Cesta do Pekel

I.

Město se topilo v temnotě noci. Hvězdy se snažily alespoň trochu osvětlit tuto pochmurnou metropoli. Trochu nsvětla sem sice pronikalo, ale ne tolik, aby dokázalo proniknout do těch nejtemnějších zákoutí města a lidské duše.

K těmto místům patřil i noční klub nazývaný UNDERWORLD (Podsvětí). Okna domu, ve kterém sídlil byla zakrytá dřevěnými prkny a bar sám- do toho se sestupovalo po dlouhých schodech, jak jinak, než pod zem. Zdi uvnitř byly pokryté graffiti s podivnými temnými motivy. Sám Ďábel na nich vystupoval.

Zde se scházela druhá strana lidské společnosti- feťáci, děvky, jejich pasáci, zloději…ale také lidé vyznačující se se podivně bledou tváří a dlouhými, hlavně černými vlasy oblečeni do černé kůže. To byli ti „nejhorší“. Blázni zabývající se černou magií, sluhové Satanovi.

Sem zavedla Editu její touha po slávě. Stála před barem s pouzdrem s elektrickou kytarou na zádech a přemýšlela. Vejít či nevejít? Povzdechla si a otevřela dveře. V sále vše okamžitě zmlklo. Edita si snažila nevšímat jejich zkoumavých pohledů a šla dál. Od rohu podia se odlepil vysoký štíhlý muž s dlouhými černými vlasy a oblečen do černého oblečení.

„Zdar,“ pozdravil ji hlubokým melodickým hlasem.

„Čau, Edita…“ představila se a podala mu ruku. Muž se jí představil jako Michael. Editu udivilo, jak moc má ten muž studené ruce.

„Ty nejsi odsud z města, že?!“ řekl po chvíli. Edita zavrtěla hlavou.

„Ne, nejsem. Proč se ptáš?“

„Jen tak. Je to poznat.“

Edita se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a pak na Michaela tvrdě pohlédla.

„Vadí ti to snad?!“ otázala se naštvaně.

„Mě ani ne, ale dávej si pozor na to, jak se chováš. Zdejší nejsou moc…jak bych to řekl…proetě nemají rádi cizince. Chápeš?“ vysvětlil Michael. Edita přikývla.

„Tak jdi už bys měla začít hrát.“ Pobídl jí a odešel. Edita se za ním dívala, ale on po chvíli zmizel v temnotě. Vykročila k podiu. V sále stále ještě panovalo naprosté ticho. Edita si vybalila a naladila kytaru, pak kývla na hudebníky za ní. Začali hrát. Edita zavřela oči a nadechla se k první písni.

 

II.

Nad městem se rozlila rudá barva úsvitu. Adriana si protřela oči a vyklouzla z postele. Vzápětí jejím bytem otřásly vybrace od projíždějícího vlaku. Bylo nepříjemné mít trať tak blízko domu, ve kterém bydlela, ale ona si nemohla pořídit lepší. Jako začínající spisovatelka na to neměla peníze.

Zamyšleně se zahleděla z okna na krvavý východ slunce a stiskla si spánky. Dneska už musí něco napsat. Už moc dlouho zahálela.

Uvařila si kávu a namazala si chleba s máslem. To vše si pak odnesla ke stolu s psacím strojem. Po chvíli začala psát:

Na město se snášel soumrak a s ním i podivné ticho. Jakoby vše s přicházející nocí ustrnulo. Veškerý život se zastavil. Ne však pro něj. Jeho čas teprve nastal…

Adriana byla zcela pohlcena svou tvorbou. Přestala vnímat okolí. Nevyrušil ji ani další vlak.

…Vystoupal po schodech na střechu domu, ve kterém bydlel a pohlédl na vycházející hvězdy. Jeho tvář ozářilo světlo měsíce a odhalilo tak dokonalou bělostnou pleť bez jediné chybčky. Vypadal jako Anděl, který slétl z nebe mezi lidi. Tento dojem však kazily jeho kruté temné oči. Jasně ukazovaly jeho pravou podstatu, jeho duši, která se topila v temnotě.

Po střeše se prohnal vítr, který si začal pohrávat s jeho černými vlasy spadající mu až na ramena.

Zavřel oči a lehl si na střechu…

Adriana sklopila hlavu do dlaní a povzdechla si. Už zase neví, jak dál. Skončí i tohle dílo v koši, jako už tolik děl před tím?

