Asi nic (Beďar II.)

Bez jakýchkoli polehčujících okolností se přiznám, že jsem u zrcadla strávil snad dvě hodiny. Schůzek s děvčaty jsem měl za svůj život asi tolik, kolik mám prstů na jedné ruce (mám po pěti prstech na každé tlapě – pozn. autora), a tak jsem byl patřičně vyklepaný. Menší zkušenosti jsem v tomhle směru mohl opodstatnit dvěma důvody. Poslední tři roky jsem studoval víceméně klučičí obor, což se promítlo do mizivého počtu dívek ve třídě, a v neposlední řadě pak skutečnost, že jsem vyrůstal televizním způsobem „a lá Pobřežní hlídka“, odmalička hltaje to „zdánlivě“ dokonalé tvorstvo s dlouhýma nohama, pěknou tvářičkou a s kilometrovým zástupem vizážistů v zádech. Jinými slovy, ještě donedávna jsem hledal to „absolutní & vyretušované“…

Chtěl jsem, aby tohle rande dopadlo nejlepším možným způsobem, a tak jsem se na něj náležitě připravil. Zuby jsem si od oběda umyl tolikrát, že jsem si v dásních vyryl několikacentimetrové rýhy, rovněž jsem si odtučnil své vlasy, vytrhal z nosu nějaké ty chloupky, rozdělil si srůstající obočí a nakonec jsem si namazal tvář máminým zjemňujícím krémem Nivea, takže jsem se leskl jako vosková figurína ve fázi počátečního roztékání (po babičce mám suchou pokožku – trouchnivím). Z ošklivého káčátka se rázem stal krasavec (nebo spíše z ošklivého kačírka?). Naběhlé sebevědomí jsem si ale hned poté srazil pohledem na dolní čelist - mnou přezdívanou jako Rakousko-uherská říše.

Když jsem pak opouštěl prostory domova, matka mi popřála hodně štěstí a vzápětí dodala: „Neříkám to proto, že bys byl můj syn, ale opravdu ti to sluší.“ Zato otec – jaký to div – si zachoval svůj typický odstup a mezi dveřmi mi jen poradil, že by možná bylo lepší, kdybych si tvář zakryl nějakým šátkem. Tak, jak to dělávají ženy v Indii. Jeho slovy jsem se ovšem nenechal rozhodit a místo toho jsem zasmečoval: „Jaký otec, takový syn.“

...

Sraz jsme měli smluvený na tramvajové zastávce a skutečnost, že jsem tam téměř zapustil kořeny, rozhodně nebyla zapříčiněna tím, že bych tam dorazil s předstihem. I tak jsem ale nepřestal doufat. Když se Lenka konečně přišourala, na jednu stranu jsem si oddechl (má minulá schůzka dopadla tak, že jsem šel do kina bez partnerky), ale na druhou jsem byl překvapen její „dezorientací“. Zatímco já zbystřil Lenku hned prvním pohledem, ona samotná spotřebovala na totéž pokusy tři, přičemž váhavý výraz v její tváři mluvil za vše. „Klídek, Marťo,“ říkal jsem si, „ona si tě všimne – vždyť jsi navoskovaný!“

Cestou na autobusovou zastávku jsem se nejenom pokusil o něco, čemu se říká „rozhovor“, rovněž jsem si všimnul toho, že jsem si zapomněl umýt boty. Tuto chybu Matrixu jsem se snažil zastřít několika šikovnými pohyby, odváděním pozornosti a předně pak zrychlenou chůzí. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem to s tou čajovnou docela vychytal, protože tam – jak je známo – se zouvá. Bohužel… aniž bych stačil rozdýchat své zaprasené tenisky, v hlavě se mi uhnízdily obavy další. Co když jsem si vzal děravé ponožky?!

V autobuse jsem své botstvo deportoval pod protější sedadlo, čímž se mi alespoň na okamžik zpomalil tep, a se sympatickým protějškem přidal plyn v jinak stagnující konverzaci. Lenka se evidentně k ničemu neměla, a tak jsem se toho náročného úkolu zhostil já. Než jsem položil první otázku, trvalo to asi pět minut a přibližně stejná prodleva vyplnila mezeru mezi její odpovědí a mou další reakcí. I přes tuto vysokou frekvenci jsem se nakonec dozvěděl, že se Lenka učí kadeřnicí, že má právě praxi a že má tendenci dělat svým zákazníkům schody.

...

„Máš auto?“ zeptala se mě Lenka krátce poté, co jsme si konečně objednali čaj (kupodivu jsem vybral ten, který ji nechutnal).

„Ne… ?“ odpověděl jsem poněkud váhavě. Její otázka mě trošku vyvedla z míry, a kdybych při její ventilaci pil čaj, jistě bych ho na dotyčnou vyprskl.

„A motorku?“

Sakra, ta se nějak rozjela, pomyslel jsem si a odvětil v tomtéž tónu jako minule: „Ne.“

Nemusel jsem být promovaný psycholog, abych pochopil, že Lenka by si přála slyšet spíše opačnou odpověď. Ve snaze zjistit, do jaké míry jsem hmotně zaopatřený, pokračovala dále: „A vlastní byt?“

Vlastní byt??? A za koho mě máš?

Ačkoliv jsem byl zpočátku těmito otázkami mírně zaskočen, po deseti minutách mi to bylo už celkem jedno a ze svých úst jsem vypouštěl „Ne“ zcela automaticky, nepřemýšleje u toho, jestli danou věc opravdu vlastním, nebo ne. Jedno vím ale jistě, z celé záplavy otázek jsem jednou odpověděl „Ano“. To když se mě Lenka tázala, jestli dělám nějakou brigádu.

Pak se náš rozhovor znova ustálil v mlčenlivé rovině, a přestože jsem chtěl něco říci a zakontrovat podobným způsobem, nezmohl jsem se na jediné kloudné slovo. Natolik se mnou zacloumalo zjištění, že Lenka je opravdu krásná holka, ale pouze když drží hubu.

...

Společné téma k diskusi jsme ale nakonec přeci jen našli. Televizní seriály. A přestože nejsem typ hošana, který by nějak prahnul po „soap operách“ typu Esmeralda, Kačera, Divoký anděl, Kassandra, na jednom jsme se shodli oba dva. Díky bohu za Přátelé…

...

V osm hodin večer naše rande skončilo. Zaplatil jsem účet, čemuž se Lenka divila (nakonec jsem ji alespoň něčím upoutal), a doprovodil ji domů. Tam se se mnou „jeden z největších omylů“ rozloučil a při odchodu taky zeptal na to, jak se vlastně jmenuju (což by mi ani nevadilo, kdybych se v sms-skách nepodepisoval).

Když jsem se pak trousil domů a pohledem bičoval asfaltový chodník, do cesty se mi připletl jeden z mých dobrých kamarádů. Obeznámen s podrobnostmi ohledně smluveného rande, se mě Honza zcela logicky optal: „Tak co, Casanovo? Bude něco?“

A já se jen pousmál, kopl do prázdné plechovky od Coca-Coly a řekl: „Asi nic, kamaráde… asi nic.“