Cesta do pekel- pokračování

Začalo pršet. Adriana napřáhla ruku a nachytala do dlaně pár kapek.

„Och, bože, to je krev!“ vykřikla a rychle si otřela dlaně do kapesníku. Déšť byl čím dál tím prudší. Najednou se proti nim vyřítil kus plechu z nějaké střechy. Edita odtáhla Adrianu z jeho dosahu.

„Kde to jsme?“ vykřikla Adriana. Edita pokrčila rameny. Pak náhle ukázala před sebe. Na obzoru za městem se tyčila obrovská věž z čeného kamene, která tu nikdy dřív nebyla. Přímo nad ní se tyčil hurikán. Všechno od něj však odlétalo, jako by to odpuzoval.

Adriana ztuhla. Zavřela oči a udělala krok k věži. Edita ji následovala. Kolem věže se seskupil dav lidí. Byli nehybní, tiší, jako bez života. Všichni měli hlavy zvrácené dozadu a z úst jim stoupal černý kouř.

Adriana zvedla oči k nebi. Na vrcholku věže spatřila stát vysokého muže. Ruce měl vztažené k nebi. Z jeho prstů šlehaly blesky, které zasahovaly do tornáda. Adriana nechala Editu daleko za sebou a rozběhla se z Gabrielem. Prodírala se tichým davem a hledala vchod do věže. Konečně ho našla. Temný otvor, který snad vedl do samotného Pekla. Vešla dovnitř. Rozlhlédla se kolem sebe a spatřila hady svíjející se na nechutných výjevech vytesaných do černého mramoru, ze kterého byla postavena celá věž. Byl to jednolitý kus kamene, vytržený ze samotného středu Země.

Adriana nedbajíc hadů, se dotkla zdi. Rukou jí projel mrazivý pocit. Něco jako bolest, jako rozkoš. Rychle ruku stáhla a vydala se dál do srdce věže. Cestu jí osvětlovaly neviditelné plameny. Nehřály však, byla tu příšerná zima. Vznášel se tu nepříjemný pach strachu a smrti. Jako v noci na hřbitově.

Adriana se nemohla nadechnout. Jakoby se ji nějaká neviditelná síla pokoušela uškrtit. Svět jí černal před očima. Nadechnout se bylo čím dál tím těžší. Padla na kolena. Prsty zaryla do podlahy. Bojovala o každé nadechnutí. Obvazy na zápěstích jí sklouzly z rukou a zranění začala znovu krvácet. Poslední síly z ní začaly rychle vytékat spolu s krví.

„Pane, pomoz mi,“ zašeptala téměř neslyšně. Nedostalo se jí však žádné odezvy. Adriana se bezvládně zhroutila na zem. Svět potemněl a podivně zchladl. Necítila žádnou část svého těla. Plíce jí začaly vynechávat. Poslední nádech. Poslední dlouhý výdech. Smrt.

X.

„Její fascinace temnotou byla až podezřelá. Nejen, že byla vidět z jejího oblečení a tváře, ale přímo jí čišela z očí. To bylo nejděsivější…“ šeptal Gabriel vyschlými rty, „snad to bylo jejími plavnými, kočičími pohyby, snad to bylo tím, jak mluvila. Nikdo si to už však nepamatuje. Všichni věděli, že se mění, ale nikdo nebyl schopen ji zastavit. Nevěděli, jak zabránit jejímu sebezničení.

Proto za chvíli spočine ve studené temnotě, v černém kamenném sarkofágu,“ Gabriel se odmlčel a zavřel oči, „litovali jí, ale ne dost. Na to z ní měli moc velký strach. I ona měla v posledních chvílích strach, ale neodvažovala se žádat o pomoc. Bála se, že se jí vysmějí do tváře, že jí odmítnou.

Proto jí teď temnota pohltí, zabije. Nikdo nedokáže osvobodit její duši!“ vykřikl a klesl na kolena. „Tak pojď, Edito! Čekám na tebe!“  zašeptal a mávl rukou. Najednou se před ním zhmotnila Edita. Vyděšená, se slzami v očích. Gabriel se usmál. Edita o krok ustoupila.

