Copperfield

Právě jsem dokončoval uzávěrku do posledního vydání Bazooky, když tu se do pokojíku přiřítil můj bráška a zapnul si TV. Výborně, ani při pátku nebudu mít klid, pomyslel jsem si a odvrátil svůj zrak směrem k Tesle.

„Dávaj Copperfielda!“ křičel brácha nadrženě. Nadšení v jeho tváři bylo tak velké, že by profackovalo i slepého.

„Jo, tak si ho užij,“ odfrkl jsem a začal se znova věnovat editaci textu, zalamování a korekčním úpravám. Nechutná to práce, ze které mi vždycky bylo (a vždycky je) na zvracení.

Po několika půlhodině můj brácha doslintal a pořad se slavným mágem skončil. Díky bohu, řekl jsem si v duchu, aspoň budu mít více klidu pro svou práci.

To jsem se však sekl. A rovnou do prstu. To, že skončila Copperfieldova šou, ještě neznamenalo, že mi můj patnáctiletý sourozenec daruje kýžený pokoj.

„Viděl jsi to? Viděl jsi to?“ počal svou typickou střelbu.

„Ne,“ odpověděl jsem suše, „když sedím zády k televizi, těžko ji můžu sledovat.“

Můj bráška se však nenechal odbýt. (Když tak přemýšlím – Petr se nikdy nenechal odbýt a vždycky otravuje tak dlouho, dokud si neumane své.) „Ale stejně je to borec… ten Copperfield. Jak nechal zmizet ty ženský nebo jak tam levitoval… A vůbec! Viděl jsi to, jak se nechal rozpůlit?“

„Petře,“ vyřkl jsem již poněkud otráveně, „jestli nebudeš držet hubu, rozpůlím tě taky a nebudeš muset bejt božský Dejvid.“

Vcelku očekávána reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Debile…“

Ty mě nerozhodíš, řekl jsem si sám pro sebe a bez jakékoli slovní odvety setrval v téže pozici jako předtím – jednou rukou surfuje po klávesnici, v druhé třímaje ještě jakžtakž fungující myšku.

Svou ignorací jsem však v bráškovi probudil jeho druhé já. Ďábelské, všemi mastmi mazané a k smrti otravné. Zatímco jeho ujeté a zcela nesmyslné výkřiky jsem ještě stačil odrazit tím, že jsem si na uši nasadil sluchátka a pustil si do nich takovou muziku, která by toho skřeta překřičela, následné šťouchání se už bez patřičné odezvy neobešlo a já doslova a do písmene vypěnil.

„Co, do prdele, chceš?!“ vykřikl jsem jako smyslů zbavený.

Petra jsem tímto mírně zaskočil. Tlaková vlna jej odhodila zpátky na postel.

„Co chci?“ zeptal se mě pak - následně se odmlčiv. „Svaž mě!“

„Prosím?“ vyhrkl jsem nechápavě.

„Chci udělat to, co Copperfield. Taky se nechal svázat a dostal se z toho. Chci si to zkusit. Svaž mě. Prosím, prosím…“

Věděl jsem, že když budu Petrovi oponovat, jen bych tím oddaloval nevyhnutelné. Navíc jeho nápad nebyl až tak špatný a v jistém pohledu mi jeho realizace přišla jako výhodná. „A můžu ti do huby narvat roubík?“

„Ne, to ne,“ odpověděl můj bráška nesmlouvavě.

To už mi Petr přinášel vše potřebné k provedení triku. Provaz, několik vytahaných šál a jedna umělohmotná policejní pouta. Výbavičku jsem si pak obohatil i o kobercovou lepící pásku.

Ty parchante… já tím dám Copperfielda. Ještě mě budeš prosit, abych tě rozvázal, utrousil jsem si pro sebe a začal postupně znehybňovat brášku. Na svém výtvoru jsem si dal záležet a využil jsem všech dostupných serepetiček. Svázal jsem mu nohy, ruce a vše jsem zpečetil námořnickými uzly & kobercovkou.

Po chvíli bylo dílo hotovo a já usedl zpět ke svému počítači, kde na mě čekala nedodělaná práce.

Brácha sebou mlátil o podlahu, občas mu z huby vylítla i nějaká ta nadávka, ale mně to nevadilo. Snad poprvé v životě. V duchu jsem se smál a editace textu mi naráz začala jít dvakrát tak lépe.

Po několika málo minutách jsem se ale dosmál. K mému překvapení se brácha dokázal prokousat mými nástrahami a vymanit se ze spárů dvojitých uzlů.

„To čumíš, co?“ Před očima mi brácha neopomněl několikrát zamávat s rybičkou.

