Předloha

Jméno jsem již dávno zapomněl.Jediné co zbylo z kdysi nádherného života, stalo se pro mě noční můrou. Jediné co to kdy mohlo změnit nebyly skutky, ale dotek její tváře. Porušil jsem všechny pravidla a na konci stála odpověď kterou jsem nikdy nechtěl slyšet.

Starý zákon byl již vyřčen a to nejdůležitější čtení se blížilo. Dotek její ruky mě náhle zamrazil. Podíval jsem se na ni, byla stejná jako předtím a já si uvědomil že mě nemrazí její dotek, ale dotek vzduchu. Všude po mém těle běhaly kapičky rosy, která přivolala nevyhnutelné. Já, člověk jako každý jiný, přeskočil jsem zábradlí a srazil prvního, který mi přišel do cesty. Jindy za jiných podmínek bych se k nim přidal, nebo je dokonce vedl, ale ne dnes. Ne pokud ona byla za mnou a hleděla na temný stín kterým jsem byl já ve své zlosti.

Ne dlouho, snad jen pár úderů srdce a začala téci krev a za ní další. Kostelem se pohybovala temnota a já by jejím středem. Trhala vše na kusy a já ji. Nikdo nemohl vidět co se dělo, kromě mě a jich. Bylo jich hodně, stejní jako já a přeci již tak vzdáleně jiní. Kdo jsem že obracím se zády ke všemu co kdysi bylo mé.

Na podlaze byly jen těla. Jejich těla a já hleděl na těla těch které roztrhali v lavicích a jejichž krví sytili svoje duše.

Kněz ke mně přistoupil. Jeho hlas rezonoval roztřeseně v reproduktorech.

„Anděli, kdo jsi.“

Obrátil jsem k němu své oči a on padl k zemi. Pohled očí zabíjel a trhal, přesto nyní to bylo jiné. Jen děs padl na kněze, přesto klečel a pokorně se mi klaněl.

„Jsme jedním z vás.“ Podíval jsem se ke své milované a uvědomil jsem si že mě poznala. Byl konec přetvářek a já se vrhl vstříc nadcházejícímu armagedonu. Temná křídla za mnou vlála a já ničil ty k nimž jsem patřil a jenž započali konec světa. Anděl boží, který se proti němu postaví padne, co se ale stane s andělem temnoty, který jí vyhlásí válku kvůli lásce k člověku, ženě, kterou již nikdy nespatří.