Vánoční příběhy 2

 Jana se dívala na stromeček. Srdíčko jí bušilo radostí. A vždycky cítila takovou vůni, která jí připomínala její vzpomínky víc, než kdy jindy. Nedočkavě se vrhla na dárky. Za ní stáli rodiče a s úsměvem se dívali na Janu, jak rozbaluje dárky a radostně vykřikuje. Po několika letech ale Jana se zklamáním zjistila, že vůně se vzpomínkama se rozplynula a z dárků už nemá takovou radost, jako dřív. Teď ona radostně pozorovala, jak její rodiče rozbalují dárky, které jim koupila.

 Blížil se Silvestr a ona dělala chlebíčky. Přitom si vzpomněla na svoji panenku, kterou dostala jako šestiletá holčička. Usmívala se a cítila zase tu vůni. Zazvonil mobil. Uvědomila si, že v jejím dětsttví se neobjevil žádný mobil, až když jí bylo devatenáct let, uviděla první mobil ve svém životě. Zvedla ho. "Ahoj Jani. Moc se omlouváme, ale asi přijedeme později. Je tu zácpa." ozvala se její matka. "Já počkám. Budu čekat, dokud se neobjevíte." odpověděla zdvořile. Po několika hodinách jí zazvonil znovu mobil. "Paní Jana Milotská?" ozval se neznámý hlas. "Ano." "Tady je policie. S lítostí vám oznamujeme, že... vaši rodiče jsou mrtví. Nějaký blázen se opil a řídil náklaďák." odpověděl hlas. Jana už dál neposlouchala. Vypnula mobil. Zatmělo se jí před očima. "Maminko, přijede babička a dědeček?" zeptala se jí její dcerka. Jana jí pevně objala a dala se do pláče. "Dušinko moje! Nepřijedou. Oni už nepřijedou!" plakala.

 O padesát let později...

 Jana ztěžka dýchala. "Ležím na smrtelné posteli a povídám si sama se sebou. Případ pro cvokaře." zasmála se. Celý život brala s humorem. Nechtěla vidět černou tvář světa. "Já počkám. Budu čekat, dokud se neobjevíte. Tak jsem to slíbila, ale místo toho čekáte vy." zašeptala. Dívala se na fotku svých rodičů, která ležela na stolku. "Už sněží, mami. Táta bude zase nadávat, že budeme mít zasněžená obě auta." usmála se Jana. Pomalu zavřela oči. Smrt jí pohladila po tváři a její duši poslala do světa stínů. Její duše měla podobu šestileté holčičky. "Maminko! Tatínku!" volala. Vrhla se jim kolem krku. "Podívej, ozdobili jsme s tatínkem stromeček." ukázala jí matka stromek. Jako tenkrát. Najednou ucítila zase tu vůni. Usmívala se. Byla zase s rodinou.