Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŘeka
Autor
zigys
Tak moc jsi doufal, že to dneska vyjde.
Když ses se mnou před několika hodinami loučil, v Tvých očích hrála radost a naděje. Když se na mě teď jimi podíváš, nepoznávám Tě.
Dostala Tě, pokořila Tvého ducha. Jsi bezradný a jsi naprosto na dně. Nechápeš souvislosti, brečíš mi na klíně jako malé děcko. Ženský sou svině, jen to řekni. Hnusný, prolhaný, falešný děvky. Očima hladím co jsem znala a Tvé vzlyky mezitím ustávají. I mě život srazil na kolena, dal mi zachutnat slanost slz. Ale nenaučil mě přijímat rány. A na to jsem dojela. Vlastně my oba…
Ruku v ruce se vydáme prázdnými nočními ulicemi a zastavíme se na mostě vedoucím z města. V záři měsíce vidím, jak se ti stále lesknou oči. Ale už zdaleka nejsou zalité slzami. S dětským úžasem sleduješ řeku tekoucí pod námi , jak se v ní odráží luna a v ní my dva. Dospěl jsi.
Jenže když jsem tak blízko tomu, co jsem vždycky chtěla, najednou to nejde. Trpce si pomyslím, že si tady jen opět dokazuju, jak slabošská sem. Člověk, kterej už nedokáže jít dál, normální člověk, to neskončí takhle. Postaví se tomu, odolá, žije dál. Jenom já a Ty sme to nedokázali. Ale pořád tu byla rovnice… odraz plus pád rovná se konec všeho. Zejména toho čehosi velkého kvůli čemu tady teď stojíme.
Myslíš na to samý. Jen máš víc důvodů proč skočit. A ta řeka Ti imponuje, miluješ ji.
Spolknu poslední slzu a moje myšlenky v tu chvíli patří Tobě. Skočíš a Tvá ruka v mé mě strhne s Tebou. V tu chvíli vím, jaké to je létat. Přidušeně vykřiknu v tom slastném opojení. Přestávám vnímat Tvou přítomnost a vím, že tohle je to pomyslné nebe, hranice mezi jiným světem, životem a smrtí, radostí a smutkem.
Pak tu nádhernou euforii cosi přeruší a já už jen cítim svojí ruku klesnout na dně řeky do vody obarvené naší krví…