Half-life Black Mesa

Povídka z prostředí populární počítačové hry Half-Life. Kdo hru nehrál, povídku asi nepochopí...

Max zavřel oči, napočítal do deseti, uklidnil se a potom napsal na kus čistého papíru dvě čísla. Pouze dvě čísla. A jejich výpočet mu zabral asi týden. Byly to nesmírně důležité cifry, které určovaly, jak velký tlak snesou stěny odvodového potrubí. Max nepochyboval, že ta samá čísla nepočítá sám, že si vedení nechá nezávisle na sobě ověřit důležíté výsledky.

            Bylo půl druhé ráno a v kancelářském komplexu výzkumných laboratoří Black Mesa byl Max Bronth sám. Jediné světlo, které odsvětlovalo jeho pobledlý  obličej posazený na nízkém krku, byla záře monitoru jeho počítače. Vedle jeho pravé ruky leželo plnící pero a papír s výsledky. Max si ještě jednou procházel všechna data a výsledky. Zdálo se být vše v pořádku. Ospale se podíval na velké nástěnné hodiny na zdi, aby zjistil, že už několik hodin měl spát. Nechtělo se mu vracet na ubikace a tak vypnul počítač, dal nohy na stůl a pomalu usínal.

            Probudilo ho světlo a hluk. Začínal pracovní den. Do jeho odlehlé kanceláře vběhl jeho kolega Mark.

"Ahoj, ty jsi tady?"

"Jak vidíš."

"Probudil jsem tě?"

"Mimo jiné."

"Máš ty výsledky pro šéfa?"

"To je výslech?"

"Jo!"

"Super", řekl Max a hodil po kamarádovi složku s výsledkem. Ten ji chytil a zatvářil se dotčeně.

"Hele já si to nevymyslel." zabručel Mark. "Jo a máš se dostavit ke kontrole výsledku a slavnostním otevření té ventilace."

"Otevřeme šampus?"

"Možná." Mark vyšel na chodbu.

Max se posadil, upravil si šaty a odešel z kanceláře. Zamkl za sebou, klíč dal do kapsy a přivolal si výtah. Sjel o několik pater níže, přeběhl po železném můstku a pomocí karty si otevřel bezpečnostní dveře. Ovanul ho recyklovaný vzduch. V dálce bylo slyšet hučení reaktoru. Max asi deset minut šel chdbou podél potrubí až zahlédnul na konci chodby skupinku lidí. Vysoký, upravený, postarší muž v obleku se na příchozího usmál. Vedle něj stál mladý vědec v bílém plášti se složkou papíru. Taktéž na Maxe kývnul. Zbylé tři lidi Max neznal. Byli to Japonci. Jeden z nich cosi zamumlal. Další dva se zasmáli. Chvíli bylo ticho. Pak se ozvaly kroky a přišel další člověk. Byla to starší blondýnka s drdolem na hlavě a tvářila se přísně.

"Takže", zasyčela "zdravím vás všechy na této malé... schůzce. Musíme uvést do provozu jeden z nejdůležitějších projektů posledního týdne. Nahoře v experimentálním jsou na nás závislí." mírně se usmála. Maxovi přeběhl mráz po zádech.

Starší muž si odkašlal. "Myslím", řekl a podíval se na blondýnku, "že můžeme začít. Otevřeme všechny složky. Na výsledcích pracovali experti a doufám, že se budou shodovat. Vedoucím projetu byl tady pan Bronth. Sám vše spočítal a s ním i několik jiných pracovníků."

Maxovy dojmy se potvrdily. Skutečně mu vedení až tak nevěřilo.  

"Máte tu čest," řekla blondýnka a pohlédla na Maxe. Ten se nadechl, otevřel složku a zadíval se do dokumentů. Potom se usmál. Ušechna tři čísla byla stejná. Podal papíry blondýnce. Taktéž se usmála, podala Maxovi ruku a poděkovala mu. Japonci si složku prohlíželi a pokyvovali hlavou.

"Takže," otočil se na všechny přítomné mladý vědec, "přesuneme se do testovacích komor zakončit tuto záležitost. Tudy prosím."

            Za deset minut stálo sedm lidí v malé místnosti s přístroji a žena nastavila potřebný tlak. Přístroj se rozhučel. Všichni si podali ruce a vydali se nazpátek. Na jedné křižovatce v se rozdělili. Max zůstal s vědcem. Šli spolu chodbou.

