Rande

Rande

Těším se na večerní setkání s vdovou z internetové seznamky. Popsala se mi jako atraktivní dlouhovlasá brunetka dobrodružné povahy. Pravda, moc dlouho jsem si s ní neemailoval. Potřeba uniknout z každodenního stereotypu mě předevčírem přiměla k tomu, abych té ženě zavolal a smluvil si s ní na dnešek schůzku, na sedmou hodinu večerní. Představa, že bych měl páteční večer strávit jako obvykle osamocený ve svém bytě a v teplákách sedět u televize, požíraje brambůrky, mi nahání hrůzu. Proto o to setkání tak moc stojím. Dokonce jsem se rozhodl cestovat až do Roztok u Prahy, kde jsme si smluvili sraz před restaurací Marfuša.
Jakožto rozvedenému čtyřicátníkovi by se mi taková partie náramně hodila - v emailu mi napsala, že děti má už odrostlé. Fotografie jsme si předem nevyměnili. Vzhledem k tomu, že o sobě deklarovala, že je ?atraktivní?, tak mám trochu obavy, aby to neztroskotalo na tom, že pro ni nebudu dostatečně pohledný a přitažlivý.
Na schůzku se dostaví ošklivá nesympatická matrona, s postavou jako brambora. Je totiž dost obézní, ale ňadra má bezesporu menší velikosti. Jediné, co na ní mohu ocenit, jsou její modré výrazné oči a skutečnost, že přišla včas. Kdyby se mi v prvních vteřinách našeho setkání nedívala přímo do očí, obrátil bych je v sloup. Už při vzájemném stisknutí našich pravicí si všimnu, že na mně může oči nechat.
Nejsem ovšem natolik asertivní, abych jí sdělil, že ať se nehněvá, ale že jsem si ji představoval jinak. Místo toho jí přidržím dveře do restaurace. Pevně doufám, že nebude mít hlad. Ona se naštěstí spokojí s kávou a džusem.
?Kdeže to pracujete?? otáže se svým hlasem, který se podobá cirkulárce, a zatváří se přitom tak vážně, jako kdyby právě zjišťovala, jestli její syn přežil operaci. ?Já vím, že jste mi to psal, ale já mám v hlavě tolik věcí...?
?Podnikám. Mám realitní kancelář,? sdělím jí. Obdaruji ji mírným úsměvem.
?To musí být náročné? ale zajímavé. Děláte to rád??
To víš, že to dělám rád, ty bramboro, pomyslím si. Ale s tebou bych to teda nedělal.
?To víte, že bych se na to někdy nejradši vybod,? odpovím na její trapnou otázku a očima přitom bloudím po interiéru restaurace. Přítmí dodává obrovské místnosti na útulnosti a malinkaté oranžové lampičky na stolcích působí romanticky. Jak rád bych tu seděl s nějakou prima kočkou? Ještěže tu obsluhuje číšník - mladý, štíhlý černovlasý mladík, který se snaží chovat úslužně, ale je to zřejmě jeho plachost a nervozita, co činí jeho vyjadřování trochu úsečným. Kdyby tu totiž obsluhovala pěkná servírka, byl bych navíc ještě frustrovaný tím, že okolo mne běhá šťabajzna k nakousnutí, a já se ji kvůli téhle matroně nemůžu pokusit sbalit.
?Tak to asi není to pravé ořechové, že ?? praví mi pomocí svých masivních, růžovou rtěnkou zvýrazněných pysků. ?Práce by přece měla člověka těšit. Nechtěl byste pracovat pro firmu mého kamaráda? Zabývá se výrobou a prodejem skleněných pilníků.?
Hovoří se mi s tou ženou velmi obtížně, mám problém vyjádřit se, nejspíš je to tím, že ona mluví stoprocentně spisovně - jako odborná kniha, a tak mě trochu spisovnou češtinou infikuje, a proto mám pojednou tendenci mluvit také spisovně, jenže mi to nějak nejde. Zařadím si tuto ženu do škatulky lidí, kteří hovoří a chovají se velice neosobně, jako kdyby neměli žádné city a pocity, podle nich se v životě všechno točí jenom kolem faktů, logiky a stoupání po jakémsi žebříčku víš a víš. Zejména v práci - k většímu platu, tahle žena je určitě typická šplhounka na vysoké vzdálenosti. Druhou důležitou záležitostí v jejím žebříčku hodnot jsou její děti, určitě se je snažila vychovat ke stejnému šplhounství. Nakonec si ve jménu zodpovědnosti zakoupí rakev a hrob, možná i náhrobní kámen, kam si nechá vytesat něco o své ušlechtilosti, zodpovědnosti a dalších svých kvalitách.
