Bělostná perla (1)

Bělostná perla

Na lavičce v parku posedává raněná víla. Neznámou bolestí má pokrčené nohy a po tváři jí na zem stékají kapky slz. Lidé procházejí ledabyle kolem a jen tak si mezi sebou šeptají o její bolesti. Nikdo však netuší, co je příčinou onoho bolu, který změnil štěstí v trápení. Jen ona ve své levé dlani svírá náhrdelník z perel, který ji připomíná, jak láska dokáže být tou nejkouzelnější, ale i nejzatracovanější čarodějkou. Průzračně modrýma očima si prohlíží svou otevřenou pravou dlaň jakoby nevěřila, že něco ztratila. Její krásné dlouhé vlasy hladící lehce shrbená záda, ji utěšují, že to byl pouze zlý sen. Sedí bez hnutí jako vytesaná z jemného ledu, avšak její občasný pohyb osvětlí její schopnost žít. Je ticho. Ticho, které vzývá anděly, by sestoupili z nebe a objevili nový domov - druhý ráj. V tom tichu najednou klesá její levá dlaň a z mezery mezi jejími prsty nenápadně vypadává bělostná perla. Cestuje mezi nebem a zemí, aby jako jediná z dvanácti perel mohla nalézt klid. Dotykem se zemí se tříští na miliony kousíčků a vše kolem se mění v bílé království, které má moc léčit veškeré rány. Najednou se rozjasní a z nebe se k lavičce pomalu snášejí půvabné tanečnice, oděné v bílých kožešinách, které jsou ochotny naslouchat všem raněným duším. Víla sedí a poslouchá němou hudbu, která jim hraje k jejich něžnému tanci. Tanečnice ji utěšují a hladí její krásnou, bolestí schvácenou tvář. Každé pohlazení je však pro onu tanečnici symbolem zániku, chvílí, kdy zmizí, aby se poté znovu narodila. A víla se v náruči jejich něžností, postupně stává jednou z nich. Její hebká tvář se stává nemlčící a zároveň nejněmější perlou, co v hledání snu okamžiku postupně splývá s tříštivě zahalenou krajinou...