Zvedla hlavu a zahleděla se na bílý papír pokrutý černými písmeny. Upírala na něj zrak tak dlouho, až jí písmena začala tančit před očima. Odtrhla se od toho pohledu a uchopila do ruky  hrnek s kávou, která jí mezitím úplně vystydla.

Jak má svého hrdinu pojmenovat? Zavřela oči a najednou to spatřila. Gabriel. Ano, to je přesně to jméno, které potřebovala.

Někdo zaklepal na dveře. Adriana sebou trhla. Potřásla hlavou a došla ke dveřím. Klepání se ozvalo znovu.  Otevřela dveře a… nikdo tam nebyl. Zabouchla dveře a vrátila se k psacímu stroji.

…Další poryv větru se prohnal nad střechou…

Špatně zavřené okno se prudce otevřelo. Do Adrianina bytu vtrhl ledový vítr a pár barevných listů. Adriana zavřela okno a zvedla listy ze země. Jak se sem jen dostaly? Vždyť tady široko daleko není žádný strom…Položila listy na stůl a dala se znovu do psaní.

…Začalo pršet. Studené kapky skrápěly Gabrielovu tvář. Zvedl se ze země a sešel zpět do svého bytu. Něco uvnitř se mu však zdálo jinak. Potichu vešel do obývacího pokoje, kde na něj čekal ON.

„Tak co, Gabrieli, stále ještě tak moc miluješ hudbu?“ otázal se ho.

„Ano, pane,“ odvětil Gabriel zmaten tím náhlým zájmem. „Proč jste přišel?“ zeptal se tiše. Bezejmenný vstal z křesla a hodil Gabrielovi k nohám noviny. Jeden článek oznamoval vraždu mladé zpěvačky. Gabriel pokrčil rameny.

„Měl´s to vyřídit tak, aby se o tom nepsalo!“ zasyčel Bezejmenný.

„Jak asi?! Navléct jako sebevraždu to nšlo. Bránila se,“ odsekl Gabriel.

„Doufám, že je to naposledy. Jestli se to stane ještě jednou…“ Věta zůstala viset v hrozivém tichu mezi nimi.

„Tady máš fotku dalšího, který nás chce opustit,“ Bezejmenný mu hodil složku s dokumenty a fotkou oběti. Gabriel to chvíli studoval a po té se vydal vykonat svou práci. Bezejmenný složku spálil v krbu.

Kdesi na druhé straně města se ozvalo trojí zaklepání následované vrznutím dveří a hlubokým tichem. Mrtvým tichem…

Adriana dopsala poslední slovo a její byt zahalilo ticho. Najednou někdo zaklepal. Bylo to trojí zaklepání, takové, které si představovala, když Gabriel klepal u své oběti…

Potřásla hlavou a šla otevřít. Za dveřmi zase nikdo nebyl. Kdo si to z ní pořád utahuje? Nebo je to snad nějaké varování? Ale před čím? Promnula si oči a došla do kuchyně. V lednici už nebylo žádné jídlo, a tak se Adriana oblékla, nalíčila se a vydala se na nákup.

 

III.

Koupila si jen to nejpotřebnější, hodila nákup domů a pak se šla projít. Temnota se snášela na město příliš rychle a Adrianě se najednou zdály všechny ulice podivně pokroucené. Světla pouličních lamp kreslila na stěny groteskní stíny, které měly tu sílu děsit kolemjdoucí lidi. Po chvíli si Adriana uvědomila, že se ztratila. Najednou se před ní objevila polorozpadlá budova, na jejíchž vstupních dveřích se skvěl nápis UNDERWORLD. Opatrně otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Pohlédla pod sebe a spatřila strmé špatně osvětlené schodiště. Na zdi byla šipka s nápisem bar. Sestoupila po schodech. Uvítala ji vůně vonných tyčinek, cigaretový jouř a ještě něco, co nedokázala určit. Stěny byly pokryty graffiti. Nejvíce se zde objevoval motiv ohně a Ďábla.