„Tak se konečně po dlouhé době setkáváme,“ řekl s nechutným úšklebkem na dokonalé tváři. „Slyšelas´ tu pěknou pohádku, kterou jsem před chvílí dovyprávěl?“ otázal se. V očích mu bleskla světla šílenství. Edita přikývla, neschopna slova. Hlavou se jí rozezněla nádherná hudba. Gabriel se na chvíli usmála a ona v něm na chvíli poznala toho Gabriela, který býval jejím milencem.

„Adriana je mrtvá,“ oznámil jí po chvíli klidně.

„Tys ji zabil!“ vykřikla vyděšeně a vrhla se k němu. Gabriel stále klečel. Edita mu sevřela prsty kolem krku a pokoušela se ho uškrtit. Gabriel jí odhodil daleko od sebe. Pak k ní přešel a přejel jí prsty po břiše a po hrdle. Tam, kde se jeho prsty dotkly její pokožky, zůstaly krvavé šrámy.

Gabriel se dál šíleně usmíval. Ze zad mu vyrostla obrovská křídla pokrytá černým peřím. Edita zasténala. Z očí jí začaly téct krvavé slzy.

„Kvůli téhle mé zálibě mě Bůh vykázal z Ráje,“ zašeptal fascinovaně Gabriel, „zabil jsem i Bezejmenného. Umíral dlouho. Bylo dost podivné, že Ďábel mohl zemřít…“

Edita zčala kašlat. Krev jí vytékala už i z nosu a úst. Nehty zarývala do podlahy. Proklínala Gahriela a celý svět.

„Neměla sis zahrávat s temnotou,“ Gabriel jí pohrozil dlouhým štíhlým prstem. Edita se zazmítala. Z ran na hrudi a na krku se vyvalila další krev. Gabriel jí pohladil po hlavě a políbil jí na chladnoucí čelo. Edita mu zaryla nehty do ruky. Ranky se však hned zavřely aniž by z nic vytekla jediná kapka krve.

„Jsem nesmrtelný,“ vysvětlil jí s úsměvem. Z Editiných úst vytekla další krev.

„Prosím…“ zašeptala. Zalapala po dechu a naposledy zavřela oči. Gabriel ji pohladil po čele a nechal ji doddýchat v kaluži krve.

„Kdepak jsi, má milá Adriano,“ zašeptal. Pohlédl k nebi. Bylo rudé jako krev. Vztáhl ruce k nebi a vzápětí Zemí otřásl obrovský výbuch. Gabriel se rozesmál. Tornádo se uvolnilo z vrcholku věže. Bylo čím dál tím větší. Pak náhle zmizelo. Následovala další exploze. Daleko horší než ta předchozí. Svět zahalila temnota.

XI.

Adriana otevřela oči. Oslepil ji náhlý příval světla.

„Konečně jste se nám probrala. Měli jsme o vás strach, slečno,“ Adriana pohlédla na ženu, která promluvila. Vypadalo to, že je v nemocnici.

„Dnes máme ale nádherný den!“ mlela žena dál. Adriana chtěla pohnout rukou, ale nemohla. Pohlédla dolů na své tělo a zjistila, že je k lůžku přivázána.

„Proč jsem svázaná?“ otázala se ochraptěle.

„Báli jsme se, abyste někomu neublížila. Byla jste velmi…neklidná,“ odvětila žena.

„Pusťte mě! Kde to jsem?“ vykřikla Adriana vyděšeně, „kde je Edita a Gabriel?“

Žena si povzdechla. „jste v ústavu pro duševně choré,“

„Cože? Proč jsem v blázinci! Já sem nepatřím!“ zběsile sebou zazmítala. „Kde je Edita a Gabriel?!“ zopakovala.

„Zemřeli při té autonehodě. Měla jste štěstí,“

„Cože? Jaká autonehoda? Pusťte mě!“

„Asi je čas na vaše léky,“ povzdechla si ošetřovatelka.

