Záhadný večer Františka a Bedřicha

   Bedřich a František šli za tmy po silnici domů a vedli diskusi o krádežích automobilů. Dost možná by brzy došli až ke svým domovům, ale v momentě, kdy Bedřich udělal kotoul, František zmizel. Bedřich znejistil, protože si nebyl moc jistý, zda-li je to žert, nebo se jeho příteli něco ošklivého přihodilo.

„Františku!“ zařval z plných plic, ale nikdo neodpověděl – ani František.

„Franto! Já se tu sám bojim! Kde seš?! Slyšíš mě?!“ zařval ještě jednou, avšak opět bez odezvy.

   Když šel s kamarádem, připadala mu tma vzrušující a dobrodružná. Nyní však pociťoval strach a začal si všímat stínů a zvuků z přilehlého lesa. Byl naplněn po okraj úzkostí a ve chvíli, kdy se rozplakal, spatřil před sebou malou holčičku.

„To seš ty Františku?“ zeptal se zmateně.

„Vypadám snad tak?“ odpovědělo děvče uraženě.

„Co si s ním provedla?“

„S kým?“

„Přece s Františkem!“

„Neznám žádného Františka“

„A co tady děláš?“

„Straším.“

„Cože?“

„Jsem duch.“

„Kecáš!“

„Tak si na mě zkus sáhnout!“ navrhla holčička.

   Bedřich se pokoušel dotknout míst, ve kterých se pod tenkou košilkou rýsovaly nenápadné bradavky, ale nic nenahmatal.

„Mně se to stejně moc nezdá,“ řekl rozmrzele.

„Co se ti nezdá?“ zeptalo se děvče.

„Nevěřim na duchy.“

„Že na ně nevěříš, ještě neznamená, že neexistují.“

„Dobrá, dejme tomu že duchové existujou, ale před chvíli mi zmizel kamarád a mě začíná bejt smutno. Byl to jediný kamarád, kterého jsem měl a teď si nemám s kým povídat.“

„S tím ti nepomůžu. Zkus si sehnat ženskou, s tou si taky můžeš povídat.“

„Já jsem před ženskejma děsně roztržitej, to by asi nešlo. Vždycky se strašně ztrapnim.“

„Opravdu?“

„Vážně, jsem úplně nemožnej.“

„Kdybys to zkusil znovu, soustředila bych na tebe všechnu svou energii. To by ti pomohlo.“

„Stejně tady žádná není,“ namítl rozmrzele Bedřich.

„Zavři oči a až ti řeknu, můžeš je otevřít.“

   Bedřich zavřel a na povel děvčete opět otevřel oči. Najednou byl v jakési restauraci, která byla plná opuštěných žen.

   K první, která se mu líbila, si přisedl a představil se.

„Dobrý den, jmenuji se Bedřich.“

„Božena, těší mě. Co potřebuješ Bedřichu?“

„Nemám si s kým povídat, protože mi zmizel kamarád, tak jsem si myslel, jestli byste se mnou nechtěla žít.“

„Tohle přece není tak jednoduché Bedřichu. Ani o vás nic nevím.“

„Co byste chtěla vědět?“

„Tak třeba kde pracuješ.“

„Ve spořitelně.“

„Jaké výše dosahuje tvá čistá měsíční mzda?“

„Šestatřicet tisíc, sedumset třicet pět padesát přesně.“

„Začínáš mi být sympatický Bédo, mohu ti tak řikat?“

„Jistě…“

„Jak velký máš penis?“

„Rovných dvacet.“

„Tak dobrá Bédo, budem spolu žít.“

   Bedřich měl ohromnou radost, proto objednal dvě piva. Při přípitku však v záchvatu euforie projevil přílišnou razanci a rozbil oba půllitry, přičemž Boženu pořezal na zápěstí a museli ji odvést do nemocnice.

„No jo, jako vždycky,“ povzdechl si a zpozoroval, že mu v rozbitém půllitru zbyla trocha piva. Za pohoršeného mručení hostů restaurace ji dopil a najednou byl opět na místě, kde mu zmizel kamarád František. Ten tam sice stále nebyl, ale děvčátko ano.

„Říkala si, že na mě soustředíš svoji energii a že mi to pomůže!“ podotkl uraženě.

