Beďar

Podíval jsem se do zrcadla a to, co jsem tam spatřil, mě ani moc neudivilo (nemám na mysli svou krásnou ranní vizáž á la homeless). U spodního rtu mi během noci vyklíčil beďar o velikosti mandarinky. V pohodě, debílku, řekl jsem si pro uklidnění a prsty si nahmatal jeho vystouplé jádro. Bolelo to jak čert. 

Ty půjdeš ven, procedil jsem mezi rty a setřel si z čela stékající kapku potu. Ne… rozhodně jsem si nemohl dovolit ten jebák ignorovat – večer by ještě vyrostl a s druhou bradou na rande nepůjdu. Zavřel jsem tedy dveře od koupelny, abych řevem nevzbudil rodiče, přilepil svou tvář k zrcadlu a na ono bolavé místo vyslal dva ztopořené ukazováčky.

V té chvíli vrazil do místnosti můj patnáctiletý a v pubertě se těžce rochnící bráška. „Co tu děláš?“ vyhrkl zvědavě. Na příchodu si dal, jako obvykle, záležet – div, že nevyrazil dveře a sám nezakopnul o práh.

Tohle mi dělával (a dělává) pořád. Snad ve snaze načapat mě při něčem spadajícím do sekce sexuálního sebeuspokojování. V praxi to znamenalo, že díky jeho papparazi potřebě, jsem se kolikrát ani v klidu nevysmolil, neboť vesměs trojité vpády mě činili značně rozrušeným a předně pak neschopným, co se tvorby exkrementu týče (a o pohodovém lenivění v napuštěné vaně ani nemluvím).

Věděl jsem, že nemůžu bráchu poslat na trasu „řitní otvor -> konečník“ a ani jej nakopnout, protože by to nic neřešilo, a tak jsem učinil v dané situaci to nejrozumnější a na zcestnou otázku zareagoval podobně debilním způsobem. Naprosto klidně, nedávaje najevo ani zlomek nervozity. „Že bych tady oral půdu?“

Touhle otázkou jsem se bráchy zbavil, a i když mě v koupelně přepadl ještě jednou (pro jistotu), mou soustředěností směrem k faktoru „jebák“ nijak neotřásl.

...

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se mě otec v menší pauze, jež vznikla brzkým usednutím ke kuchyňskému stolu. Osudová to chyba.

Mírně jsem se odmlčel – naráz jsem nevěděl, jestli mu mám říct pravdu, nebo jestli mám svou dnešní večerní záležitost krýt něčím méně velkolepým (třeba posezením s přáteli v čajovně). Váhal jsem a toho momentu využila má matka, do té doby stojíc u plotny a kuchtíc něco dobrého k snědku. Nebylo to poprvé, co mi takhle „pomohla“ a odpověděla za mě (pravidlo číslo jedna: Nikdy nic neříkejte matkám): „Martínek má dneska schůzku.“

Otci zaskočilo a na chvilku se začal dávit horalkou z Tesca. „Ty máš dneska rande?“

Tón, v němž se jeho otázka nesla, mě nenechával klidným a předznamenával nějakou milou a velmi vtipnou narážku. Pokýval jsem hlavou a sklopil oči do prázdného talíře.

Mé tušení se vzápětí ukázalo jako oprávněné. „A znám toho kluka?“

„Je to holka, tati,“ nenechal jsem se odbýt, a byť jsem věděl, že tímto to celé neskončí, doufal jsem, že se tam nahoře někdo smiluje a učiní zázrak.

Jak se ale zdálo, Bozi mě měli v tu chvíli úplně na háku. „Uff,“ oddechl si můj otec, „já už myslel, že jsi teplej…“

Pousmál jsem se, jako že to bylo děsně humorné, a raději mlčel, neboť jsem věděl, že cokoliv řeknu, může to být použito proti mně. V tomhle směru byl můj taťka všehoschopný borec a dokázal se chytit kdejakého slůvka a na jeho základě vydedukovat zdánlivě nevydedukovatelné.

Vleknoucímu se tichu „skočila do řeči“ až matka: „Dá si někdo polívku?“

Bohužel, smilování jsem se nedočkal ani v průběhu konzumace hovězího vývaru. Skoro mi přišlo, že můj otec se ani tak nevěnuje tomu, jestli se lžičkou strefuje do těžiště pootevřených úst, jako spíše mě samotnému.

„A to na to rande chceš jít takhle?“

„Jak takhle?“ otázal jsem se jej, nechápaje podstatu otázky.

„S tím jebákem přece. Dyť je jak pěst na oko.“

Otcova slova mě "zahřála" u srdce. A já bláhový si myslel, že se ten beďar od rána zmenšil a že již není tak nápadný. Najednou jsem si začal věřit, tatínkova slova byla "balzámem".

„Děkuju. A já se domníval…“ Svůj dovětek jsem již nestačil říci, protože mě přerušila má máti.

„Z toho si nic nedělej. V koupelně mám nějaké šminky a pudr… určitě to spravíme, v tomhle se vyznám.“

Výborně, pomyslel jsem si, budu první kluk, který půjde na rande s holkou namalovaný… Grrrrrrr…