„Já je nechci! Pusťte mě, do prdele!“

„No tak, Adriano, buďte rozumná. Pomůže vám to vypořádat se se ztrátou manžela a sestry,“

„To nebyl můj manžel!“ vykřikla, „on byl blázen a vrah. Zabil Editu a teď chce zabít mě! Stále slyším jeho kroky! Jde si pro mě!“

„Hned přijdu,“ oznámila ošetřovatelka a vyběhla z pokoje. Asi běžela pro další lékaře.

„No tak, Gabrieli, kde jsi! Vím, že si pro mě přijdeš! Vím, že jsi svět zahalil temnotou. Tohle vše je jen iluze!“ vykřikla směrem k oknu, skrz něž pronikaly sluneční paprsky.

Provazy poutající ji k lůžku se rozpadly. Adriana byla volná. Vylezla z postele a přešla k oknu. Slunce přestalo svítit. Nebe se zahalilo temnotou.

„Pojď si pro mě, Gabrieli. Máš, co jsi chtěl. Jsem  šílená. Na co ještě čekáš?“ otevřela okno. Ledový vítr vtrhl do pokoje. Přinesl sebou pach smrti a strachu.

„Jsi ztracen. Už není návratu…“

Adriana si vzala papír a napsala tam tyto dvě věty. Vítr zakvílel.

„Vidíš lidem do duše. Bojíš se však, že tam není co spatřit. Máš strach, že ztratit svou duši je to jediné, co můžeš udělat. Nejsi schopen dát víc či míň. Jsi ztacen v mlze, ve které jsi se skryl. Nechceš přijmout nabízenou pomoc. Bojíš se jen natáhnout ruku, protože bys mohl odhalit svou slabost. Víš, že tam jsou, ale nemůžeš svůj strach a slabiny definovat. Ty sám o nich totiž nic nevíš…“

Adriana dopsala. Okamžitě jí začala krvácet zápěstí. Písmena zrudla její krví. Složila papír, došla k otevřenému oknu a papír vyhodila ven. Vítr jej okamžitě chytil a odnesl pryč. Adriana zavřela oči. Stěny ústavu se zbortily a poté úplně zmizely. Adriana stála na osamělém pahorku, ponořená v mlze. Nejdříve tu bylo naprosté ticho, potom se však začaly ozývat výkřiky umírajících lidí.

„Tvé slzy chutnaly po krvi a temnotě,“ zašeptala Adriana. Stále ještě měla zavřené oči. Když je otevřela, podél cesty, kde stála, vzplanul oheň. Na jejím konci se černal temný otvor. Tunel do prázdnoty.

„Taková je Cesta do Pekel,“ zašeptal Gabriel a zezadu ji objal kolem pasu, „tolik let, staletí jsem na tebe čekal, má krásná Adriano. Budeš se mnou kráčet po té Cestě?“ otázal se a prstem ji poladil po tváři.

Adriana se zhluboka nadechla a opřala se o jeho hruď. Pak od něj však o krok ustoupila.

„Zabil jsi Editu a spoustu dalších lidí,“ promluvila opatrně, „to čekáš, že se ti dobrovolně odevzdám?“

Mlha byla čím dál tím hustší. Také se ochladilo.

„Stáli mi v cestě,“ odvětil.

„V cestě za čím? V cestě za mocí? V cestě do Pekla?“ vykřikla. Nad nimi přelétl havran a zakrákal. Náhle nastalo zlovětsné ticho. Adriana ustoupila o další krok. Gabriel k ní napřáhl ruku. Jeho tvář zůstávala bez šíleného úsměvu, který před smrtí spatřila Edita. Ticho bylo čím dál tíživější. Adriana se otřásla.

„Co by se stalo, kdybych tu povídku dopsala?“otázala se.

„Možná, že by všichni ti mrtví byli stále ještě naživu,“ odvětil Gabriel.

