Černé slzy

Mé sny realitou? Proč mě to tak děsí?!

1.

Kdyby měl člověk splňovat lidem přání jako Santa Claus, všichni by se z toho scvokli. Proto jsme si vymysleli Ježíška. Podívala jsem se z okna obchodního domu. Krásně tam sněžilo.

„Paní, zaplatíte mi to ještě dnes?!“ozval se hlas pokladní. Na její jízlivost jsem se mile usmála:

„Ale ano, jistě. Jen jsem zapřemýšlela, jestli berete zlaté karty.“

Prodavačka vykulila oči:

„Ach, madam, promiňte.“

„V pořádku.“

„Musím vás zklamat, žádné zlaté karty nebereme.“

Nahodila jsem otrávený obličej, jakože mi to otravuje život, přitom ani zlatou kartu nemám, ale lidé se ke mně po této malé lži chovají o mnoho lépe.

„Tak zaplatím hotově.“

 

 

Všude bylo tolik světel. Nějaká postava běžela uprostřed silnice, vypadala jako já, byla jsem to JÁ. Všude padal sníh.  A potom prudký náraz. Podívala jsem se na svojí tvář, byla zkrvavená a její křečovitý výraz z bolesti mě děsil. Běžela jsem domů. Zabouchla za sebou dveře. Byla jsem ráda, když jsem uslyšela uklidňující zacvaknutí zámku ve dveřích. Sedla jsem si do křesla…………

Prudce jsem otevřela oči. Seděla jsem v křesle a deka, kterou jsem byla před chvilkou přikryta, sjela úplně na zem. SEN? Byl to jenom sen- marně jsem se uklidňovala.

Přiložila jsem do krbu. Oheň vesele plál. Byla jsem strašlivě unavená, a tak jsem se rozhodla odcupitat do postýlky alespoň na hodinku, než půjdu do školy. Ozval se telefon. Zvedla jsem sluchátko. Ozvalo se:

„Ahoj Barunko!“

„Jé, ahoj mami,“ můj tón nebyl moc nadšený, „Víš, kolik je hodin?“

„Náhodou vím, přesně 9:07. Copak zlatíčko, ještě si spinkala?

„Ne, naštěstí ne. Poradu máme až za dvě hodiny, popřípadě potom naši - teda moji výstavu.“

„Čím myslíš to NAŠI?“

 „Ále nic, jenom tak blbnu z mýho snu,“ ztišila jsem tón a hned obrátila téma, „no… A proč mi voláš, něco se děje?“

„Nic se neděje. Chtěla jsem tě jenom pozdravit. Dlouho jsi se neozvala, nevím, jestli vůbec žiješ.“

„Aha, a jak se máš?“

„Dobře. A byly bysme s tatínkem rádi, kdybys přijela do Prahy na Vánoce nebo na Silvestra…“

„Neboj, na Vánoce přijedu, ale na Nový rok se mnou ne..“

Ozval se zvonek u dveří.

„Promiň mami, musím končit, někdo zvoní u dveří.“

„Tak pa.“

„Ahoj.“

Běžela jsem ke dveřím. Problesklo mi hlavou, jak se přes zamčenou branku mohl někdo dostat až ke… Nestačila jsem to domyslet a prudce otevřela dveře. Nikdo venku nestál. To byl určitě malej Honza od sousedů- zazvonil a vytratil se. Ostatně takhle mě otravoval každý ráno, tedy když je zrovna u tety a ne doma v Lubné.

Vešla jsem do koupelny, abych si opláchla obličej. Podívala jsem se do zrcadla. Něco černého se mihlo v uličce! Šokem jsem přestala dýchat. Slyšela jsem svůj tep. Srdce divoce bušilo. Zvyšoval se tlak. Zbledla jsem a začala se potit. Co to BYLO?! Ta otázka se mi v hlavě pořád dokola, jako ozvěna, začala přemílat.

