Svět postavený z karet

Pláču nad ubohostí tohodle světa,

světa postaveného z karet,

stačí fouknou a je po něm veta,

tak vratký je.

Pohneš prstem a všechny tvé sny se řítí k zemi,

král padá sám z výšky,

okraj stolu jak propast se tlemí,

naděje rozlétlá do závratné šířky.

Pak někdo z lítosti, nudy, rozmaru

poskládá domeček, kartu ke kartě,

nespěchá, hezky pomalu,

staví se svět, co válel se ve škarpě.

Miluješ a najednou jsi sám,

proklínáš toho, komu je ten cit dán.

Domeček se vztyčí večer a padá k ránu,

vzpomeněš někdy na Pikovou dámu?