Kam jsem se to dostala? Pomyslela si Adriana. Neodešla však, místo toho se posadila k jednomu volnému stolu a objednala si něco k pití. Po chvíli jí donesli nějakou podivnou zelenou tekutinu ve štíhlé sklenici. Byl to absinth, nápoj Prokletých básníků (Verlaine, Rimbaud, Baudelaire). Jakto, že ho tady prodávají? Vždyť je zakázaný! Ale co. Třeba se jí po něm bude lépe psát…

Najednou její pihled upoutala mladá dívka na podiu. Měla dlouhé černé vlasy, bělostnou tvář, na rtech černou rtěnku a silně podmalované oči. Také černě. Byla oblečena do dlouhých černých šatů s rozšířenými rukávy, na nohou měla vysoké okované boty z černé kůže. Nehty měla také černé. Bělostné hrdlo jí obepínal kožený obojek se stříbrnými bodáky. To samé měla i na zápěstích.

Za ní stála skupina podobně oblečených lidí.

Adriana si podepřela bradu rukama a čekala, až skupina začne hrát. Po chvíli se do toho dočkala. Spustili gothic metal. Po devíti písních skupinu vystřídala další. Zpěvačka se odpojila od skupiny a šla si objednat pití.

„Je tu volno?“ zeptala se náhle Adriany a položila svou sklenici s absinthem na stůl.

Adriana přikývla.

„Ať žije nápoj Prokletých básníků!“ usmála se zpěvačka a natáhla k Adrianě ruku.

„Já jsem Edita,“ představila se. Adriana si s ní potřásla rukou a také jí prozradila své jméno.

„Počkat, já tě odněkud znám…“ zarazila se Edita, „ ty jsi Adriana Ichor, spisovatelka.Ta tvoje kniha- Stín- byla dokonalá. Měla jsem strach jít na záchod ještě několik nocí po té, co jsem to dočetla.“

„Díky. Teď mám ale nějakou krizi a nemůžu psát,“ povzdechla si Adriana. Najednou se za Editou objevil vysoký muž s bělostnou pletí, která byla bez jediné chybičky a s dlouhými černými vlasy spadající mu až na ramena. Adriana se ho lekla. Edita si všimla jejího překvapeného pohledu a představila je. Ten muž se jmenoval Michael.

„Ale majitel baru na něj někdy volá „Gabrieli“…“ prozradila Edita tiše. Adrianě se zatmělo před očima a omdlela.

 

IV.

Někdo s ní prudce zatřásl. Adriana otevřela oči a první, co spatřila byla Editina bledá tvář. Za ní se v temnotě tyčil Michael-Gabriel.

„Už e ti líp?“ otázala se Edita. Adriana neodpověděla. Její pohled spočíval na Gabrielovi. Byla jím zcela pohlcena.

„Michaele, přestaň Adrianu strašit!“ okřikla ho Edita. Michael vystoupil ze stínu a potměšile se ušklíbl. Edita mu z legrace zahrozila pěstí. Pak se otočila zpět k Adrianě.

„Už je mi dobře. Děkuju. Asi tu bylo na mě moc velké horko. Jinak nevím, proč jsem omdlela. Nestává se mi to,“ řekla Adriana a zvedla se z pohovky. Znovu poděkovala Editě, vyšla z Michaelova bytu. Dole v baru zaplatila útratu a vydala se domů. Cestou se jí zdálo, že všude vidí Michaelovy-Gabrielovy temné oči.

Edita se pohodlně usadila na pohovku a pohlédla na Michaela.

„Jak ti mám vlastně říkat?“ otázala se ho. Michael sebou trhnul.

„Jsi Gabriel nebo Michael?“ Ta slova mezi nimi zůstala viset v naproetém tichu. Michael se posadil vedle Edity a pohlédl jí do očí.

„Gabrieli…“ zašeptala a přitiskla svá ústa na jeho. Gabriel zhluboka vydechl a začal jí hladit po zádech. Edita zapletla své prsty do jeho vlasů. Přitiskl se k ní ještě těsněji. Začal jí rozepínat šaty, které z ní se zašustěním sklouzly.

„Máš mne zcela ve své moci,“ zalhal Gabriel a přejel jí prsty po stehně. Edita zasténala a po chvíli ho vpustila do svého království.

 

V.

Bolest hlavy byla čím dál tím horší. Adriana si pevně setvřela spánky a zavřela oči. Od té doby, co přišla z baru nenapsala vůbec nic. Ani se na psací stroj nepodívala. Pokaždé, kyž jen pohlédla k psacímu stroji, útroby jí sevřel neurčitý strach.

