Malá Mořská Víla

„Jedeme k moříííí!“zařvala půlka třídy, protože ta druhá to nejspíš vůbec neslyšela. Kristýna na mě uhodila hned o přestávce: „Raduj se, vždyť jsi ještě u moře nebyla, ne?“ Nebyla, a ani nebudu, pomyslela jsem si. Chtěla jsem se na ni aslepoň pousmát, ale Týna už s holkama řešila, co všechno si s sebou na ten báječnej zájezd vezmou. V tašce jsem vyhrabala knížku a sedla jsem si k oknu. Dlouho jsem se ale soustředit nedokázala a po pěti minutách se mi pohled stočil z dvojlistu před sebou na Derika. Naprosto se před ním ztrapnim. Která holka neumí v patnácti plavat? Tak třeba já.

O hodinu déle stojím před vchodem do aquaparku. Mám, nebo nemám? Nakonec se ale přece jenom rozhodnu a vší silou strčím do dveří. Do nosu mě uhodí pach chloru. Pořád je možnost se vrátit. Ne. Nesmím. Odhodlaně se vydám k okýnku z něhož pohotově vystrčí hlavu stará baba.

„Na hodinu prosím…“ polknu naprázdno. Podá mi klíček od skřínky a hodí rukou na znamení, že tímto směrem najdu šatny. Na díky se nezmůžu.

Skřínka mi ale otevřít nejde. Připadám si jak největší nemehlo. Co sem lezu když tam neudělám ani tempo?! Nakonec mi pomůže cizí mamina. Naházím tam oblečení a obalím se až po hlavu ručníkem. Sprchy si nevšímám. Zhluboka se nadechnu a otevřu poslední dveře.

Nechápu co jsem si od toho slibovala. Jako vždy jsem vyhledala nejbližší lavičku a svezla se na ní. Čtvrt hodiny jsem vydržela poslouchat namakaný frajery, že žárovky na stropě mě doopravdy neopálí, a po dvaceti minutách už jsem stála na okraji plaveckého bazénu. Štítivě jsem ponořila nohu do vody a hned ji zase vyndala. Při nejmenším by ta voda mohla být teplá.

Fantazie mi utíkala dál a dál, až jsem ve vodě mezi lidmi uviděla žraloky. Pochutnávali si na nich a voda dostávala nádech krvavé barvy. Zvedl se mi žaludek a utekla jsem na záchod. Zamkla jsem se nejmíň na tři západy, sedla si na mísu a rozbrečela se. Jak můžu být tak pitomá. No nic. Čtyřicet korun v háji, obleču se a vypadnu. Bába na mě zírala jak na zjevení.

Den odjezdu.

Mám nejmíň tři zavazadla. Měla bych jezdit na nějaký kurzy balení.

Nicméně zjistím, že na tom nejsem ještě tak špatně, najdou se i tací, kteří mají zavazadel pět. Náladu mi to ale nezvedne a v autobuse se mnou nikdo nemluví. Začíná to opravdu skvěle. A Derik sedí za Kristýnou a ta s nim naprosto otevřeně flirtuje. Mám co dělat abych nevyskočila z okna.

Kdosi se mnou neobratně lomcuje. Bolí mě hlava a v nohou mi mravenčí, ale začínám přicházet k sobě.

„Hééj, Šajnová, probuď se!! Tak dělej sakra! Konečná!!!!“ křičí mi těsně u ucha. Zmateně kolem sebe začnu máchat rukama a on naštěstí ztichne. Zamžourám očima z okna a vidím krásně modrou plochu pod azurovou oblohou, ve které se leskne dopolední slunce. Tak tohle je moře, krásné, slané a… plné žraloků. Zklamaně odvrátím hlavu.

Hotel máme moc pěkný, to teda jo. S holkama jsem na pokoji s výhledem na pláž. Plácnu sebou na postel a nasadim si sluchátka od diskmana. Myslím na Derika a na to, kdy se půjdeme vykoupat. A samozřejmě taky na to, jakou výmluvu si vymyslím.

Moje obavy se naplnili dřív, než jsem očekávala. Holky začaly přemlouvat učitele hned po večeři. Svolili celkem rychle, objevili totiž pěknou hospodu.

Během pár minut jsem se tedy ocitla na pláži mezi svými rozjařenými vrstevníky. V naději, že si mě nikdo nevšimne, jsem si sedla pod palmu a psala si deník. Najednou mi ale někdo zezadu zavázal oči a čísi ruce mě brali za nohy a za ruce. Křičela jsem, ale oni se tím víc smáli, tleskali a povzbuzovali. Slyšela jsem, jak zesiluje narážení vln o skály. A pak se ozval jeden jediný výkřik a vše mi bylo jasné: „Hoďte ji tam!“ Omdlela jsem.

Dusím se. Vykašlávám snad litry odporně slané vody a oči mám plné slz ponížení. Oblečení mám úplně mokré. Nade mnou se sklání spolužáci. Někteří se smějí, druzí svými obličeji vyjadřují snad i starost. Prudce vstanu a běžím pryč. Kam, to nevím, prostě jen pryč od nich. Slyším za sebou ale kroky. Ohlédnu se a zakopnu. Teda dneska už to horší být nemůže. Na rukou mám krev a hlava mi třeští. Vzhlédnu před sebe a spatřím.. Derika. Slzy mám znovu na krajíčku. Proč zrovna před ním?! Skloním hlavu. On mi ji ale zvedne. Podívá se mi do očí a než se naše rty spojí, zašeptá: „Ty moje malá mořská vílo….“