Jak se rodí hvězda...

JAK SE RODÍ HVĚZDA?

Blížila jsem se k východu z metra. Eskalátor se jen líně šinul nahoru. Přede mnou stál muž v dlouhém černém plášti. Smrděl zatuchlinou. Normálně bych se ušklíbla, prohodila něco exkluzivně urážlivého a s nosánkem pěkně do nebes bych se kolem něj protáhla. Nápadně nenápadně, aby všem bylo jasné, jak se ho štítím. Dnes ne.
Dneska jsem totiž klesla na jeho úroveň. No, možná ještě kousek pod. Venku pršelo. Smůla. Deštník nemám. Ale co bude s mými efektně prodlouženými řasami, s perfektním make-upem. Vždyť jsem si na něm dala tolik záležet. Už od časného rána jsem se snažila stvořit ze sebe kopii dokonalé bytosti. No a v poledne jsem s
uspokojením zjistila, že se mi to podařilo.

Zůstala jsem stát mezi sloupy, krytá mramorovým stropem, který „ehm“ zdobil východ z vestibulu. Třeba by mohlo přestat pršet. Jenže nepřestávalo. S taškou, kterou jsem si pevně přidržovala nad hlavou, jsem se ploužila ulicí. Míjela jsem obchody a obchůdky. Kdysi jsem touto ulicí chodívala denně. A znala všechny
výlohy zpaměti. Dnes mi nestály ani za pohled.

A pak se přede mnou objevil ten dům. Brčálově zelený, s vysokými úzkými okny. Vlastně hrozně ošklivý barák. Něco mezi socialistickým konstruktivismem a raním civilismem… Dům zralý akorát tak na přestavbu, i když do omítky nedávno investovala jakási firma, která si myslela, že v domě hrůzy udělá lukrativní
kanceláře v centru Prahy a nakonec z toho vzniklo tohle.

„Už tam jsou zase!“ upozornila mě kolegyně. Zvědavě jsem vzhlédla od monitoru počítače a na pár minut dala vale účetnímu programu. Skrz okno v prvním poschodí, kde sídlila má firma, jsem viděla přes ulici přímo do oken protějšího domu. Ještě nezatáhli závěsy. Vždycky jsme se sázely, jak dlouho jim to bude trvat, než si někdo uvědomí, že jsou jak ve výkladní skříni. Plně osvětlený interiér dával tentokrát přednost vizáži egyptského paláce. Ani ne padesátikilová dívčina s kobrou na čele akorát poklekala k nějakému bodyguardovi, který měl paži jak já stehno. „Ten je, co?“ zálibně zašeptala Klára. Byla stejně ohromena jako já.
„Teda…“
Ve vedlejším okně se připravovala jiná scéna. Osvětlovač zrovna natáčel zrcadla směrem k obrovskému letišti.

„Ten by stál za hřích…“ zasnila jsem se.
„No, možná to není tak špatná práce,“ zachichotala se Klára.
„A určitě bychom se při ní nenudily!“ doplnila jsem.
„Jo, a nemusela bych už po stý říkat tomuhle blbečkovi, aby ty zálohový faktury čísloval jinou řadou, než přijatý!“

„A do práce by sis chodila užít… Není to vlastně super?“

Límec kabátu jsem si narovnala vysoko nad uši. Kradmo jsem se ohlídla do oken na druhé straně silnice. V jednom se svítilo. Doufám, že si mě nevšimnou. Nadechla jsem se. Zhluboka. Levou pěst jsem zatnula. Zjistila jsem totiž, že se mi povážlivě třese. Zazvonila jsem.

Otevřít mi přišla asi čtyřicetiletá velmi dobře udržovaná žena. Vlastně se ani přesně nedal určit její věk. Vlasy perfektně promelírované, ani stopa po šedinách. Skvělý make-up, linky, stíny. Jen lekhé vějířky kolem očí a koutků úst napovídaly o
skutečném věku. Krásná, štíhlá a vysoká dáma s rovnými zády mě přátelsky pozdravila.