Vstala z křesla a přešla do obývacího pokoje. Tam v temném koutě stál psací stroj a štos papírů. Zhluboka se nadechla a vzala ty papíry do ruky. Bylo na nich však něco jinak. Chvíli přemýšlela, co, ale pak jí to došlo. Někdo tam dopsal její setkání s Editou a Gabrielem. Bylo to psáno rudým perem. Inkoust vypadal jako krev. Ucouvla od stolu a narazila na židli, která se s rachotem převrhla.

„Jak je to možné?!“ vykřikla. Do hlasu se jí vkradla hysterie. Chtěla utéct, ale něco jí táhlo zpět. Zvedla poslední list a pečlivě jej přečetla. Popisoval milostnou scénu mezi Editou a Gabrielem. Něco na tom podání však bylo podivné. Úplně cítila, jak se jí Gabriel dotýká, cítila jeho zrychlený dech na své tváři…

Psací stroj začal klapat. Sám od sebe zaplňoval další papír těmi krvavými písmeny. Adrianě začalo krvácet zápěstí. Stroj psal o ní. O tom, co teď cítila, co teď dělala. Adriana odhodila papír daleko od sebe a vypotácela se z pokoje. Obvázala si krvácející zápěstí. V ložnici bouchlo okno. Adriana uslyšela zvuk tříštěného skla. Ledový vítr se prohnal bytem a přinesl sebou pach čerstvé krve. Adriana vykřikla. Na svém těle znovu pocítila ty žhavé dotyky. Vítr znovu prásknul oknem. Adriana se schoulila do klubíčka a dala se do bezmocného pláče.

„Proč já?!“ vzlykala. Nikdo jí neodpověděl. Ozvalo se dupání. Adriana zvedla hlavu a spatřila nad sebou stát malé nahé dítě.

„Kde ses tady vzal?“ zeptala se dítěte roztřeseně. Dítě na ní pohlédlo prázdnými očními důlky. Zpoza zad vytáhlo nůž. Adriana vykřikla. Rozrazila dveře a vyběhla z bytu. Za ní se ozvalo dupání malých nohou. Ohlédla se a přímo za ní stálo to dítě. Stále ještě v ruce třímalo ten dlouhý nůž.

„Nech mě být!“ vykřikla Adriana. Rozběhla se pryč od dítěte. Vyběhla na ulici, kde jí málem přejelo auto. Přeběhla silnici a ohlédla se za sebe. Dítě zmizelo. Napůl šílená strachem klesla na zem a sevřela si hlavu v dlaních. Chodci jí míjeli bez povšimnutí. Jen jí vždycky obešli. Jakoby tam nebyla…

*

Bezcílně se potulovala městem. Bála se vrátit domů. Začalo se stmívat. Najednou před sebou spatřila známou budovu, kde sídlil UNDERWORLD. Neváhala dlouho a vešla dovnitř. Na podiu zrovna řádila nějaká black metalová kapela.

Adriana se posadila k osamělému stolu a objednala si červené víno. Když se číšník vrátil s vínem, přinesl jí i lístek se vzkazem:

…Dopiš tu povídku. Dobrý nebo špatný konec? Vše záleží jen na tobě. Osud ti však povede ruku. To si pamatuj…!

Stálo tam. Adriana několikrát vzkaz obrátila, ale nebyl tam žádný podpis. Zaslechla kroky a zvedla oči od lístku. Kolem ní prošel Gabriel a ona si vybavila dotek jeho horkých rtů na svém krku. Potřásla hlavou. Nic takového se nestalo! Má moc divokou představivost. Ale ty doteky jsou přeci tak skutečné… Zaryla si prsty do dlaní a zavřela oči. Když je otevřela, spatřila, jak Gabriel objímá Editu a něco jí šeptá. Tělem jí projela ostrá vlna žárlivosti.

Edita přešla k ní a pozdravila ji. Najednou sálem třeskl výstřelz pistole. Adriana pohlédla k místu odkud zazněl a spatřila Gabriela s pistolí v ruce. U jeho nohou ležel mrtvý muž.

„Panebože!“ vykřikla Adriana, „ zavolejte policii!“

Edita však jen pokrčila rameny. „Proč?“ otázala se, „tady se to děje pořád,“

Horké rty na krku a šeptané vyznání lásky…

Adriana se rychle napila vína, aby zakryla své rozpaky. Najednou jí Edita přišla jako ten jediný správný člověk, kterému se má svěřit. Pověděla jí všechno. Edita ji bezeslova poslouchala, a když Adriana skončila s vyprávěním, zaraženě mlčela. Vypadalo to však, že jí věří.

