Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJablečné ráno
Autor
Sainte_Berenique
spíše poznámka: tuhle povídku jsem zveřejnila už před rokem, ale když jsem ji nedávno upravovala, z neznámých důvodů ji šlo pouze publikovat jako nové dílo...
Vzbudila se přesně, když začalo svítat. Slastně se protáhla, uvědomila si příjemnou tíži cizí ruky na svém boku a zaposlouchala se do melodie starého činžáku. Zvenku k ní lehce doléhaly zvuky probouzejícího se nedělního rána a tvořily tak téměř dokonalou harmonii s její náladou. Pak se jemně vyvlékla zpod té velké teplé dlaně a odhodlaně vylezla z prohřátých zmuchlaných peřin. V pokoji byl zatuchlý vzduch s posledními náznaky minulé noci. Z opěradla židle sebrala svoje rifle a v rychlosti je na sebe navlékla a doplnila je opodál se válejícím tílkem a zmuchlanou košilí. Rukou prohrábla dlouhé vlasy, tisíckrát opakovaným pohybem je svázala do drdolu a odešla. U zrcadla v předsíni uvažovala, zda na něj nemá rtěnkou napsat nějaké moudro, jako že se lidé potkávají, aby se rozešli, ale přišlo jí to moc klišérní. Tak za sebou jenom tiše zaklapla dveře. Ozvěna chodeb jí donášela zvuky jejích tančících nohou na schodech. Když se za ní společně s prosklenými dveřmi konečně zavřela ta podivně svíravá atmosféra 50.let, zhluboka se nadechla a nechala nohy vyběhnout do jitřních uliček bývalé periférie města.
Neuvažovala nad tím, co právě udělala, ale procházela si události dávno i nedávno minulé, mezi kterými najednou nacházela spojnice tak tenké a rovné, jako čáry na rozdělaném rysu, který ji čekal v jejím podkrovním podnájmu. Také se jí v mysli objevila tlustá oranžová linka. Ta znamenala dnešní ráno, ve kterém si lebedila jako ryba ve vodě. Zatímco uvažovala nad tím, co včera řekla, neřekla a co měla říct, slunce rozsvítilo skleněné tabulky oken a dalo tak najevo, že je pořád při síle. V lehkém poklusu se dostala až před dům, kde se nalézalo její království.
Plechově zarachotily klíče a znovu vůně minulého půlstoletí. Tentokrát nespěchala. Pomalu si vychutnávala jeden krok za druhým. Oleštěné kamenné ticho schodů ji doprovázelo slaboučkým pizzicatem. Konečky prstů přejížděla po kovaném zábradlí, a když v rohu u zdi v mezipatře našla opuštěnou duhovou skleněnku, bez rozpaků ji strčila do kapsy.
V maličké předsíňce hbitě vyměnila sandály za rozšmajdané pantofle a vešla do pokoje. Z poloprázdné lednice vytáhla láhev jablečného moštu a zhluboka se napila. Na moment ji celou ovládla vůně loňského podzimu. Zdvihla láhev před oči a zamyšleně sledovala tu chuť v zeleném skle. Najednou se jí zachtělo tu láhev upustit. Sledovat ji, jak zpomaleně letí k zemi a v mžiku se rozkládá na tisíc kousků. A ta nádherná chuť loňského babího léta by se rozstříkla na všechny strany a vrátila by čas...
Odtrhla oči od své představy a znovu uložila mošt do lednice. Nemá cenu vracet se zpátky a uvažovat co by se stalo, kdyby... "Ne. Prostě ne. Rozumíš? " okřikla se tak hlasitě, že dozvuk jejích slov prostoupil skrze stěnu až do vedlejší místnosti. Následovala ho a přešla do pokoje, kde se rozvalila na posteli. Špičkou natažené nohy rozkývala vedle stojící houpací křeslo po babičce a zvrátila hlavu do polštáře. Chtělo se jí snít... Snít o točícím se kolotoči, o slamáku se žlutou mašlí, o záhonku červeňoučkých rajčat a o kavárně Afrika, kde dělali to nejlepší kafe v širém okolí... Jen na chvilku. Na úplně malinkatou chviličku...
Neúnavné drnčení telefonu ji znovu probralo do reality. Natáhla před obličej zápěstí s hodinkami a pomalu zaostřila na malinké ručičky, které jí prozradily, že je právě 8:32 a že tedy spala více než 2 hodiny. Posadila se na posteli a natáhla se k ohmatanému sluchátku na dřevěné bedýnce od čaje, která jí soužila coby noční stolek. Když ten kus černého plastu zvedla a přiložila k uchu, zaslechla tichounkou melodii, která se postupně zesilovala. Jako ve snách poslouchala akordy a slova, která poprvé slyšela tenkrát na podzim a podruhé, naprosto neočekávaně, včera večer. Připadalo jí, že je v nich skrytý nějaký vzkaz. Přestože je měla už téměř rok nesmazatelně vyrytá do paměti, nevěděla jaký. Prázdnýma očima zírala do zdi až do chvíle, kdy píseň vystřídal neosobní tón telefonického éteru. Sluchátko vrátila zpět do vidlice telefonu a pomalými nejistými kroky přešla k oknu. Pootevřela ho a zhluboka se nadechla. Na jediný prchavý okamžik znovu ucítila tu vůni z lahve moštu...