„Lžeš!“

„Nelžu. Zabila´s je, Adriano,“ chytil ji za bradu a přinutil ji, aby se mu zadívala do očí, „stejně taki, jako zabiješ i sama sebe,“ políbil ji na rty a pak se naklonil k jejímu uchu, „jsi vrah, Adriano,“ zašeptal, „tak mladá, tak krásná, tak krutá,“ hladil ji po hrdle, líbal ji do vlasů. Vztekle se mu vykroutila.

„Proč jsi tak krutý?“ vykřikla.

Pokrčil rameny. „Takového jsi mě stvořila,“

„Ne, já ne. Někdo jiný mi vedl ruku. Já nechtěla, abys byl takový,“

Gabriel se ušklíbl. „Nevěřím ti,“ pronesl po chvíli naprostého ticha.

„Chtěla bych napsat: A pak všichni žili šťastně až do smrti. Bylo by to hezké. Škoda jen, že to nejde.“

Gabriel zavřel oči a rozpřáhl ruce, jakoby chtěl vzlétnout.

„Lehounká ranní mlha se mění v temná mračna, která sžírají tvou duši,“ zašeptal. Adriana zalapala po dechu a padla na kolena.

„Pane, prosím, ať jsi kdokoliv, ať jsem o tobě tolikrát pochybovala, taď mě, prosím, vyslechni…“ šeptala, spínajíc ruce, „zachraň mě. Nechci se navždy ztratit v temnotě,“ zavřela oči, „dej, ať alespoň na chvíli Gabriel pozná, co je to dobro,“ z očí jí vytryskly slzy a stékaly jí po lících. Konečně temnotu na chvíli prosvítilo slunce.

„Už nechci hledat…“ pohlédla na Gabriela klečícího v trávě vedle ní. Měl zavřené oči a tvář nastavoval slunečním paprskům.

„Ach, jak dojemné!“ ozval se za nimi nepříjemný ženský hlas. Adriana se otočila a spatřila…

„Mělas´ být mrtvá!“ vykřikl Gabriel vyděšeně. Edita se rozesmála.

„Líbilo se mi, jak si hraješ. Chtěla jsem tě nechat si dohrát. Bylo to velmi zábavné,“ odfrkla si, „byl jsi už hodně blízko. Když ses mě pokoušel vyděsit tou tvou pohádkou, myslela jsem si žes´ na to přišel. Ale mýlila jsem se,“ rozesmála se a pohlédla Adrianě do očí. „Tady ti žádný tvůj Pán nepomůže, ať je to Bůh nebo v co to vlastně věříš. Tady je totiž Peklo,“ Temnota jí sálala z očí a čerpala do sebe všechno světlo kolem.

„Gabriel byl na dobré cestě, zkazilas ho. Teď musí zemřít,“ Edita se sklonila ke Gabrielovi a políbila ho. Gabriel se začal dusit. Oči mu lezly z důlků. Z uší mu vytryskla krev.

„Byl jsi úžasný milenec, můj padlý Anděli,“ odhodila ho od sebe a otočila se k Adrianě. Ta hleděla na Gabriela, který se svíjel na zemi ve smrtelných křečích. Jeho křídla, nyní už bílá, ležela zkrvavená a zpřerážená pod ním.

„Pro tebe jsem si připravila něco lepšího,“ Edita hodila Adrianě k nohám štos papírů popsaných rudými písmeny. „Pojmenuj to Cesta do Pekel a nech to vytisknout. Bude to úspěšné, to mi věř. Je to velmi…jak bych to řekla…realistické,“ Přejela dlouhým nehtem po Adrianině tváři. Místo, kde se jí dotkla, zrudlo krví. Adriana se otřásla. Nevydala však ze sebe jedinou hlásku.