Pomalinku a vyděšeně jsem vyšla z koupelny. Totálně nepřesvědčeně jsem ze sebe vypustila:

„Honzo, tady končí všechny meze!“

Nic a nikdo se neozval. To ticho mě docela ještě víc roztřáslo. Nuceně jsem si začala zpívat. Došla jsem k televizi a zapnula ji. Běžela tam jedna z těch nudných řad telenovel. Alespoň něco do toho morbidního ticha. Rozčesala jsem si vlasy. Ale stejně mi přišlo ticho. Do věže jsem tedy dala mou oblíbenou skupinu Linkin Park. Sice se už asi před měsícem rozešli, ale já je mám stejně ráda. Ovšem devátá písnička Breaking the Habit ze starého alba Meteora mi naprosto ztížila situaci. Potřebuju něco optimistického. Ale co? Nic takového nemám, až do dnešního rána jsem morbidnost přímo milovala. Právě to jsou témata mých obrazů- děsivé výrazy ve tvářích, přeludy, jiné krajiny a další. A při tom potřebuji muziku, která se k tomu hodí. Nehledě na to, že se taky morbidně oblíkám a miluju hard rock a metal. Nemluvě o mé milované černé barvě.

Vyšla jsem schody, abych se nahoře v mém pokoji oblékla a nalíčila. Silné černé linky a ostny okolo krku. Je pravda, že mi to chvilku trvalo.

Nic zajímavého se nestalo. Přestala jsem mít strach. Začala jsem sbírat papíry po zemi. Je to můj proslov, který musím předvést před komisí. Zívla jsem. Včera jsem to fakt s tím vínem trochu přehnala. Bolela mě palice, třeba ty přeludy byly jenom v mé hlavě, má fantazie. Vždyť už jako malá jsem dokázala sama sebe vyděsit.

Krucinál! Nemůžu najít první stránku! Rychle jsem se doplazila k počítači. Zapnula ho. Nic se nestalo. Ten šrot nechce naskočit! Za***nej komp! Z roku 2000. Takže je mu přesně 11let. Docela slušný.

Trpělivě jsem se snažila ho nahodit, ale marně. Vytočilo mě to!

Vzdychla jsem. Musím tu stránku najít, I KDYBY MĚ TO STÁLO ŽIVOT.

Jenže jsem hledala všude, v ateliéru, na půdě, ve sklepě, atd. Nikde jsem tu pitomou stránku nenašla. Zatra! Sebrala jsem desky a dala do nich skoro celou mou práci.

Seběhla jsem po schodech. V chodbě jsem si obula kanady, vzala si semišový kabátek a přes rameno jsem přehodila velkou pletenou tašku, do které jsem vložila velké desky. Samozřejmě, že všechno, co jsem měla na sobě bylo černé.

Otevřela jsem dveře a vystoupila z domu. Zamkla barák a šinula jsem si to k místnímu obchodu na autobusovou zastávku.

Nikdo tam nebyl. Co když autobus už odjel? Viděla jsem Jirku Lopurovýho (alias Ropuchu):

„Čau Jirko, jak se vede?“pozdravila jsem ho. On začal vyprávět, jak se má dobře, že kydá kravkám hnůj u Flídra mladšího. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám Ropuchy zeptat na autobus.

„Kdy tu jede autobus do Litomyšle?“

Lopourovec se začal smát:

„Ty to nevíš?!“ a smál se ještě hlasitěji. Parchant!

Kysele jsem se na něj podívala a sklopila oči do země.

Potom jsem uslyšela dost hluboký hlas jak povídá:

„Jede za chvilku, ale ty jím nepojedeš.“

„A proč nepo….?“nestačila jsem se zeptat, protože jsem vzhlédla. Litovala jsem toho. Tváří  tvář- nebo spíše tváří  káp, protože ten dotyčný měl kápi- jsem se setkala s tím individuem, které jsem viděla v zrcadle! Vyděsila jsem se. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Něco mne drželo na stejném místě. Něco v té kápi se ze srdce zasmálo:

„Snad bys mi nechtěla utéct… Cítím tvůj strach, tvoje obavy, tvoji nerozhodnost, tvůj tep, tvoji zmatenost a vyděšenost.“

Oči se mi děsem zaplnily slzami. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem vyběhla pryč. Pádila jsem směrem ke kostelu.  

