O myších a lidech

V době, kdy John Kennedy byl ještě senátorem, královna Alžběta stále mladá a líbezná a Beatles hráli v liverpoolských dělnických klubech, žil v městě jménem Edinbérk smolař Pierpont. Bydlel v malém bytě nad kavárnou uprostřed místního náměstí a po dvaadvaceti letech profesorování měl rád svůj klid, který málokomu dovolil narušit. Jednoho předvánočního dne skláněl svoji bílou hlavu nad křížovkou, s lupou v ruce a s vítězným úsměvem.

      Vyrušilo ho, až když se za oknem ozvalo zamňoukání. Šmíra, kočka jeho sousedky, které Šmíra říkal jenom on. Ze zjevného důvodu – nikdy ji neomrzelo sedět na jeho okně a sledovat ho. Teď v zimě ovšem často natíral parapet vodou a doufal, že přijde. Chvíli ji tedy sledoval, než si odešel uvařit čaj s tím, že se vrátí a budou se se Šmírou dívat vzájemně do očí a čekat, kdo vydrží déle. Ona jako vždycky vyhraje.

Jakmile zmizel v kuchyni, z pootevřené zásuvky Pierpontova stolu vyklouzla šedá hlavička myši. Nemohla se ale dostat ven celá a kdykoliv se o to pokusila, ozvalo se kovové zacinkání. Nakonec se myšák protáhl i se zlatým prstýnekm okolo hrudníčku. Zmizel v díře za pohovkou za vydatného vřeštění Šmíry, což vzbudilo dokonce i paní Myšákovou. Vyhrabala se z kuličky vaty ukradené z Pierpontovy koupelny. „Drahý?“ dotkla se tlapkou zlatého prstenu.

„K výročí,“ vypískl.

„Jsme spolu právě pět měsíců, dvanáct dní, dvacet hodin a třicet osm minut.“

„Aha… jako dárek?“ – „Vrať mu to!“ vřískla a oba se dali do hádky. Myšák se rozběhl potrubím dolů do kavárny, zatímco se pan Pierpont sklonil k pootevřené zásuvce. Podíval se dovnitř a srdce mu na pár úderů vynechalo. Ztratil se nejvzácnější prsten z jeho sbírky, jeden ze šesti královny Anny.

A dole se zrovna proháněli mezi nohama hostů dvě myši, pištící, ale neslyšené mezi tolika hlasy. V rohu kavárny narazili na kabelku slečny Pierpontové – která ji právě zvedala na židli vedle sebe, a tak tam přenesla i je. Myšák a jeho paní se nějakou dobu strkali, než z jeho hrudníčku prstel spadl. Uraženě odběhl a oba ho běžela utěšovat.

Slečna Pierpontová občas upila čaj, ale většinou se dívala z okna, za kterým se stmívalo a sněžilo, a cosi kreslila do sešitu. Nebo si dala dlaň pod bradu a zavřela oči. Netušila, že ji celou dobu sleduje jeden mladík a píše o tom, jaká je. Kdyby byl básník – a on nebyl! – tvořil by právě své životní dílo. Jenže všechno, co o ní napsal, se nezdálo dost dobré. Jako vždycky mu připadala příliš dokonalá, aby se odvážil ji obtěžovat tím, že se představí.

A tak se zvedla a ani tentokrát o něm neměla tušení. Na místě po ní našel zlatý prstýnek a běžel za ní k bytu pana Pierponta. Zaklepal na dveře a jak doufal, pozdravila ho a měla stejně krásný hlas, jaký si představoval. Podal jí prsten  a příliš pozdě  mu došlo, jak zvláštní je vlastně tahle situace. „Našel jsem ho.“

Nevěděla co říct, ale najednou se celá rozzářila. Poděkovala a když se neměl k odchodu, lehce ho objala. Chystala se zavřít dveře, a tak to mohlo skončit. Ona by se nikdy nevdala, protože jí všichni budou připadat stejní, takoví, kteří nestojí za tu námahu je blíž poznat. On by se oženil dvakrát a pokaždé by skončil zklamaný, chudý a s černou duší.

„Není z doby královny Anny?“ vzpomněl si. Na poslední přednášce, než odešel do důchodu, jim o tom něco málo říkal profesor Pierpont. Pak mu začali tleskat, protože to byla jeho poslední věta, a on zčervenal a musel se posadit.

„Je, ale dědeček vám může říct víc než já,“ pozvala ho dál.

Z náměstí slyšeli dětský sbor a byl to nejhezčí večer, který zažili jeden průměrný básník a špatná malířka. Pak následoval nejúžasnější den a dalších tři sta šedesát čtyři. Potom začali počítat zase od začátku.