"Vím, že to byla těžká práce a moc uznání z toho nemáte," řekl vědec.

"Člověk si zvykne," odvětil Max.

"Víte, já pracoval na projektu Lambda, ale přeložili mě k technickému. Ani nevíte, jaké to pro mě bylo zklamání. Myslím, že vás chápu."

"Vy jste pracoval na Lambdě?" Maxovi vzrušením přeskočil hlas.

"Ano. Jako úředník, ale bylo to stejně zajímavé."

"Zajímavé! Mezi vědci je Lambda něco jako vyšší moc, nebo sen. Ovšem jen mezi těmi, kdo o ní vědí."

"Byla to rána, když mi řekli, že končím. Mimochodem jmenuju se Al."

"Max."

"Kam teďka jdeme?"

"Já mám volno, ale chci ještě zkontrolovat, jestli to šlape."

"Půjdu s váma."

            V bludišti laboratoří se člověk ztratí hned, ale oba muži se v komplexu vyznali dobře. Po chvíli dorazili do skladiště odkud byl jen kousek  ke kontrolním panelům. Šli chodbou, ale náhle zhasla všechna světla.

"Co se děje k čertu?"

"Nevím Maxi. Možná vypadl hlavní zdroj, to je celkem běžné."

"Teď by už ale měl běžet záložní."

"Je to divné. Necítíte něco?"

"Ne. Kde jsme?"

"Mezi skladištěm B12 a kontrolní místností."

"Vzadu vidím nějaké světlo."

"Vždyť je tu tma jako v pytli!"

"Vy to nevidíte?"

"Jaké světlo?"

"Proboha támhle!"

"Hele vždyť jsme jako hloupí! Já vás nevidím a  vy mi něco ukazujete."

Oba muži se zasmáli. Max se snažil nahmatat stěnu, ale náhle ho něco strhnulo k zemi. Al! Jeho ruka držela Maxův krk u studené země.

"Co blázníte?" vyjekl Max.

"Plyn!"

"Jaký?"

"Ten z větracího systému. Na název si nevzpomenu, ale vím, že je smrtelně jedovatý. Téměř nejde cítit. Musí unikat. Pokud se budeme držet u země, nic se nám nestane. Je lehčí než vzduch."

"Senzory ho musely zachytit!"

"Tím se vysvětluje ta tma. Senzory vyřadily všechnu elektřinu v dosahu."

"Je hořlavý?"

"Je, vždyť jste s ním pracoval, do háje. To je ten z ventilace. Musela prasknout."

"To není možné, výsledky seděly."

"Já nevím, odněkud se sem dostat musel."

"Co budeme dělat?"

"Nevím."

"Dostaneme se do kontrolní místnosti, zapneme celkovou výměnu vzduchu a tím zmenšíme nebezpečí udušení."

"To by šlo..."

"Jak daleko je ta místnost?"

"Asi padesát, nebo šedesát metrů chodbou."

"Jdeme."

"Plazíme se."

"Jasně."

            Trvalo půl hodiny, než se dostali ke dveřím.

"Jsme v háji." řekl Al.

"Proč?"

"Elektrika je vyhozená. Dveře jsou na elektrický zámek."

"Musí mít manuální otevírání." řekl Max a nahmatal kovový rám dvěří. Pomalu posouval ruku vzhůru až se dostal ke klice.

"Dál nedosáhnu."

"Co děláte?"

"Snažím se nahmatat kliku."

"Manuální otevírání je jinde. Myslím, že to páka pod prahem."

"Jak to odklopíme?"

"Vypáčíme to. Máte nějaký jiný nápad?"

"Máte páčidlo?"

"Ne, ale musíme na něco přijít."

...

"Myslím že to mám." ozval se po chvíli Max.

"Jak to provedeme?"

"Našel jsem škvírku u prahu. Potřebuju nějaký nástroj."

"Bude stačit kovová registrační karta?"

"Možná. Ukažte."

            Max nahmatal kovovou kartu a zasunul ji do malého prostoru. Prudce ji stlačil k zemi a... Práh se pohnul. Následující minuty se oba muži všemožně snažili kovovou desku sejmout. Nakonec se jim to povedlo. Pod deskou byla páka.

