Jak jsme jeli stanovat 3

14:00 – Přemýšlíme s Martinem, kudy jsme vlastně přišli. Po menší výměně názorů se vydáváme mým směrem. „Určitě jsme šli tudy,“ prohlašuji sebejistě.

15:24 – Stále prší a ten, kdo četl alespoň jeden můj deníček, ví, že tohle je vlastně už jakási nezbytná tradice. Dorážíme do vesnice jménem Prdelkovice a zmocňuje se mě takový nepříjemný pocit, že jsme zabloudili. Martin je „mírně“ nervózní.

16:00 – Martin začíná nadávat. Asi proto, že jsme se ztratili.

17:26 – Tak přeci nám osud přál a s Martinem nalézáme naše tábořiště. Ne, že bych se chtěl chlubit, ale můj orientační smysl opět prokázal své kvality. „Skoro čtyři hodiny!!!“ ulevuje si nahlas můj kolega.

17:27 – několik desítek metrů před stany se střetáváme se třemi muži s motorovými pilami. Rychle si dáváme všech pět dohromady, a zatímco Martin bere nohy na ramena, já padám na kolena a prosím neznámé chlapíky o smilování… „Néééé, prosím, nééé,“ křičím hystericky, „já vážně nevěděl, že se tady nesmí stanovat… ušetřete můj život a vezměte si raději ten Michalův nebo Tomášův…“

17:28 – Herecká etuda zřejmě zabrala a dotyční muži na mě nechápavě zírají. „My jsme tady přišli posekat pár stromů,“ říká poněkud nejistě jeden z vesnických chlapíků.

18:00 – sedíme v Tomášově stanu a dumáme nad tím, co budeme dělat. Venku prší a výčet možností je skutečně „bohatý“. „Seru na vás,“ pronáší Michal znechuceně a opouští zatuchlé prostory plátěného příbytku: „Jdu se projít do lesa.“

18:36 – Konečně se vrací Martin. „Ti chlapíci vás nezabili?“ táže se mě skoro vyděšeným tónem. Jeho otázka rozesmává celý stan. „Čekají venku a říkají, že nás nezabijou dříve, než přijdeš i ty,“ reaguji duchaplně, načež Martin bere opět nohy na ramena a s hurónským řevem mizí v mírně potemnělých spárech jehličnatého lesa.

18:56 – volá mi otec a ptá se mě, jak se máme. „A co bráška?“ zaslýchám ve sluchátku hned poté, co mu stačím vykreslit několik peprných chvilek. „Brácha???“ tážu se jej nechápavě. „Vždyť Petr je s váma doma!“ Svým dovětkem otci evidentně vyrážím dech a jeho nenadálé ukončení hovoru mě ani nijak nepřekvapuje.

19:01 – Michal se vrací ze své procházky a náruč má plnou podivných houbiček. „Rostou, rostou,“ křičí rozjařeně, „podívejte, kolik jsem našel václavek!“ Nemohu si pomoci, ale zase dostávám takový ten prapodivný pocit.

19:10 – i přes poměrně silný déšť se nám daří rozdělat oheň, a jelikož všichni mají hlad jako vlk, nikdo není proti, aby nám Michal něco dobrého ukuchtil. „To bude smaženice, na kterou jen tak nezapomenete,“ chlubí se náš šéfkuchař.

19:30 – Tak je po jídle. Hub bylo dost, dokonce ještě nějaké zůstaly (možná i proto, že jsem jako jediný upřednostnil stravu nakoupenou v jednotě).

19:45 – pomalu se chystáme na obvyklou návštěvu hospody. Když tak obcházím stan, potkávám Mirka. Úplně nahého. „Co blbneš, vole???“ ptám se jej zaskočeně. „Když mi je takové vedro,“ nenechává se Mirek odbýt.

19:47 – navštěvuji Michala a říkám mu o Mirkovi a jeho exhibionistických choutkách. Michal jako by mě ale neposlouchal. „Týýý vole, venku jsou tygři!“ skáče mi náhle do řeči a utíká ven ze stanu.

19:50 – Michal právě pomlátil Tomáše a Lucku, kteří si z nepochopitelných důvodů hráli na dravé šelmy. „Dostali pěkně na budku,“ pronáší Michal úsměvně a odhazuje kus dřeva do lesa. Hned vzápětí se ozývá čísi křik – jako kdyby dopadající předmět někoho zasáhl. Že by Martina?

20:30 – jakžtakž se mi daří uklidnit naši skupinku, která snad snědla lysohlávky či co. Mirek si už dokonce oblékl slipy (škoda jen, že ne na místo, kam patří).

22:30 – Konečně mi kamarádi začínají připomínat někoho, kdo náleží do řádu civilizovaných lidí. Vyrážíme do hospody!

23:01 – A jsme v naší svatyni. Sice jsme se cestou trošku zdrželi, protože se Michal pustil do křížku s jedním starým dubem, ale to neva… mě ty jeho modřiny stejně bolet nebudou.

23:05 – Tomáš se usmívá a co chvíli mi připomíná, že WC čeká jenom a pouze na něj.

23:15 – Pije se, nálada je dobrá, jen hostinský nemůže spustit oči z Mirka. Ostatně… člověk, který má na hlavě slipy, si určitou pozornost zaslouží.

23:30 – SMS! Píše mi Tomáš – prý na hajzlu nemaj toaleťák a jestli bych mu nějakej nesplašil. Prozváním ho, jako že „no problemo“.

00:05 – hodinka za námi a stále je o čem kecat.

02:00 – Shodujeme se, že to, co jsme vypili, již bohatě stačí. Platíme a padáme ke stanům.

02:26 – jsme doma a na mobil mi přichází další textová zpráva. Zase Tomáš: „Kdy mi přineseš ten hajzl papír?“ Sakra, úplně jsem na něj zapomněl.

02:28 – trhám několik lopuchů a sprintem vyrážím zpátky k hospodě.

03:00 – Do prdele! Už je zavřeno. Volám Tomášovi a říkám mu, že bude muset počkat do zítřka. Tomáš mě posílá do hajzlu. Chudák… nechápu, proč se tak čertí.

Pokračování příště