„Jsi statečná, ale to tě nezachrání. Smrt by byla moc mírným trestem za tvou opovážlivost,“ nechutně se usmála. Pohlédla k mrtvému Gabrielovi. „Vystroj mu lidský pohřeb, choď každý den k jeho hrobu. Třeba se nám tě jednoho dne zželí a ty budeš moci za ním. Teď však žij svůj proklatý život, má drahá,“ dotkla se Adrianina čela. „Věčný život bez přátel, bez rodiny, bez lásky. To je dostatečný trest,“ zasmála se Edita, „Pán bude velmi potěšen, až zjistí, jak dobře jsem poznala lidi!“ Zahleděla se na Adrianu bezvládně ležící v trávě. Zablesklo se a svět se zahalil do ticha.

XII.

Adriana otevřela oči a první, co spatřila byla čistá bílá stěna naproti jejímu lůžku. Pak pomalu pohnula hlavou. Uviděla spoustu přístrojů, na které byla připojena. Zhluboka se nadechla a protáhla si ztuhlé svaly. Do pokoje vstoupila mladá ošetřovatelka. Když uviděl, že je Adriana vzhůru, upustila vázu s květinami.

„Omlouvám se, slečno,“ zamumlala a začala sbírat střepy.

„Kde to jsem a co se stalo?“ otázala se Adriana. Snad zase není v blázinci.

„Jste v nemocnici u sv. Matky. Byla jste skoro rok v kómatu. Proto jsem byla tak překvapená,“ odpověděla ošetřovatelka, „dojdu pro pana primáře,“ rozběhla se z pokoje. Po chvíli se vrátila se starším mužem. Tan začal Adrianu prohlížet.

„Nemá vůbec ochablé svaly. Jakoby upadla do kómatu teprve včera,“ podivil se doktor a pomohl Adrianě na nohy.

„Pane primáři, je možné, abych měla nějaké…sny?“ zeptala se roztřeseně Adriana. Nemohla tomu uvěřit. Všechno to utrpení, ten děs, byl jen sen?!

„Snad ano. O kómatu se toho moc neví,“ řekl doktor, „jestli chcete být chvíli o samotě, stačí říct,“ pohlédl na ni. Adriana přikývla. Nebyla schopná slova. Lékař a sestřička odešli. Adriana přešla k oknu a rozhrnula závěsy. Najdenou se jí dostavily děsivé vidiny temnoty, která obklopovala svět. Rychle otevřela oči. Spatřila park obklopující nemocnici a slunce, které jasně zářilo. Bylo nádherně. Adriana se rozplakala úlevou. Zavolala si ošetřovatelku a zeptalal se jí, co vidí. Odpověděla jí, že vidí zelený park a zářící slunce. Adriana si oblékla triko a jeansy a vyběhla z nemocnice. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Najednou stála uprostřed hřbitova. Klekla si k nejbližšímu hrobu a přečetla nápis na náhrobku:

Gabriel

Můj Anděl, pro kterého jsem žila.

Vyděšeně vykřikla. Náhle pod nohama ucítila čerstvou trávu. Otevřela oči, ze kterých jí vytryskly slzy. Hrdlo se jí sevřelo, když uslyšela krytý smích. Park před ní byl pln holých mrtvých stromů. Tráva pod jejíma nohama byla černá a suchá. Pohlédla k nebi. Padla na kolena a vyděšeně křičela. Celý svět byl zahalený temnotou.

„Ztracená v temnotě…“ vzlykala bezmocně a zarývala prsty do mrtvé země. „Proč jsi se mi pomstila zrovna takhle?“ šeptala, „proč nejsem mrtvá, tak jako ty, Gabrieli?“ Nikdo jí však neodpověděl. Celý svět byl ponořen v tichu.

Ohlédla se kolem sebe a spatřila lidi, kteří ji bez povšimnutí míjeli. Z nemocnice zbyly jen ohořelé trosky.

Začalo pršet. Na zem dopadaly rudé kapky krve. Adriana se zhroutila na zem a vytrhávala trsy zčernalé trávy. Najednou lidé před jejíma očima začali stárnout. Chodily tudy matky s dětmi, pak stařeny a starci… Domy padaly a stavěly se zase nové. Čas jí utíkal před očima.

Navždy ztracená v temnotě. To byl její trest.

KONEC