„Takže si myslíš, že Gabriel je Padlý Anděl…“ zašeptala a pohlédla ke svému milenci. Adriana přikývla.

„Já něevěřím ani v Boha ani v Satana. Nevím, proč bych měla věřit tomuhle. Zní to však…já nevím, prostě cítím, že je to tak,“ zamumlala Edita. Oči stále upírala na Gabriela. Ten se na ní podíval a ona zklopila zrak pod jeho temným pohledem.

„Možná je posedlý,“ řekla po chvíli Adriana.

„Nebo se prostě rozhodl sloužit Temnotě…“ zašeptala Edita se slzami v očích. Pohlédla na Adrianu a zarazila se. V Adrianiných očích planulo podivné světlo. Její ústa se bezhlesně pohybovala.

„Jeho slzy chutnaly po krvi a temnotě…“ zašeptala Adriana. Oči se jí protočily a odhalily bělmo. Edita se otřásla. Donutila se Adrianou zatřást, ale nepomohlo to. Adriana byla stále v transu. Za Editou se ozvaly kroky. Edita se otočila a poznala Gabriela.

„Rychle, přines vodu!“ přikázal a vzal Adrianu do náručí. Ta se třásla a křečovitě svírala ruce v pěst. Edita přiběhla se sklenicí vody. Gabriel si v ní namočil prsty a přetřel jimi Adrianina víčka. Pak jí stiskl spánky a něco zašeptal. Adriana sebou naposledy zatřásla a pak se zhroutila s hlubokým vzdechem. Po chvíli otevřela oči a zahleděla se na Gabriela. V očích se mu zablesklo a ona se rychle vyprostila z jeho sevření.

„Už jsem v pořádku,“ zamumlala a odvrátila se od Gabriela. „Co jsem vlastně říkala?“ otázala se Edity.

„Jeho slzy chutnaly po krvi a tmnotě,“ odpověděla Edita, „nechápu, jak se to stalo. Možná ti něco dali do pití. Tady se to občas stává,“

„To je možné,“ vzdychla Adriana a promnula si spánky. Strašně jí rozbolela hlava. Pohlédla na Gabriela, který stál tiš skrytý v temnotě.

„Jeho slzy chutnaly po krvi a temnotě…“ zašeptala. V Gabrielových očích se rozhořel plamen a Adriana pocítila na svém těle jeho spalující doteky. Sklopila oči a otočila se k Editě.

„Radši půjdu domů. Jsem unavená,“ řekla a otočila se k odchodu.

„Zítra se za tebou stavím, abych se podívala, jestli jsi…v pořádku,“ řekla Edita. Adriana přikývla, poděkovala a vyběhla z baru. Už tu nemohla strávit ani minutu. Nemohla vydržet Gabrielův upřený pohled, který jí spaloval duši.

 

VI.

Adriana ležela na posteli a její mysl byla stravována noční můrou. Na rtech jí ulpívaly krůpěje krve, které jí stékaly po tvářích. Zazmítala se a skopla ze sebe pokrývku. Zaryla prsty do polštáře. Znovu sebou zazmítala, jakoby se chtěla vysvobodit z této hrozné noční můry, která tolik připomínala její život. Otevřela oči. Zhluboka se nadechla. Otřela si rty a na prstech spatřila krev. Vyskočila z postele a zamířila do koupelny. Rozsvítila světlo. Pohlédla do zrcadla. Na tvářích měla zaschlé stružky krve. Sklonila hlavu k umyvadlu, pustila vodu a umyla si obličej. Pak znovu pohlédla do zrcadla. Najednou za sebou spatřila cizí bledou tvář. Když se však otočila nikdo tam nebyl. Upřela pohled na svůj odraz. Znovu za sebou spatřila tu tvář.

„Gabrieli,“ zašeptala. Dotkla se zrcadla. Po Gabrielově tváři stekla jedna krvavá slza. Jeho rty se pohnuly. Chtěl jí něco říct, ona ho však neslyšela. Jemně přejela prstem po jeho rtech a ucítila jeho sametový dech.

„Nejsi tady,“ zašeptala. Gabriel ji chytil za ruku její odraz v zrcadle a přitáhl si ji k sobě. Adriana si přitiskla dlaně na bušící srdce. Zrychlil se jí dech. Když ji Gabriel políbil, myslela, že jí srdce vyskočí z hrudi. Gabriel začal mizet.

