Zima

Tisíce vloček k zemi padají

a tiše šeptají,

co dozvěděly se potají

a s kým se tu setkají.

Setkají možná hned,

možná pozítří,

utkají tenký led

a vzduchem zavíří.

Když na zem usednou,

ještě víc vyblednou

a ona v nich zanechává zapadající stopy.

Stopy, které nikam nevedou,

zapadnou docela,

nikoho nesvedou.

Nesvedou na scestí

a nepřinesou neštěstí.

Jak tam tak stála

a koukala na tu krásu,

která padala z nebe

přímo jí do vlasů,

snažila se ty malé kousíčky štěstí zachytit.

Ale každá teplem její dlaně

ihned roztála a byla pryč.

Tak, jako zmizela její láska.

Už si ani nevybavuje jeho letmé dotyky,

takové, jako když vás mráz pohladí,

až se celé tváře zardí.

Zčervenají, ach, jak nevinné,

když se k nim studený vítr přivine.

Přivine a tklivě skučí,

až to moje srdce mučí.

Bolest jeho už ale nevnímá,

jen v koutku duše tiše přežívá..