„Zlatíčko, vy jste určitě Jana, že? Já jsem Tereza“
„Ano.“ Nesměle jsem přikývla.
„Nebojte se. Napoprvé jste každá tak rozkošně nervózní. A díky tomu jsou vaše debuty většinou to nejlepší, co natočíte.“ Ne, že by mě to potěšilo. Následovala jsem ji do patra. Masivní dveře otevřel (teď už skutečný) bodyguard.

„Madam?“ Pokynul mi. Vešla jsem. Celý byt příjemně voněl. Po skořici.

„Zlatíčko, támhle je šatna. Kostým už máte připravený. Četla jste scénář?“ Zase jsem kývla. Co nejrychleji jsem zapadla do šatny. Uprostřed modrá pohodlná pohovka a přes ní komický lakovaný kostým ve stylu a lá Matrix. Velikost třicet šest mi byla sice přes prsa poněkud těsnější, ale mám dojem, že to bylo schválně. Když jsem se kriticky shlížela v zrcadle, musela jsem uznat, že vypadám jako sexbomba. Vysoké černé lakované kozačky opticky splývaly s přiléhavou kombinézou. Vlastně jsem se s tím hlubokým výstřihem cítila velice dobře. Ozvalo se zaťukání na dveře.
„Dále.“
„Zlatíčko je tady maskérka a kadeřnice. Můžu je sem pustit?“
„Samozřejmě.“

„Pavla vyhodili z práce!“ plakala jsem Kláře do telefonu. Stále jsem zírala do zrcadla na černé kruhy pod očima. Celou noc jsem přemýšlela, co budeme dělat. Pavel sám seděl u stolu v kuchyni a už po milion šestý propočítával splátky hypotéky, leasingu a dalších věcí, na který jsme teď už prostě neměli. Každou chvíli zaskučel, když ho zabolelo v noze.

„Jak to?“ zděsila se kamarádka.

„Víš, jak s Alešem udělali ten průser?“

„To jak se s Pavlem propadla střecha, když dělali těm lidem střechu?“

„No, tak Aleš to všechno na Pavla hodil! Že to prej byla jeho vina. Že ty trámy dělal celý on a že Aleš s tím nemá nic společnýho!“

„Ale vždyť jsi mi říkala, že pro ně na pilu jel Aleš!“

„No právě! A on to celý zapřel! Pavlovi včera volal šéf, že na takovýho pracanta tady čekal, a ať až se uzdraví, že už chodit nemusí!“

„Proboha, a co budete dělat? Ty splátky a...“

„Nevím, fakt nevím! Zkusím tátu, ale pochybuju. Budu muset ty peníze někde sehnat sama!“

Za hodinku jsem byla připravená. Dokonalá femme fatale… Vyhlížela jsem režiséra a partnery. Teprve, když jsem si uvědomila, že zvuky playstationu z vedlejší místnosti budou možná vydávány právě jimi, přišla moje paní Tereza.

„Tak, kočičko, jdeme na chvilinku pracovat, ano?“

„Hm.“ V krku knedlík, žaludek se svíral, ve spáncích mi bušilo a kolena se třásla... Prostě horor... Cítila jsem se jako odsouzenec na smrt. Klopýtala jsem za paní Terezou do futuristického pokoje, který dnes vypadal jak vnitřek vesmírné lodi. Kromě kovové palandy bylo všechno z polystyrénu.

„A, tady vás máme! Já jsem Igor. Můžu ti tykat, viď?“ ozval se chlápek zabořený hluboko do kožené pohovky. Měl černou kšiltovku a byl to můj režisér.

„Tady máš svýho Nea, prdelko!“ Ukázal kamsi do rohu, kde jen zdvihla hlavu na pozdrav přerostlá gorila. Jinak bez zájmu dál drtila příšery na obrazovce. No, Keanu by mi byl milejší.

„Tak začnem, mládeži!“

„Můžu ještě něco?“ nesměle jsem nadhodila.

„Jistě.“

„Nešly by zatáhnout ty závěsy?“