Do tmy za černým rozbřeskem II.

    Probudil ji polibkem, který chutnal po krvi.

    Usmála se na něj a protáhla se.

    V jiném světě…

    Konečně svá, uvědomila si najednou.

    Bez pocitů, bez emocí. Prázdný život, a přesto tak zvláštní.

    „Za pár hodin svítá. Musíme jít,“ řekl ledovým hlasem, oblékl si černý kabát a vyšel ze dveří…

    Jako stín.

    Temnota.

    Pomalu ho následovala.

    Milovala ho, šla by za ním jako pes kamkoli a on to věděl. Věděl, že ji může ovládat. Snad proto se jí dosud nezbavil.

    Dřív, když byli oba ještě lidmi, měl ji rád, ale teď? Byla jen jeho břemenem.

    Pořád ji chtěl, toužil po ní, přál si ji dostat, ale už ne jako člověk.

    Nyní ji chtěl vidět umírat.

    A stejně jako dřív si byl vědom toho, že se mu to nikdy nepodaří.

    Byla silnější než on, a přestože kvůli němu spolkla všechnu svou hrdost, vždy když od něj dostala ránu, šla dál. Nikdy ji neviděl na kolenou.

    Byl si tak jistý sám sebou, že věděla, že on by to nedokázal. Přesto ho netoužila zničit, naopak chtěla, aby se s ní vrátil zpátky.

    Do života…

    Kráčeli temnou ulicí, bez myšlenek, naplněni nevysvětlitelnou nenávistí, která je spojovala.

    Toužili po krvi.

    Cítit ji na rtech.

    Polykat ji…

    Toužili zabít.

    Dívat se oběti do očí,

    Když umírá…