Ztěžka jsem vyběhla kopec. Vrazila jsem do vrat u hřbitova a kupodivu jsem se objevila na hřbitově. Teprve teď mi došlo, že ten muž držel v ruce první stránku z mé práce. Točila se se mnou zem. Hlava díky obrovský kocovině šíleně bolela.

Všude byly mramorové desky. Ten pohled mě děsil. Začala jsem brečet. Rozmazávala se mi má černá tužka. Vypadalo to, jako bych měla černé slzy. Křičela jsem.

Musím se dostat do kostela, který byl uprostřed hřbitova. Vzlykajíce jsem přiběhla ke dveřím. Bylo ZAMČENO! Zoufale jsem začala bušit na vrata kostela. To není pravda! Musím se tam dostat, protože co jiného může zastavit ďábla?

Seběhla jsem ze schůdků novodobého kostelíčka. Neustále jsem vyděšeně plakala.

Viděla jsem ho, jak se pomalinku přibližuje k vratům do hřbitova. Věděl kam běžím, jak jinak. Vyběhla jsem druhým vchodem z té hrůzy. Nemohla jsem už vůbec běžet. Nemám moc dobrou kondici. Ale pud sebezáchovy byl větší. Seběhla jsem oklikou dolů k obchodu, jako šílená.

U obchodu stáli nějací kluci a hráli něco na kapesním počítači. Když jsem tam přiběhla, zírali na mě jako vyoraný myši. Zastavila jsem, abych si utřela slzy.

Měla jsem od líčidel černé ruce. Myslím, že když se budu držet těch kluků, tak si pro mě ten černej kabát nepřijde.

„Ahoj kluci, co to hrajete?“zeptala jsem se přítulným hlasem. Ti rychle zmizli. Co se stalo? Já jsem je takhle vyděsila? Proč se mě každý bojí? Já přece nekoušu. Najednou jsem za sebou uslyšela ten známí hluboký hlas:

„Proč mi utíkáš, víš, že to nemá cenu. Oni se nebojí tebe, ale mě.“

„Proč mě nenecháš být!!!“vyjekla jsem svým pisklavým a zoufalým hlasem. Pomalu jsem couvala. To individuum stálo.

„Sama si mě chtěla…“

To není možný… Já nic takovýho nechtěla!

„NÉ, TO NENÍ PRAVDA!!! Já nechtěla mít nic černýho za pr**lí!“

Ta černá obluda, která mě už od rána honila, jen tak zacikala:

„Jsi mladá dívka, to se k tobě nehodí.“

„Co nehodí? Ty sprostý slova?! Víš co, já ti na to se*u!!!“

Nechápala jsem, kde se to ve mně najednou bere. Byla jsem tak zoufalá, že jsem nevěděla, co mluvím. Jasně a navíc jsem věděla, že nemám moc sil na útěk.

Sedla jsem si na zem a křečovitě plakala. Čím dýl, tím víc mě to bolelo. Taková šílená bolest u srdce, jako když vám tam někdo vrazí dýku.

Podívala jsem se na Něj.

„Ano, plakej, tvá bolest mi dává sílu…“

Ne, tak to ne! Nebudu nějakýmu debilovi dávat sílu! Musím se vzchopit a to hned. Jestli to neudělám, tak mě tu vycucne zaživa… Musím… musím … se vzchopit!!!

Rychle jsem vstala a utíkala. Zhluboka jsem dýchala. Kilometr mám uběhlej za zhruba pět minut. Co mi rodiče říkali, „máš dlouhý nohy, musíš toho využít“, „k velkému výkonu potřebuješ optimistickou náladu“. Optimistickou náladu?! Jak mám teď mít optimistickou náladu?! Když mě honí něco v černý kápi, místo toho, abych jela do Litomyšle do školy!

Byla jsem opět u svého domu. Rychle jsem vběhla za Lenkou k sousedům. Prudce jsem přimáčkla zvonek. Ta příšera mě doháněla! To znamená………že jsem byla RYCHLEJŠÍ!!!

