Jak se stát úspěšným neurotikem

Jak se stát úspěšným neurotikem

Motto: Jsme lidé maličcí a svým nemocem snadno a rádi podléháme. Naštěstí nad námi bdí Velký Psychiatr, který veškeré nemoci zná, v šuplíku všechny prášky má a poradit všem doktorům umí, leč oni ho většinou neposlouchají...

Začalo to všechno tim, že mi byla doporučena skupinová psychoterapie. Teda, řeknu vám, já předtim fakt nevěděl, do jaký hrůzy se to pouštim. Přidělili nás k psycholožce, kerá nám furt vopakovala:

„Vaše nemoc je uvnitř vás, je ve vás. Je ve vaší duši. V duchovnu.“

Připadal jsem si v tom momentě jak v Mladý Boleslavi, když nádražní rozhlas oznamuje:

-- Osobní vlak směr Duchovno, Líny, Katusice, Skalsko, Mšeno stojí připraven na páté koleji. --

„Musíte se naučit svou nemoc vnímat, hovořit s ní, sžít se s ní. Nemoc se stala součástí vašeho všedního dne, vašeho života, existence, přítomnosti, jsoucna i budoucna.“ hovořila psycholožka monotónním hlasem odříkávače islámských modliteb. Vtíravě nám naznačovala naši skvělou budoucnost v jasných barvách mrtvolné šedi i nezlomnou víru v léčbu, kerou vona sama s náma provádí.

Má přítomnost na takové seanci mi připadala připitomělá. Vlastně ani ne tak osobní přítomnost, jako spíš přítomnost mé duše. Ta se spíš soustředila na ženský a v tomto ohledu byla psycholožka jasnou favoritkou...  jen kdyby tak blbě nekecala ! Postava pěkná, vosí pás a poprsí víc než slibné...

Sálkem zazněla tklivá melodie. Smutná a přitom tak známá... Zmí-rá háj, všechno je kolem tak cizí...  Kde já ji jenom slyšel... no jasně ! Fibichův Poem ! Psycholožka si ho vybrala jako vyzváněcí melodii svého mobilu. Tohle dost vypovídalo o jejím duchovním niternu. Duchovno ! Duchovno, Líny, Katusice, Skalsko...  né, já se týhle blbý asociace jakživ nezbavim a to sem tou lokálkou do Mšena nikdy nejel.

„Doktorka Paucová... cože ?“ vypískla svým vřeštivým sopránem, kerej sem tipoval nejmíň na dvojčárkovaný c.

„Komu že vykradli kvartýr ? Mně ? Nééé, nééé, to není možný ! Nééé, tohle nikdy nepřipustim ! Nééé, já tam nepřijedu. Nééé, nemůžu v takovýmhle stavu řídit auťák. K čertu, na mě dou ňáký těžký chmury !“

„Zkuste se uklidnit pomalým dýcháním řízeným vůlí, jak jste nás to sama tolikrát učívala.“ pokusil jsem se o radu. Briskně mě odmrštila kamsi (neslušná slova vynechávám) a pokračovala ve svým záchvatu. Začala se třást a přidržela se stolu. Po chvíli se začal třást i stůl, že z něho vylézaly nezamčené šuplíky a padaly na zem dnem vzhůru. Jejich obsah se souvisle vysypával na podlahu. Psycholožčin hysterický záchvat nabíral na intenzitě. Naštěstí už někdo z pacientů zavolal doktora. Ten přišel v doprovodu dvou saniťáků. Psycholožce nasadili kazajku, položili holku na gauč a přivezli stojan s ňákou infúzí. Nevím, co jí to kapali do žil, ale určitě to bylo něco proti něčemu. A účinkovalo to. Když psycholožka usnula, vzpomněli si zase na nás, kerý celýmu divadýlku tupě přihlížíme, a zahnali nás do pokojů.

Když mě propustili, řikal jsem si: „Radši si nechám dávat šoky, ale další porci psychoterapie už nezvládnu. Na tohle prostě nemám nervy. Na tohle by neměl nervy nikdo. Ani zdravej člověk ne. Dyť voni by z něho udělali blázna jako ze mě.“