„To je podvod,“ odfrkl jsem.

„Však všechny triky jsou podvod.“

Nechtěje si přidělávat další potíže, raději jsem si nechal svá moudra pro sebe a vyslal ze svých úst to, co si můj bráška přál slyšet: „Mno jo…“

Tím to ale neskončilo. Posílen pocitem z dobře odvedené práce, zakousnul se Petřík do fáze číslo dvě a začal mě vehementně přemlouvat, ať se taky nechám svázat.

Už opravdu nevím, kolik rezolutních „ne“ jsem spotřeboval na neúčinný odpal bráchových řečiček, ale nakonec jsem padl. Vzdoroval jsem dlouho, pral jsem se jak o život, ale marně… Každý by dopadl jako já… Každý by mu vyhověl…

„Tak dobře!“ procedil jsem důrazně přes své rty a Petrovy oči se zalily samým blahem. „Aspoň ti ukážu, jak se to má dělat. Tobě to trvalo strašně dlouho, já se z toho dostanu za pár vteřinek.“

Sebevědomí mi rozhodně nechybělo.

Poté už došlo na očekávaný proces svazování. Usedl jsem na židli, nohy jsem si dal k sobě a ruce deportoval za záda – tak jak to dělávají žáčci v první třídě. Petrův zápal pro věc mě děsil. S vyplázlým jazykem a bílou pěnou u huby začal kolem mě běhat, všemožně mě svazovat a oblepovat. Kvalita uzlů mi na první pohled nepřišla nijak valná a do mých žil se vlila několikalitrová dávka optimismu. Už z principu jsem musel bráchu trumfnout. Jsem přece starší!

Po čtvrthodince se brácha konečně ozval: „Hotovo!“

Poručil jsem Petrovi, ať si hledí svýho a zprostředkuje mi takové podmínky jako já jemu předtím. Brácha mé prosby uposlechl a bez jakýchkoli řečiček se přemístil do obýváku, kde si zapnul televizi.

Konečně sám, oddechl jsem si a prvně sebou trhnul. Hmm, vypadá to, že mě svázal celkem schopně, pokračoval jsem ve své typické samomluvě. Hned nato jsem sebou škubnul podruhé. Uzly nepovolily. Tentýž výsledek se zopakoval i do třetice všeho dobrého a zlého.

Po nějakém tom čase jsem pocítil první náznaky toho, jak mi do rukou přestává proudit krev. A sakra, hlesl jsem a pokusil se hlavu vytočit tak, abych si viděl na vzadu překřížené ruce. Naskytnutý pohled mi málem připravil smrt. Ten hajzlík mě svázal opravdu dokonale, a aby měl jistotu, že se řádně potrápím, z mého těla a židle utvořil zdánlivě jednolitý celek. Přesto jsem nepřestal doufat a stále věřil, že jeden z těch posraných uzlů povolí a že se pak zpustí známá řetězová reakce a já budu osvobozen.

Po čtvrthodině plné zbytečných pokusů jsem docílil akorát toho, že jsem se převrhl i s židlí na zem. Nečekaný pád – jaké to překvapení – mou pozici nezjednodušil a já začal cítit, jak mi postupně odumírají končetiny.

Nechtěje si hrát na filmového hrdinu, brzy jsem se vykašlal na svou důstojnost (pravda, určitý odpor jsem zprvu kladl) a začal křičet o pomoc.

K mému překvapení jsem se však setkal s absolutním nezájmem. S bráchou jsme byli sami doma a on za sebou nejspíš zavřel dveře a pustil si televizi co nejvíce nahlas (tak jak to obvykle dělával). Křičel jsem dále, ale marně. Ležel jsem v pokojíčku na zemi a připadal jsem si jako ten největší kretén na světě. Ruce a nohy jsem už přestal cítit definitivně.

Blbá hra na Davida Copperfielda se ale nakonec setkala se šťastným koncem. Jakmile se má matka vrátila z práce a spatřila mě v pokojíku v dosti potupné pozici, musela si myslet bůhvíco. A i když jsem ji později všechno vysvětlil a poprosil si ji, aby bráchovi nic neříkala (aby se mylně domníval, že jsem se z toho skutečně dostal sám), dodnes mám takový pocit, že si není dvakrát jistá mým negativním vztahem k sadomasochistickým hrátkám.

Ale což… hlavně, že můžu hejbat s rukama a dělat to, co mě baví.

A tedy psát.

Z toho vyplývá pravidlo číslo dvě:

2) Nikdy se nepokoušejte vyprošťovat se z provazů bez dozoru jiné lidské osoby! Čtyři z pěti Náhlovských varují! Následky mohou být skutečně nedozírné.