„Nech mě uvěřit, že jsi tu byl. Nech mě uvěřit, že jsi ten dobrý…“ zašeptala. Svezla se před zrcadlem na kolena. Gabriel se usmál a prstem se dotkl jejích rtů. Na prstech mu ulpěly slzy a Adriana teď okusila jejich chuť. Chutnaly po krvi a temnotě. Adriana si zaryla prsty do dlaní a zhroutila se na zem. Gabriel na ní naposledy pohlédl a pak zmizel. Zbyla jí po něm jen chuť jeho polibku a krve na rtech.

*

„Řekni, že to vše není jen sen. Řekni, že nejsi krutý,“ zamumlala ze spánku uprostřed noci.

 

VII.

„Cože? Opravdu?! To není možné! Budeme mít vlastní videoklip!“ vykřikla Edita a postupně objala všechny členy své kapely. Gabriel stál opodál a usmíval se, nebo spíše předváděl něco, co nejspíš mělo úsměv být.

„Nemáš snad radost?“ otázala se ho Edita po chvíli.

„Mám,“ odvětil. Objal ji. Editě se však jeho objetí vůbec nelíbilo. Vykroutila se mu a o krok od něj odstoupila. Nic neřekla a odešla z místnosti. Gabriel se svalil do křesla. Zavřel oči.

*

Adriana nervozně přecházela po bytě. Občas vyhlédla z okna. Venku pršelo. Kapky bušily do oken a stékaly po nich jako slzy. Adriana sklopila zrak k psacímu stroji. Teď tam stál docela klidně. Nebylo na něm vůbec poznat, že ještě před chvílí psal.

Zavřela oči a potřásla hlavou. Stále ji pronásledovalo to odporné šeptání. Stále to slyšela. Nedávalo to žádný smysl. Jen občas tam rozpoznala větu, kterou tehdy pronesla v baru.

…Jeho slzy chutnaly po krvi a temnotě…

Sedla si ke stroji a napsala to na úplně čistou stránku. Přejela si prsty po rtech a znovu, jako již tolikrát předtím si vzpomněla na chuť Gabrielových rtů. Co se jí tím jen snaží říct? Nebo jí snad tak chce dostat do své moci?

Na rameni ucítila něí dotek. Otočila se…a spatřila tam to dítě s nožemv malé ručce. Vykřikla. Vyskočila ze židle, která s rachotem spadla na zem. Najednou zaslechla dupání stovek malých nožek. Otočila se kolem dokola. Začaly se k ní stahovat ty děsivé děti s prázdnými očními důlky a noži v rukou. Byly čím dál tím blíž. Adrianě divoce bušilo srdce. Otevřela okno. Vylezla ven a po římse se snažila dostat k požárnímu schodišti. Seběhla dolů po schodech. Přivítalo jí naprosté ticho. Po ulici nepřejelo jediné auto, neprošel tudy jediný člověk. Z nebe se snesl havran a zakrákal. Adriana vykřikla. Někdo ji zezadu objal ledovými pažemi. Chtěla znovu vykřiknout, ale nemohla. O břicho se jí opřel ostrý nůž. Zadržela dech. Ani se nepohnula. Ruce neznámého jí přejely po hrdle a pak jí vrazil nůž do břicha. Adriana klesla na kolena a přitiskla si na ránu obě ruce. Rána však krvácela dál. Namáhavě se postavila na nohy a potácela se ulicí k baru. Snad jí Edita pomůže. Snad se tam dostane. Zatmělo se jí před očima. Znovu padla na kolena. Na čelo jí sáhly ledové ruce, které jí ještě na chvíli udržely při vědomí. Z koutku úst jí stekla kapka krve. Studené ruce jí zvedly do náručí a někam jí odnášely. Nebyla schopná určit kam. Najednou byla položena na něco měkkého. Asi do postele. Ledové prsty jí začaly prohmatávat ránu. Zasténala. Jedna ruka ji pohladila po čele. Adriana se zhluboka nadechla a usnula.

VIII.

Ležela v měkké posteli. Ránu již vůbec necítila. Nebyla si však vůbec jistá, jestli ještě  žije, protože ji obklopovala naprostá temnota. Opatrně se posadila a přiložila si ruku na břicho. Už nekrvácela. Vlastně tam to zranění vůbec nebylo. Jakoby se jí to vše jenom zdálo. Sklopila hlavu do dlaní a rozplakala se. Poslední dobou toho na ní opravdu bylo moc. Po chvíli si otřela oči a vyklouzla z postele. Opatrně došla k jedné stěně místnosti. Neviděla ani na krok. Nebylo tu žádné okno. Jen nesnesitelná zima.

