Uctívání podzimního boha

Ehm nafotil sem k tomu i foto čímž se to stává multimediální povídkou

"áááááááááááááááááááááá strašidlóóóó .. mamííí mamííí tam je strašidlo", volaly jako jeden muž dvě rusovlasé sestry. Mohlo ji být tak kolem pěti, šesti let. Liščí barvou vlasů jejich veškerá podobnost končila. Ještě chvíli jsem rozvíjel teorie dvou otců, abych si náhle uvědomil co se právě stalo. Vzbudili mě.
Matně si vzpomínám kde jsem to včera vlastně byl. Mám okno. Áha, vzpomínám si, že mě Marek zval na jakýsi večírek, slovy: "Vole! Jdem zapít podzim!"
Hlava bolí jako střep. Já to neměl míchat. Vždycky, když se neudržím a dám si k pivu ještě něco tvrdšího, dopadne to špatně. Teď to trochu povolilo a mě se v hlavě vybavil další kousek paměťového puzzle.
Někdo v hospodě dostal nápad, pozdravit přicházející podzim i slovně. A tak se banda potácejících, již silně pod vlivem ethanolové smrti, vydala ze dveří a halekala do kraje: "Nazdar podzime, ty vole!"
Myslím, že mě pak napadlo, že nějakého nešťastníka zahrabeme do listí jako do písečné pláže a uctíme tak podzimního boha. Občas mívám pěkně blbé nápady a tohle byl jeden z těch horších. Paměť se mi vrací a tak v ní lovím kohože jsme to vybrali.
Hmmm, tak to asi nepůjde. Nevzpomenu si. No nic asi bych měl jít domů....
A v tom mi došlo kdo byl vybraný nešťastník. Už také vím proč mě vzbudil ten křik.
Sedím totiž uprostřed hromady listí a jako periskop ponorky kouká ven jen moje hlava.

---