„Tohle já neumim, jen mě zajímalo, jestli se fakt ztrapníš, nebo jen tak kecáš.“

„Pěkně děkuju. Teď mě tak napadá: Jak si udělala, abych byl najednou úplně někde jinde?“

„Prostě jsem si to přála.“

„Teda, to je život…“ vzdychl obdivně Bedřich.

„Jsem mrtvá,“ opravilo ho děvče.

„Zapomněl jsem, omlouvám se. Co se ti stalo?“

„Srazilo mě auto.“

„Smutné.“

„To nepochybně.“

„A dokázala bys mě teleportovat k Františkovi? Umírám steskem…“

   Bedřich najednou seděl v automobilu vedle svého kamaráda Františka.

„Kde si vzal auto?“ zeptal se ho.

„Ále, když si na tý cestě dělal kotrmelec, připomněl si mi, že když jsem tu před rokem byl na houbách, nechal jsem auto v lese, tak jsem pro něho zašel, aby ho nikdo neukradl.“

„A kam to jedeme?“

„Cha! To budeš koukat! Jedem do jedné restaurace, která je plná opuštěných žen.“

„Já tam nechci!“ zaprotestoval Bedřich.

„Ale proč? Tutově tam nějakou najdeš!“

„Nemohu tam jet Františku, před chvílí jsem se tam pěkně ztrapnil.“

„Co to plácáš Bedřichu? Jak by ses tam asi v tak krátké době dostal? Je to dvacet kilometrů daleko!“

„Teleportovala mě tam jedna holčička.“

„Jaká holčička prosímtě?! Ten kotoul ti asi poškodil mozek Bedřichu.“

„Ale kdepak, byla tam, ale byla mrtvá! Viděl jsem jí na vlastní oči. Mluvili jsme spolu!“

„Sakra Bedřichu! Jak si s ní mohl mluvit, když byla mrtvá? Tys úplně zešílel!“

„Ona byla duch a teleportovala mě do tý restauračky, kde jsem se seznámil s jednou ženskou, co se mnou chtěla žít, ale pak jsem jí půllitrem pořezal zápěstí, odvezli jí do nemocnice, tak mě ta holčička teleportovala sem.“

„Co to je za pitomost? To má být nějaký žert, nebo ses dočista pomátl?“

„Kdepak, je to čistá pravda! Jak jinak bys vysvětlil, že jsem se najednou objevil ve tvém voze?“

„Zastavil jsem u silnice, kde si stál a normálně si nastoupil! Máš pravdu, kašlem na tu restauraci. Radši tě zavezu do nemocnice na vyšetření.“

   Poté se v autě rozhostilo ticho. František byl z řečí svého kamaráda poněkud zkroušený a pomyslel si, že ho na té silnici neměl nechávat samotného. Bedřich zase usilovně přemýšlel, zda-li se to všechno opravdu stalo, nebo se dočista pomátl. Oba byli do svých myšlenek velmi pohrouženi a z tohoto stavu je probudila až tupá rána, pocházející směrem od kapoty. Auto prudce zabrzdilo a oba přátelé se šli podívat, co se děje. To co spatřili, je vyděsilo. Srazili malou holčičku. Bedřicha to však šokovalo o mnoho více.

„Franto, to je ona!“ vykřikl zděšeně.

„Do prdele, do prdele, do prdele! Kdo?!“ vyhrkl konsternovaný František.

„No přece ta holka. No ten duch! Ta, co mě teleportovala. Řikala, že umřela, protože jí srazilo auto!“

„Auto jí sice srazilo, ale až teď! Jak mohla bejt předtim duch?“

„Já nevim, musíme pryč. Já se z toho musim vyspat. Jedeme pryč, Františku!“

„Si blázen? Máme na kapotě její krev! Půjdeme raději pěšky!“ navrhl František a vydali se pěšky směrem ke svým domovům.

„Ale co auto! Poznaj ho podle espézetky a čísla motoru!“

„To nevadí, to auto je kradený.“

„Ty kradeš automobily, Františku?!“ zeptal se Bedřich.

„Jo,“ odpověděl František.

   Bedřich se chtěl zeptat svého přítele na podrobnosti, ale v momentě, kdy udělal kotoul, František zmizel…