Její sebevědomé vystupování mi leze na nervy, možná že je to pouze sebevědomí hrané, ale já bych teď daleko víc ocenil bezprostřední chování. Kdyby mi třeba sdělila nejenom to, v čem vyniká, čím je důležitá a potřebná, ale také bych si s ní mohl povzdechnout nad šedí života. Chtěl bych hovořit s člověkem, s lidskou bytostí, a ne s někým, kdo si myslí, že svůj život může řídit pomocí logického myšlení a logických operací.
?Oceňovat?, ?hodnotit?, ?posuzovat?, ?perspektiva?? to jsou její oblíbená slova. ?Musí se?, ?tak to je?, ?to je fakt?.
Chvíli ji ledabyle poslouchám, po chvíli ji přestanu poslouchat úplně a začnu přemýšlet, jakým způsobem bych mohl tohle setkání zkrátit. Najednou mně za uši zatahá věta, která je tak blbá, že ji není možné přeslechnout:
?Vždyť přece existuje jenom jedna pravda, a my se k ní více či méně blížíme.?
?Jedna pravda? Já na to mám úplně jiný pohled,? vložím se do jejího monologu. Slyším svůj hlas, zní nepříjemněji než si přeju, ale není divu, když jsem už čvrt hodiny poslouchal její nesmyslné názory, plácá tu páté před deváté, ženská jedna, a myslí si, kdoví jak není chytrá.
Přestane mluvit a zpozorní, což mě trochu zchladí, nečekal jsem, že ona by se mohla zajímat o pohledy a postoje někoho jiného.
?Já bych řekl, že pravd je na světě jako mravenců, každý má svoji pravdu, svůj pohled na svět, a ještě k tomu každý člověk své stanovisko? dejme tomu?? chvíli mi trvá, než se odvážím odhadnout, kolikrát průměrný člověk změní za život pohled na svět, ?dejme tomu osmdesátkrát za život každý člověk své stanovisko změní.?
?Vy jste opravdu zajímavý muž,? praví po krátké odmlce. ?Máte své názory, takového muže, jako jste vy, takový se každý den nepotkává.?
No to je pěkný, tak já ji chci zprudit, a ona místo toho, aby se hystericky rozčílila nebo vypadala zpraženě, tak mi tu udílí komplimenty.
?Já už budu muset pomalu jít,? začnu jí tvrdit a bezúčelně se přitom podívám na hodinky. ?Mám schůzku ještě s dalšími ženami.? Vzápětí ji se škodolibým smíchem uklidním: ?Pochopitelně si dělám legraci.?
?No, nedivila bych se, kdyby to byla pravda. Takový muž, jako jste vy, si může vybírat. Když tak dejte vědět, jak jsem dopadla ve výběrovém řízení.?
Tato vtipná poznámka od ní zazněla hodně křečovitě, přece jenom její sebevědomí není neotřesitelné.
?Dobře, dám.?
To už vůbec je pro ni čára přes rozpočet.
Nervózně se na mě usměje a řekne: ?To je škoda, že musíte chvátat, myslela jsem, že bychom mohli zajít ještě ke mně na skleničku...?
?Bohužel? někdy příště.?
Někdy je lhát tak lehké... Je to ale neškodná lež, ze soucitu. Ale houby ze soucitu? je to lež z pohodlnosti, lež, která mě uchrání před tím, abych nemusel tuhle slepici jednoznačně odmítnout. Bylo by to pro mě nepříjemné, ale možná že i pro ni bude lepší, když se krutou pravdu dozví po malých dávkách, bude o mně několik osamělých večerů snít, potom zakusí jemnou hořkost z toho, že já nepřijímám hovor nebo neodpovídám na její SMSky, ale bude to takové pozvolné, bude to ranka, která nekrvácí, jenom zčervená krví prodírající se na povrch. Sám to mám zkušené?
Když se vracím domů, najednou nechápu, proč jsem k ní měl takové ohledy. Vždyť ona je tak trochu podvodnice, napíše si do inzerátu, bůhvíjaká není sexbomba, a skutek utek. Nebo je postižena ztrátou soudnosti, když se dívá do zrcadla, tak není schopna si všimnout neforemnosti své postavy a tváře.
Ještě že nechtěla jíst, a nemusel jsem jí platit ještě večeři. Musím si přece najít na tom zkaženém večeru alespoň něco pozitivního.
A na rande už bez shlédnutí fotografie v životě nejdu.