Zjistila, že pokoj je velmi malý. Celý ho přešla za pár vteřin. Podivné na tom všem bylo, že tu nebyly žádné dveře.

Adriana začala panikařit. Zabušila pěstí do jedné stěny.

„Pusťte mě ven!“ vykřikla. Nic. Žádná odpověď. Připadalo jí, že se z toho zblázní. Chodila svým vězením jako lev v kleci. Najednou uslyšela cupitání malých nožek. Kroky se rozléhaly po cele, takže nemhla zjistit, odkud přicházejí. Zcela ji obklopily, mátly její smysly. Klesla na kolena a zakryla si rukama uši. Cupitání tu však bylo stále. Adriana vykřikla. Byly čím dál tím blíž. Zaryla si nehty do dlaní a svalila se na zem, kde se schoulila do klubíčka. Otevřela ústa, aby se znovu dala do křiku, ale z jejího hrdla nevyšla ani hláska. Cupitání náhle ustalo. Obklopilo jí nesnesitelné ticho.

Celu zalilo oslepující světlo, které se odráželo od stěn. Ozval se nesrozumetelný šepot. Adriana otevřela oči a náhlý příval světla ji zcela oslepil. Byla v zrcadlové komnatě. To bylo ještě horší než temnota. Padla na kolena a začala křičet a prosit, ať jí odsud pustí. Vzpínala ruce a prosila Boha, ať jí vyslyší. Bylo to však beznadějné. Boží moc sem nedosáhla.

Nevěděla, kolik času uplynulo, ale měla příšerný hlad a žízeň.

„Kde to jsem?! V Pekle?!“ vykřikla a zabušila na jedno z mnoha zrcadel. Zase žádná odpověď. Adriana si opřela čelo o stěnu a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Konečně zaslechla nějaké kroky. Když se však otočila, nikdo tam nebyl.

„Pomozte mi někdo,“ zašeptala vyčerpaně. Sedla si na zem a prsty přejela po podlaze. Tam, kde se její prsty dotkly podlahy, zůstala podivná světélkující stopa.

…Slibuji, že dopíšu tu povídku. Jen mě prosím pusťte…

Napsala prstem na podlahu. Písmena chvíli zářila a pak zmizela. Spolu s nimi zhaslo i světlo, které osvětlovalo celu. Znovu se ozvalo cupitání malých nohou.

„Pusťte mě, prosím. Dám vám cokoli si budete přát,“ vykřikla a zakryla si rukama uši. Cupitání se přibližovalo. Adriana cítila, jak jí po těle pobíhá tisíce malých nožek. Přibližovaly se další. A další.

„Proč bych vlastně tu povídku měla psát, když se píše sama?“ pomyslela si zoufale. Cítila, jak jí každým dnem ubývá sil. Všechny její síly pohltila ta prokletá povídka!

„Nikdo to tady nepřežije.“ Byla její poslední myšlenka, naž se její mysl propadla do temnoty bezvědomí.

 

 

 

 

IX.

Nebe zakrývaly ocelově šedé mraky. Vypadalo to, že za chvíli bude pršet. Edita hleděla zamyšleně z okna s rukama pod bradou. Přemýšlela, proč je Gabriel poslední dobou tak divný a proč už tak dlouho neviděla Adrianu. Jakoby úplně zmizela. Byla u ní doma, jak slíbila, ale Adriana jí nešla otevřít. Povzdechla si. Odstoupila od okna a zahleděla se do krbu. Hořel v něm oheň, ale přesto tady v bytě byla zima.

Natáhla si svetr a znovu pohlédla z okna. Vlastně ani nevěděla, proč se tam dívá. Adriana zmizela a ona měla nepříjemný pocit, že v tom má prsty Gabriel.

Najednou někdo zaklepal. Edita otevřela dveře a za nimi spatřila Adrianu.

„Panebože, ty vypadáš! Pojď dovnitř, rychle!“ vydechla vyděšená Edita a pomohla Adrianě do bytu. Ta pak klesla na pohovku a podala Editě štos papírů, který s sebou přinesla.

„Přečti si to,“ pobídla jí, „to se mi teď děje,“ složila hlavu do dlaní.