"Dělejte Ale, vzduch houstne. Skoro se tu nedá dýchat."

"Dělám co můžu, mám páku. Zatáhněte za ni."

"Nejde to."

"Dělejte proboha!"

"Já se snažím."

"Povolilo to."

"Fakt?"

"Jo."

"Zatlačte na ty dveře."

"Jde to. Povolilo to."

Muže ovanul závan vzduchu. Podařilo se! 

...

        Anne Roberts se krátce rozloučila se svým nadřízeným a třemi Japonci. Nějací investoři, patrně. Anne si nastoupila do zdviže a upravila si obličej. Musela zajít za mladým Eli Vance, nějakým vědcem od teleportů. Nesmí nic pokazit, nesmí zameškat ani se spozdit. Vedení ví, že je precizní a nedopustí žádný omyl. Ano, zvládne práci v Black Mesa dokonale. Anne se zrovna zaobírala těmito myšlenkami, když se ozval krátký varovný signál, zdviž poskočila a nehýbala se. Najednou zhasla všechna světla. Co se děje? Anne vytáhla svůj mobil a vytočila číslo vedoucího Martinse.

            Karl Martins se obtížně zbavil Japonců, které zanechal v péči techniků, kteří opravovali chladící systém nedalekého reaktoru. Cizinci projevovali obrovský zájem o stroje a tak Karl se tiše vytratil a eskalátorem vyjížděl do hořejších pater. Došel k malé strážní místnosti a všiml si něčeho zvláštního. Nohy. Ze pootevřených dveří čněla lidská noha. Martins se chtěl podívat, kdo v místnosti leží, ale udělal jeden krok a byla tma. Zářivka, jenž osvětlovala chodbu zhasla. Martins měl dobrý zvyk. Nosil u sebe klíče a měl přívěsek s miniaturní baterkou. Rozsvítil chabé světlo a pomaličku se přibližoval ke dveřím. Rukou chytil kliku a prudce dveře rozrazil. Posvítil dovnitř a ta trocha světla ozářila tvář mladého muže v uniformě. Ležel v nepřirozeném úhlu a v ruce svíral kapesník. Karl se zrovna chystal sehnout, ale vtom mu zazvonil telefon. Hrábnul rukou do saka, ale než přístroj nahmatal, ucítil zvláštní pach. Jakoby vycházl z ventilační šachty. Nechal mobil zvonit a udělal krok směrem ke mřížce ventilace. Začichal. Za nepatrný okamžik se svezl k zemi. Nevěděl o sobě. Dopadl vedle strážného. Mobil zvonil dál. 

            Anne netrpělivě přerušila hovor. To není možné. Vždycky u sebe mobil nosí! Nestalo se mu něco? Chtěla si odpovědět na otázku, ale postřehla, že se zdviž dala do pohybu. Sjížděla dolů a nabírala rychlost. Anne se křečovitě chytla okraje zábradlí a pohlédla dolů. Necelých dvacet metrů. Zdviž se již pohybovala velmi rychle. Anne hlavou proběhla myšlenka, že se motor zastavil a brzdová kapalina vytekla. Všechno fungovalo na elektřinu. Nikdy nebyly zdviže testovány. Se vzrůstající panikou pozorovala blížící se rampu, spodní stanici zdviže. Ránu, když zdviž v sedmdesátikilometrové rychlosti dopadla na plošinu, nikdo neslyšel.

...

"Už to mám!" ujišťoval Max Ala. Zrovna pomocí počítače zapojil cirkulaci a pročištění vzduchu. Seděli v kontrolní místnosti. Byla vzduchotěsně uzavřená. Bezpečnostní opatření prvního stupně. Al se natáhul k počítači a zmáčknul pár tlačítek. Na na monitoru se objevila načítací obrazovka.

"Teď zkontrolujeme stav kontaminace."

"Jako jaké území bylo zamořeno?"

"Kolik území bylo zamořeno."

Muži minutku počkali a na monitoru se objevila prostorová mapa. Oběma poklesla čelist. Zelená barva ukazovala zamořené území. Tři patra byla plná zelené.

"Panebože!" Al vypadal ohromeně.

"To je hotová katastrofa!"

"A to neukazuje, kolik se toho dostalo skrz ventilaci. Je to hrůza."

"Musíme odsud pryč."

"Jak? