Snem z Vánoc

Ten les, co dlouho tu už stojí,
tajemství v sobě velké skrývá,
jezero, v něm se ryby po dně honí,
jezero, co stará, smutná vrba hlídá.

Přišla zima, je noc a z nebe padá sníh,
světlem hvězd se bílá zlatem strojí,
z jezera se náhle ozval tichý vzdych,
z jezera, v něm ryby se o život svůj bojí.

Tím lesem totiž, snad už od počátku věků,
žádný člověk nikdy nekráčel,
jen náhodou dnes jeden našel cestu,
spěchal, na kolena padal a v obavách se otáčel.

Za ním jak stopy, krev, jak plamen rudě svítí,
ty rány keř, obsypaný trny, škodolibě mu způsobil,
nejcenější, co střežil, byl pytel plný sítí,
přiběhl k jezeru a sítě rohodil.

Smutně se k sobě smutné ryby tlačí,
vědí, že z oka sítě není už cesty ven,
a všechny spolu, v usedavém pláči,
prosí, ať krátký je ten hrozivý sen.

Ten člověk jejich nářek slyšel,
zůstal však chladným, chladné měl totiž srdce,
a při měsíci, co nad hlavou mu vyšel,
chytil si rybu, k večeři, na Vánoce.

Dřevěná a malá je rybce vana, malá,
nemůže plavat, tak jen křičí,
"Když chce mě sníst," to o Vánoce se rybám stává,
"ať se mu má kost v jeho krku vzpříčí!"

Tak smutně nám příběh skončil vánoční,
dvě těla vedle sebe leží bezvládná,
jedno je jeho, to druhé rybí princezny,
jen jedno z nich se usmívá...

---