„A ta poslední kapitola…?“ otázala se otřesená Edita, když to dočetla.

„Tu jsem prožívala posledních pár dní,“ odpověděla Adriana vyčerpaně, „nechápu, jak je možné, že ještě žiju,“

Edita odložila papíry na stůl a objala ji. „Gabriel se celý týden neukázal…“ řekla tiše, „stále jsem doufala, že je to člověk, tak jako ty a já, ale…nemůžu tomu uvěřit…“

„Jednou v noci byl za mnou. Myslím, že je to tam taky,“ ukázala na papíry, „pokoušel se mě svést,“ zamumlala Adriana.

„Děvkař,“ ušklíbla se Edita. Pohlédla na Adrianu a pak se obě rozesmály. Konečně se Adrianě trochu ulevilo.

„Chtěla bych, aby se mi tohle jen zdálo,“ povzdechla si.

„Aby to byl jen špatnej vtip,“ usmála se Edita. Adriana se zase rozesmála.

„Počkej chvíli, přinesu něco, po čem se nám uleví. Aspoň trochu,“ Edita odběhla do kuchyně. Po chvíli se vrátila s cigaretovými papírky a marihuanou v igelitovém sáčku. Zabalila joint a podala ho Adrianě. Zanedlouho pustila radio a hlasitost dala na maximum. Pak obě začaly tančit kolem stolu a šíleně se chechtat.

„Tohle jsem potřebovala. Ať žije tráva!“ vydechla Adriana, když ji na chvíli přešel záchvat smíchu.

„Jo,jo,“ Edita se svalila na zem, vzala si do ruky fix a začala s ním kreslit po podlaze. Většinou to byly nesmyslné čmáranice. Když se však Adriana postavila na stůl a pohlédla na Editu, zjistila, že je to obrovský hřbitov a jediné slovo: Smrt.

„Ach…Pane, ochraňuj nás,“ vzlykla a svezla se na kolena. Edita se na ní podívala a vstala ze země. I ona zděšeně vykřikla.

„Jak je to možný?! Vždyť jsem si kreslila samé nesmysly!“ Posadila se vedle Adriany a objala ji. Obě se daly do pláče. Opojení  z nich úplně opadlo. Edita si strhla obrácený pentagram z krku a odhodila ho do kouta. Adriana ho však zvedla ze země a podala jí ho.

„Třeba ti pomůže. Jestli Bůh existuje, tak nás už dávno opustil,“ řekla. Otřela si tváře. „Musíme něco udělat. Nemůžeme tady jen tak sedět!“

Edita přikývla a pak pohlédla na papíry s povídkou. Přibyla tam nová stránka. Adriana se podívala na svá zípěstí. Obě krvácela. Papír se zaplňoval dalšími krvavými písmeny.

Ze zranění Adrianě kapala krev, ale ještě než kapky stačily dopadnout na podlahu, mizely. Přenášely se na papír v podobě dalších a dalších písmen.

Podlomily se jí kolena. Edita jí rychle zachytil, aby nespadla na zem, opatrně jí posadila do křesla. Pak se rozběhla do koupelny pro obvazy a zavázala Adrianě zápěstí.

„Co kdybychom ty papíry spálily…“ navrhla Edita to, co už jí dlouho vrtalo hlavou.

„Všichni bychom zemřeli. Já, ty, Gabriel, všichni, kdo s námi kdy přišli do styku,“ odvětila Adriana slabě.

„Pojď pryč…“ Edita se otřásla. Nervozně se rozhlédla kolem sebe. Domem cloumal silný vítr. Pohybující se větve kreslily groteskní strašidelné obrazy na stěny. Jeden se až příliš podobal šibenici. Náraz další větve rozbil okno. Sklo se rozlétlo na všechny strany a jeden střep zasáhl Editu do tváře.

Po chvíli následovalo další okno. Zahalila je sprška střepů, které je pořezaly na rukou. Adriana se zhluboka nadechla. Chytila vyděšenou Editu za ruku a táhla jí pryč z bytu.

Venku zuřila šílená bouře. Větve létaly vzduchem a narážely do aut a domů. Na ulici nebylo vidět jediného člověka. Všichni se před tím šílenstvím schovávali.

„To nás spíš zabije ten vítr než Gabriel!“ vykřikla Edita a uhnula další letící větvi. Začalo pršet. Adriana napřáhla ruku a nachytala do dlaně pár kapek.

---