Jednorožcův bílý stín - II., III.

II.

***

V Plymouthu se konaly trhy. Jako pokaždé se sjeli nejbohatší obchodníci z nejbližšího okolí, stejně jako davy lidí z blízkých osad a vesnic. Prodávalo se tu všechno, od vzácných látek, bylinek, po slepice a koně. Vesničané smlouvali, hádali se, strkali a obchodníci si mnuli ruce.

Stranou od všeho, až za hradbami bohatého města, seděl znuděně mladý muž.

„Koupil jsem máti tuhle skvělou látku, bude nadšená… mají tady tolik skvělých věcí… Alane, posloucháš mě vůbec?“ rozčiloval se kamarád sedící po jeho boku.

„Jo, máš pravdu, tyhle trhy jsou šílený…“ přitakal bezmyšlenkovitě Alan, ale dál se díval do míst, kde se mu zdálo, že něco zahlédnul.

„Nede, koukni“ šťouchl do něj vzrušeně Alan a ukázal na pole před nimi, kde se rýsovaly dva bílé obrysy.

„To jsou… koně…“ řekl překvapeně Ned

„Ale jací…!“

„Bílí…“ řekl Ned bez zjevného zájmu.

Alan sledoval dva zářivě bílé koně, klopýtali s hlavami svěšenými, určitě znaveni.

„Nede,“ zašeptal vzrušeně Alan, „doběhni pro nějaký lano…. Dělej!“ dodal, když viděl, jak váhá.

Až překvapivě rychle se Ned vrátil, za ním v závěsu běžel malý, možná osmiletý klučina a držel lano. Alan si vzpomněl, že už ho tenkrát zahlédl u ohrady s koňmi.

„Sakra, ale potřebujeme dvě… no, to je jedno, vybereme toho statnějšího, jdeme.“

Opatrně se přibližovali a chlapec vzrušeně radil:

„Musíš mu tu smyčku přehodil přes hlavu kolem krku a pak ho hlavně nepustit, až se bude vzpínat, táta to tak vždycky dělal…!“

„Chlapče…“

„Tony, pane“

„Tony… sklapni!“

Byl už jen pár kroků od nich, když se konečně pohnuli. Klisna se zvedla a na vratkých nohách se rozběhla  po poli směrem k lesu, ale samec dál stál a vyzývavě je pozoroval.

Alan se připravoval na náročný odchyt, kůň však jen couval a při přehození oprátky kolem krku se vůbec nevzpínal. Nemá už sílu bojovat, pomyslel si spokojeně Alan.

„Ten je krásnej!“ rozplýval se  Tony a nadšeně poskakoval kolem.

„Už můžeš jít, Tony! Děkuju“ rozloučil se s ním nekompromisně Alan a vedl si svou kořist k městu. Otočil se a s lítostí ještě zahlédl druhého koně, jak zmizel za horizontem.

*

„Už jedeš domů?“ zeptal se překvapeně Ned o den později.

„No jo…“ přikývl Alan. „Myslím, že tenhle trh nakonec předčil moje očekávání.“ Usmál se.

Nasedl na svého vraníka a bílého krasavce si vedl na provaze.

Je to krásnej koníček… budu mu říkat Sid, pomyslel si, když se vydal na cestu.

III.

***

Léta plynula a Seamus sledoval jak na spáleništi vyrůstá nová tráva. Na místě, kde stával les, se teď rozprostírala louka, kam často chodíval pást dobytek.

Bylo poledne. Seamus přiběhl domů, kde ucítil maso.

„Miláčku, dneska máme pečínku.. ty jsi zlato!“ políbil manželku na tvář. Synka, ležícího v postýlce pohladil po vlasech zrovna tak tmavých jako jeho.

S povzdychem usedl a dal se do jídla.

„Nechutná ti?“ zeptala se ustaraně mladá manželka Nancy.

„Ano, je to výborné… jen jsem se tak zamyslel… zavzpomínal…“

Nikdy na ně nepřestal myslet. Vzpomínky na tu noc ho pronásledovaly ve snech. Cítil v nich žár plamene a před očima měl pořád jednorožce, který stál tak blízko, na dosah…

Musel přestat vzpomínat, tolik to bolelo. A nikdo už to nevrátí.           

Vzdychl si. „Miláčku, zítra odjíždím… V Plymouthu se budou zase konat trhy, tak nám dokoupím nějaký zásoby….“

Umyl si ruce a pořád zamyšlený si vrátil do práce.