Má radost mě však rychle přešla. Ta osoba byla za mnou. Zkřížila jsem ruce, aby mě nechal být………………………………………

Co to? Ta postava zmizela! Je FUČ!!!

 

         Stála jsem tam jako přimražená. Dveře se otevřely. Z nich vykoukl zvědavý obličej Lenky: „Ahoj, co se děje?“

„Já…, já…, já jsem… tu.“vytrousila jsem a podívala se na ni.

„Šmarjá…Jak to vypadáš? Jsi bílá, máš rozmazanou tužku, jsi zpocená a skoro nedýcháš…“

Nasucho jsem polkla. Mám ji to říct? Ale nestačila jsem si to rozmyslet, protože Léňa byla rychlejší: „Prosimtě, poď dál.“

Vstoupila jsem do první chodbičky. Došli jsme až do obýváku. Lenka se mě zeptala: „Nemělas náhodou bejt na tý zkoušce?“ Já na to jen tak zabrblala: „Hm.“

„Co se s tebou děje? Co se ti stalo? Proč si na mě právě teď zazvonila?“

„To bys mi nevěřila…“

„Tý sí ále pako. Jsme nejlepší kámošky. Můžeš se mi svěřit se vším, sama to víš.“

„Ale tohle jde mimo zdravý rozum!“vyjekla jsem.

„Nekecej a povidej, A HNED!!!“

Zhluboka jsem se nadechla: „Dobře, pronásleduje mě nějakej chlap…“

„úchyl!“

„…Né! Chlap v černý kápi s nadlidskejma schopnostma.“

Viděla jsem Lenčinu nedůvěru v jejích očích.

„Určitě ti to přijde směšné, ale kvůli čemu si myslíš, že jsem nejela do Litomyšle?“

Lenka mlčela. Musí to vzít vážně! Nejsem blázen! Nejsem magor! Děsí mě ta myšlenka, že jsem to pochopila moc brzo. Sžila jsem se s tím, jako by to bylo naprosto normální! Jasně, pohoda! Ve zlomku vteřiny se mi obrátil život vzhůru nohama a já to beru, jako každodenní svět a povinnost- třeba jako čištění zubů, mytí rukou, spaní, atd. Vždyť já se ani sama v sobě nevyznám! Vlastně jo, vyznám. Tohle se může totiž stát fakt jenom u mě. Navíc musíme přimyslet to, že já vlastně skoro pořád žila ve svém světě plném strachu, zděšení a hrůzy. Byla a jsem na to zvyklá!

„Že by se tvůj tajnej svět stal skutečností? To je tak…, tak… DĚSIVÉ!“ zamyslela se Léňa. Její tón však nevypovídal o její přesvědčenosti.

„Jo, až moc děsivý……………“ a začala jsem vyprávět všechno, co se mi doposud stalo. Kamarádka hodně přemýšlela. Když jsem svůj příběh vyprávěla, pekelně se soustředila na každý detail a na moje otázky nereagovala, ba ani na můj tón.

„Ten příběh!“vyhrkla Léňa.

„Jaký příběh?“

Lenka se snažila si vzpomenout: „To s tim chlapem…., jak vrážel lidem dýku do krku ….no…. kruci… jak se to tento… no…“

Chvilku jsem přemýšlela, a pak mi svitlo: „Myslíš Mozaiku?“

„Jo.“

„Proboha, tu jsem napsala před asi šesti nebo pěti lety.“

„Měla by sis to přečíst. Tvůj hrdina sice to individuum vyhnal, ale nezničil.“

Nevěří mi. Snaží se mi věřit, ale nevěří mi. Snaží se to pochopit, ale nepochopí. Žije naprosto normálně, není na to zvyklá. Pomáhá mi to jenom řešit. Za to jí děkuji, jenže její tón hlasu a rozpačité chování vypovídá o všem. Možná, kdybych ještě před těmi dveřmi začala křičet a hysterčit, tak by mi uvěřila. A navíc, byla by z toho dost vyvedená z míry. Nebo ji tak neznám, a věří mi, jenom si chce zachovat chladnou hlavu? Nevím.

---