Ze břehů, kde rostla srha

Věnované soukromnosti.

 

 

 

 

 

Rozkaz k deportaci

 

 

 

Právě teď,
v tomto nyní a zde, někde
ve vesmíru
exploduje supernova do jeho roentgenové tváře.
Z přetlaku, z vysílení
- vysílá zprávu o svém konci,
o jedné z mnoha,
o jedné ze všech – bezvýznamných, jedinečných 
                                     smrtí ve vesmíru.

 

Někde na konci jazyka,
někde v srdci s přísudkem,
se zasekla věta.
Věta jako když háček
                         mezi zuby.

 

 

 

 

 

 

 

Před cestou

 

 

 

Někdy je písek cítit bosýma nohama,

jako lakmusovým papírkem

přesto, že nezměnil barvu...

 

V něm musíš stát, proti přílivu,

a vydržet to nesmyslné střídání nálad.

A přitom, před umístěním na břeh
tě nikdo nevaroval!

 

...ani záchranný kruh nelze
uplatnit,

neboť ještě nemáš práva lodě.

 

Tehdy - je na výběr
jen oceán a rozpálený písek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Etologie nevšímavosti

 

 

 

V této vteřině, přede mnou,

určené přesně jako střed věty,

jeden list

topí se bezbřeze.

 

Ano, kaluž má jistě svá pravidla,

jen její tvar je nepravidelný.

 

Stejně jako list,

kráčíme všichni
každý svou

            cestou.

 

 

 

 

 

 

 

Cesta přes řeku

 

 

 

 

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:

         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

 

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

 

 

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pýcha proti zimě

 

 

Podzim je ze samých pilin;

hněte listí až do dřevotřísky.

 

Zde my

- v bytových doplňcích listopadu,

večerem krabatíme čela,

jím přizváni ke kávě.

 

O půl sedmé

- zbývá už jen sedlina

 

a za naší vsí,   

vzdorem vůči stromům,

se čepýří kohout.

 

 

 

 

 

 

 

Odpuštění

 

 

Vydechuješ      mlhu mléčných pilin
přivádíš na svět.

Leden průhledný jako okna řek,
za ním jsou smečky dnů – přidušené ryby,
malátníš.

Na kůži zkrat z omrzlin

a v šupinaté zemi zahloubené lůžko.

- - akutní sen!

Vše se prolíná tichem

                        těla  v zástavě  času.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

srha…

 

 

Hlad hostil nás pokáním,
lísal se k srdcím, lednovým sluncem
vykusoval stíny.
Bylo nám,  - dvacet šest,
v paměti,
a sto, bez ní. Nezamysl.

V rybnících, břehy,
vrůstaly do travin, ostřice a srhy:
oblékaly hlínu.

Kvetly a opadávaly naráz;
z povelu času,
který se zastavil, aby…
v něm všechno byla jen vteřina

- dálo se dnes.

Mrtví i živí v jedné řece, čas
oblečený, nahý
- červenec jako leden.

Ticho se bortilo
a rozpínalo, křičelo
ze zhroucení.

 

…a jenom v těch travách
pomalu, po stéble
             šplhal se prosinec.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě tu není

 

 

 

Čeká až si jí všimneš,

jako klíště přichycena k příležitosti

- v náhodě nájemnice.

Bytem někde na ulici, pod mostem

anebo v tramvaji s neurčeným itinerářem.

 

Čeká, jako čekají stromy

v Lucemburské zahradě,

v moři z hnědých perel. Čeká

 

konkrétně někde neurčeně,

právě tam, někde,

na nesmělé lavičce

svého milence osměluje.

 

 

 

 

 

 

 

Navečer

 

 

 

Sklo poraněné dechem
jako bílá jizva podzim
se zatahuje
matní.

Pole jsou němá ústy
ze kterých vyklíčila hněď hlíny
líná zem.

Můj den
již nepolední
jen ledem tvrdne

já zaspím a nebudem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předzimní

 

 

 

V tom dni
umlčel padající list

- až do pěsti!  sevřená dlaň
v ní výdech.
…a zvukotěsnost

v tom dni.

Podzim

- stále jsi opakoval.

 

 

 

 

 

 

 

             První prst jedu!

 

 

 

     Pokolení   mrazu   obvaz
         tence v sobě sníh.

 

   Jako by vyťal závěť jater,
jakoby trávil        trny ostruží.

 Zapadl podzim na soumraku,
 černava sbíhá čtyřlistá
 - bez prstů hladí  
          vločkami   jako jedem
               -  dočista. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čistá na bílé?

 

 

 

Souzvukem samot
jako smrtelností slov - s tebou, 

přu se o sníh. Říkáš;

 

v lednu je všechno čisté!

 

a já?

vidím stále jen vápencová ústa
zkamenělin, miliony dnů   

naskládaných na vlastní dno

a jejich zálibu děsit mě

 

pamětí. Tou   
jsou ulice dlážděné. Tak
aby očistec připomínal peklo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Credo

 

 

 

Znepokojuj mne slovem!

jako bouřkou        pálí se

blesk
- křivkou doteku,

srdce je v bezhlaví.

 

...to slabé, to namnoze nadbytečné

a přesto nutné.

 

Buď mi jím!

Bolestně a v úžasu.

 

Buď správcem jiných věcí.

Buď  skutkem, ale nikoli skutečností,

jako když srha ovine pole

a tváří se, že něha v ní je nakloněná.

 

Ano, nakloň mi, všechny mé počitky

rozpočti na to,

že i v listu javoru vidíš

 

jakoby skrz achátový květ.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zimní geometrie

 

 

 

Vypálit cejch na kůži z oblohy,
zasyčet rosou
a zastat se, když den je malomocným.

Každý západ je jen
jako dovětek
- jako uschovávat seschlý list
do trezoru tmy.

Brzy už nebude vidět,
jen o poledni
a všechny úhly budou opět ostřejší.

Brzy mě obejmeš sněhem
a já zasyčím
jako had
- zakousneš se.

 

 

 

 

 

 

 

Sudba

 

 

Do řezu jablka jsi zasel hvězdu
- nožem. Rozkrojíš sen
a spatříš svou věkovitost
jako jabloně
v zahradě, kdesi za úplňku sklizně.

To  přijdou sadaři,
opět nožem
rozkrojí tělo do letokruhů;

zjevení rukojeti.

Dřevěníš! Od kořenů,
když míza je svolována k uzemnění,
pak:

tyto blesky můžeš spatřit jen jednou,
pokaždé, jen jako podzim.

 

 

 

 

 

Náležitý

 

 

Srha vymírá vstoje; pole planí
říjnovým deštěm. Jdu stále s tebou.

Březový háj jsme zastihli v nestoudném obnažení
- bílá kůra jako čísi kůže,
tak mnoho ran:

všechny ty vzkazy, které nikdo nečte.

 

Podzim počestný jako vlhká hlína
se s námi bojí osiření,
sám sebe požírá mlhou.

 

Sblížím se v něm
s čepelí listu,
pořežu vzduch, bude-li chladný.

 

 

 

 

 

 

 

Je na dlani to skutečné?

 

 

 

Všechno jsme řekli
a ve všem měli pravdu.

Pokud jsme viděli,
vše bylo skutečné, rozeznatelné.

Natáhl jsem paži k nejbližšímu
a daroval mu jazyk:

Dotknul ses. To znamená:
poslal jsi  zprávu ve spojkách
- na dlani světlo a interpunkce.

---