kotníky v sněhulích

kotníky v sněhulích

ty cesty mi lžící od bot vydlabují

něco z pod čela

hází to krkavcům do šálků

něco z pod čela

vydlabují a jenom vzadu

v týle hlavy mi zbývá

troška věčnosti - a je tak těžká

že padám v záklonu

a očima se chytám pasu

tam na nebi

uhlíkovém nebi

není Orióna, ten pás

nepatří lovcům, jak říkáš

je tvůj - stejně jako žlábky

měsíce , záblesky tvojí kůže

mezi stěnami

nad šálky s krví stojí

sedm zasmušilých krkavců

a mě se toulají prázdným čelem

maličtí bůžkové sucha