Zlehka se opřela o parapet a nechala zlatavé paprsky proudící skrze zaprášené okno, aby z ní smyly tu chvilkovou slabost. Právě vyslechnutá melodie ji však neopouštěla. Dál zněla srpnovým tichem, až ji zcela pohltila. Byl to stejný pocit, jako když před třemi lety plavala ve zvláštně nafialovělé a hladivé vodě Ligurského moře u jedné ztracené pláže na italském pobřeží.
Neochotně se odpoutala od té vzpomínky, odstoupila z dosahu slunce a z knihovničky vysvobodila starý diář. Když se snažila nalistovat správnou stránku, několikrát jí padly do oka staré zápisy. Mimoděk ji zaujal jeden, zaznamenaný pod 24.březnem. Není třeba skákat z věží, abychom se naučili létat. Chvilku vzpomínala, proč to tenkrát psala. Hlavou jí proběhl jakýsi obraz, byl však natolik matný a vzdálený, že ho nedokázala rozlišit. Ale to už její prsty zavadily o hledané datum. 15.září. Modrým inkoustem popsané stránky stále pečlivě střežily vše, co mezi ně vložila. Když vyndávala ohmatanou fotku dvou smějících se tváří a jízdenku na vlak, odněkud vypadl uschlý čtyřlístek. Pomalými krouživými pohyby se snášel k zemi. Fascinovaně ho pozorovala a v tu chvíli ji osvítila myšlenka.
Vzala do ruky neproštípnutou jízdenku, kterou jí tenkrát, když se nemohla rozhodnout, kam vlastně pojede, se smíchem prodal průvodčí z malinké utahané lokálky. Podle návrhu party spolucestujících trampů jí do kolonky cílová stanice vyplnil Nekonečno. Když jí ten kousek papíru vkládal do dlaně, tvářil se tak důležitě, jako by byl sám svatý Petr před nebeskou bránou. Dlouho to však nevydržel a rozesmál se na celé kolo. Předtím jí ale ještě s šibalským mrknutím levého oka důležitě zašeptal, že na tu jízdenku může odjet odkudkoliv, kamkoliv si usmyslí…
Bez varování, jako blesk z čistého nebe, najednou uslyšela volání. Pochopila význam té písně. Aniž by se déle rozmýšlela, sbalila si batoh. Obálku s fotkou a jízdenkou opatrně vložila do skicáku. Ještě zkontrolovala okna a už spěšnými kroky opouštěla byt. S lehkostí rozhodnutých seběhla schody, na konci bloku nakoupila v maličkých Potravinách a zamířila na nádraží. Deset minut na to jí už doprovázelo dunění pražců na cestě za snem. Hodiny plynuly a ona se cítila čím dál víc otevřená, plná očekávání a touhy zachytit i nejmenší závan loňské jablečné vůně.
Nevěděla, pokolikáté už měnila vlak. Její sen ji táhnul dál. Tma ji přivítala na zastávce v podhorské vesničce, kde přenocovala v kupce sena na kraji louky. Sotva začalo svítat, probudil ji zvláštní nedefinovatelný pocit. Nad její hlavou na větvi plané jabloně viselo jediné jablko. Natáhla pro něj ruku a ve chvíli, kdy se ho dotkla, se jí zatočila hlava a ona se ocitla zpátky…
…vítejte v kavárně Afrika, co si dáte tentokrát, slečno? Jako obvykle?
Ano, ledovou kávu a jablečný koláč.
Samozřejmě, hned to bude…
Nevíte, kdy má přijet David?
Vy jste to ještě neslyšela?
Ne, něco se stalo? …
…velká teplá dlaň jí lehce přejela po tváři. „Asi budeš chtít snídani do postele, co?“ Nechápavě si promnula oční víčka, aby je vzápětí přivřela před ostrým slunečním jasem. Snad jen mimoděk se podívala na stolek vedle postele. Pořád tam bylo. Velké naleštěné jablko. V jeho lesku se, jako v zrcadle, odrážela postava stojící u postele. Postava člověka, po kterém v té velké posteli ještě vychládalo místo. Melodie z telefonního sluchátka zmizela nenávratně do nejtemnějšího koutu její mysli, když tu lákavou vůni konečně pevně uchopila do dlaně a zakousla se do ní.