Jednorožcův bílý stín

I.

***

Šero se nepozorovaně vplížilo do malé osady, skryté hluboko v horách, daleko od veškeré civilizace. Seamus procházel mezi sporými chatrčemi a sledoval jak ruch běžného života pomalu utichá. Přátelské hovory, smích a mečení koz a jiného dobytka ho doprovázely na jeho cestě k lesu.

Neodvážil se zajít daleko. Jen ke svému oblíbenému stromu. Vyšplhal na svůj posed a zaposlouchal se do ticha. Miloval tyhle chvíle klidu po práci doma a na statku. Rád se na ně chodil dívat…

V houstnoucím se šeru se mihl přízračně bílý stín. Srdce mu poskočilo, jako tolikrát. Nikdy se jich nenabažil. Tady, daleko od nebezpečí rozrůstajících se měst, žili poklidně. Nejspíš už poslední… pomyslel si Seamus. Jednorožci.

Zatajil se mu dech. Jen pár kroků od něj, snad na dosah ruky, pomalým majestátním krokem prošel hřebec, dlouhá hříva se mu vlnila na krku.

Bylo jich možná deset. Seamus to nevěděl přesně, jen zřídka se přiblížili k okraji lesa a byli nesmírně plaší. Seamus sem ale chodil už odmalička a s obdivem je pozoroval. Zvykli si na něj a on si byl jistý, že jednoho dne si ho i pohladí. Určitě má srst jak nejjemnější hedvábí, představoval si v duchu.

Před domy už hořely lampy, když se vracel. Dal ještě pusu malé sestřičce a se spokojeným úsměvem se oddal spánku.

*

Probudil ho hluk a křik. Slunko teprve nesměle vykukovalo zpoza vrcholků hor. Vyběhl na dvorek.

„Co se stalo, mami?“ zeptal se strachem v hlase, když uviděl uplakanou matku.

„Naše zvířata…“  řekla jen.

Běžel se podívat do stáje. Jejich jediná dojná kráva ležela na zemi, stěží dýchala a u nozder se jí objevovala bílá pěna. Nad ni klečel zamračený otec a hladil ji.

„Seamusi, běž se podívat vedle k Coltonovi, mám strach, aby to snad nebyla nějaká dobytčí epidemie…“

Seamus na nic nečekal a vyběhl na cestu. Srdce mu zděšeně bušilo a hrůzou ledový ruce se mu třásly, když klepal na vrata.

Zděšený výraz jeho souseda potvrdil jeho nejčernější obavy. Dobytek začal umírat po celé vesnici. Krávy, kozy i koně…

*

Příhodně krvavé slunce se začalo schovávat za kopce. Seamus byl vyčerpaný. Celý den zachraňovali, co se dalo… I tak už podstatná část jejich jediného živobytí pomřela. „To je hrozný, to musí být zlý sen…“ říkal si, když se vracel domů. Překvapilo ho nezvyklé ticho a vylidněnost. Nikdo nemá náladu se teď vybavovat na ulici…

Stál už na prahu domu, když jím jako meč projelo hrozné poznání. Jak mohl zapomenout! Se srdcem v krku se rozběhl k lesu. Jednorožci! Musí zjistit, jestli jsou v pořádku.

Píchalo ho v boku a sotva popadal dech, když se konečně dostal k lesu. Zarazil se a zmateně sledoval dospělou a váženou část vesnice jak jdou k lesu s pochodněmi.

„Co-co chcete dělat?“ vyrazil se sebe.

„Vždycky jsem říkal, že je špatný trpět tady ty… divný tvory! Vidíš, teď nás Bůh trestá a  zabíjí náš dobytek, to kvůli nim, musíme je zničit!“ vykřikoval zlostně farář.

„To nemůžete!“ vzlykl Seamus.

„Vrať se domů! Hned!“ rozkázal mu otec, jdoucí rovněž v průvodu.

Seamus však sebral všechny síly a co nejrychleji běžel k lesu. Naštvaný dav lidí nechal za zády. Tentokrát se nezastavil a běžel dál do lesa.

Klopýtal mezi vyvrácenými stromy a pařezy. Otočil se. Zahlédl žlutý plamen ohně, jak olizuje první stromy.

Běžel dál. Takhle daleko nikdy nebyl, ale nevnímal vlastní strach. Před ním se najednou otevřela mýtinka porostlá mechem a trávou jako nejjemnějším kobercem, v potůčku na její straně zurčela  křišťálově průhledná voda. Na Seamuse najednou padla atmosféra naprostého míru, který tohle místo vyzařovalo. Zastavil se, ztěžka lapal po dechu a rozhlížel se v houstnoucím šeru.

Uviděl je. Jako bílé přízraky, leželi v trávě či postávali kolem. Seamus je chvíli jen tiše pozoroval a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Musí je zachránit, miluje je…

S odhodláním a strašným řevem mezi ně vběhl, zuřivě mávaje rukama. V nastalém zmatku a zděšení vyběhl jeden jednorožec přímo k němu, div ho nesrazil. Seamus zděšeně pozoroval, jak ostatní běží za ním – přímo k plamenům.  Jen dva – onen mohutný hřebec a štíhlá něžná kobylka tryskem vyrazili opačným směrem.

S nabytou nadějí se Seamus vydal za nimi. S křikem hnal ty dva krásné tvory mezi stromy dál… pryč od zničujícího žáru.

Zděšené pohlédl před sebe. Rudá záře tančila mezi stromy nedaleko od nich. To ne…

Seamus v šoku přehlédl kořen, který se mu připletl pod nohy a tvrdě padl na zem. Vše kolem se otočilo kolem dokola a on se propadal to temnoty…

S trhnutím se probral zpátky do reality. Ležel na tvrdé zemi a nedaleko slyšel praskat hořící kmeny.

Zaostřil. Stál vedle něj! Hlavu skloněnou a stříbrný roh téměř na dosah. Seamus s vypětím zvedl ruku a roztřeseně ji k němu natáhl. Jednorožec couvl a běžel pryč. Seamus viděl jak proběhl rostoucí ohnivou clonou pryč z lesa, kde na něj čekal druhý bílý stín, a společně spěchali pryč.

Vysíleně zavřel oči a upadl do bezesného spánku.