Do tmy za černým rozbřeskem IV.

    Vrátila se domů.

    Do svého života.

    Sama.

    Ale už nedokázala žít jako předtím.

    Vzpomněla si na kamarádku. Když ji držel v náručí člověk, kterého milovala.

    Člověk?

    A ona byla mrtvá. Nežila. Zabil ji…

    Krátké světlé vlasy měla rozevláté větrem, ale její tvář jakoby zešedla, zmizel úsměv. Zahalená v jeho tmavém kabátě, když se nad ní skláněl, aby naplnil ampulku její krví, vypadala jako dítě, tak bezmocná… Její kdysi modré oči, ztratily lesk života, ale vytřeštěným pohledem jakoby ji pořád sledovaly. 

    Udělal to pro ni.

    Aby mohla zůstat.

    Rozplakala se…

    Pevně stiskla víčka, snad aby mohla lépe zapomenout.

    Ale najednou…

    Stál těsně u ní a hleděl jí do tváře.

    Černé oči. Černé jako sám ďábel.

    Ne, musely být přece zelené…

    Ne!

    Všechno se neustále opakovalo…

    A ona to nedokázala zastavit.

    Vzhlédla.

    A on tam opravdu stál. V náručí držel dívku v bezvědomí…

    Zapochybovala, jestli je to skutečnost, jestli se jí tohle všechno jen nezdá, nebo nezdál-li se jí celý život a teprve tohle není-li skutečnost.

    Ta dívka měla tmavé vlasy, ostré rysy v obličeji, na sobě černý plášť…

    Poznávala ji.

    Ale nevěřila…

    „Odešla jsi,“ zašeptal. Nepoznávala jeho hlas. Už to nebyl on, teď to byl jen hlas temnoty. „Ale já tě našel…“ dodal.

    „Jak…?“ hlesla, aniž by se mu podívala do tváře. Mohla ho ještě vůbec milovat? Mohla?? Nenáviděla ho!

    „Na tom nezáleží. Pil jsem tvou krev. Konečně. Jsi moje…“

    „Ne!“ vykřikla.

    „Ne? Nechceš snad? Měla jsi mě tak ráda. Chtěla ses přece vzdát všeho! Pro mě…“

    „Ne! Nebyl jsi čím jsi teď! Nech mě jít!!“