Autoškolení

         Hrozně nerad čekám na zastávce MHD. Raději jdu několik kilometrů pěšky. Na delší  vzdálenosti to může být problém a  je třeba přibližovadla. Nejlépe auto. V autě jsem totiž sám i uprostřed davu. Správně tušíte, že tenhle argument na rodiče příliš neplatí. Ale po čase se jim zdá výhodné, když je doma někdo, kdo vyzvedne společensky unavenou část rodiny z plesu, z návštěvy nebo z podnikové oslavy.  K řízení auta potřebujete zpravidla řidičák. A k získání řidičáku autoškolu. Tak jsem se do ní jednoho dne přihlásil.

         Do té doby jsem řídil jen našeho Karlíka – jinak VW Brouk a to asi na vzdálenost 50 metrů. Tabula rasa.  Navíc moje autoškola byla nějaká levnější a tak neměla ani trenažér. Jen nevrlé instruktory, které jsem bral jako součást naturalistické výuky s postupným přivykáním na nelítostný provoz ve velkoměstě. Otáčení volantem nám cholerický lektor vysvětloval v učebně na malovaném talíři s tím, že kdo to bude držet jinak než „za deset dvě“, tak toho praští přes pazoury. Jaká povzbudivá vyhlídka!

         Když nastal den prvních jízd, tak jsem na rozdíl od mých kamarádů, neměl nic natrénováno. A nikdy jsem taky nepřemýšlel, jak takové auto v autoškole vlastně vypadá. Ani ve snu mě nenapadlo, že má na straně instruktora taky brzdu a spojku! To přece náš Karlík neměl!  Sedal jsem si automaticky na místo spolujezdce.

„Kam se cpeš mladej?“, vítal mě brunátný instruktor. Popadl mě za límec a strčil na místo řidiče.

„Většího dementa jsem neviděl!“, zhodnotil moje startování. „Dělej, spěchám do mototechny! Za chvíli zavírají!“

         Vyrazili jsme. No, nevím jestli to je ten správný výraz pro skok vpřed se Škodou 120 GLS. Malý skok pro Škodu, ale relativně velký pro ohrožené spoluobčany. První jízda v životě a hned mezi nic netušící obyvatele. Celou dobu jsem se oprávněně bál, že mi auto  chcípne. Věděl jsem, že už ho nikdy nenastartuju. Pak do mě narazí ostatní účastníci silničního provozu a já zůstanu navždy v troskách autoškolního automobilu.

         Do mototechny to ještě šlo. Všude na semaforech svítila zelená. Ale křižovatka na zpáteční cestě je pod kopcem. A z kopce jezdí náklaďáky a někdy to neubrzdí. Pak  musí jet na červenou. Co se stane, když budou mít zelenou a auto před nimi se nepohne? To se mi ani nechtělo domýšlet.  

         A taky že jo. Červená. Stojím s nohou na spojce. Ve zpětném zrcátku vidím, jak se za mnou blíží ohromný kamión s návěsem. To neubrzdí! Nemá šanci! Každou chvíli musí bliknout oranžová a pak konečně zelená. Už to bude! Zkusím se pomalinku rozjet, abych zmírnil eventuální náraz kamiónu za sebou. Ale co to?! Spojka nejde uvolnit! Zvedám nohu a spojka je pořád na podlaze! Bože, pokazil jsem to! To se může stát jenom mně! Zběsile povoluji a mačkám spojku. Už mi zbývá jen několik setin z poslední vteřiny života.  Spojka se asi zasekla. Vrhám se jako lovkyně perel střemhlav pod volant a tahám oběma rukama vší silou spojku od podlahy. Za námi slyším troubení kamiónu.

„Co do P-R-D-E-L-E děláš na tý zemi!??", dal si instruktor záležet na zřetelném pojmenování prodloužené části zad.  "Proč šaháš na pedály rukama!?! Pazoury na volantu! Za deset dvě! V celý  podělaný autoškole jsme ani jedinkrát nebrali, že by měl řidič šahat na spojku rukou!“

„Když vono se mi to zaseklo… a nejde to zvednout!“

„Vždyť já ti na tom stojím!!“

          Teprve teď jsem si uvědomil, že instruktor má na své straně u sebe také pedály a stojí na spojce! Na mé spojce! Za vydatného troubení ostatních jsem se pomalu rozjel. Ale ještě teď mám z křižovatek a instruktorů autoškoly husí kůži. Pokud vám dělá dobře, když vám někdo sprostě nadává, tak jděte hrát vesnickou fotbalovou ligu nebo si předplaťte mého instruktora autoškoly! Užijete si to! Eventuálně se nechte naverbovat do armády!  Vaše zašlapané sebevědomí se bude ještě dlouho probouzet jako Fénix z popela.

            Za pár let jsem sloužil v nemocnici na interně. K mému překvapení ležel na mužích můj instruktor.

„Poznáváte mě?“, ptám se. „Učil jste mě v autoškole?“

„ Kdo si vás má sakra všechny pamatovat, doktore. Raději mi řekněte co mám se srdcem!“

„Celkem nic vážného, jmenuje se to neurocirkulační astenie“.

„Jak se to léčí?“

„Sestři, tady pánovi na čtyřku jeden velký klystýr!“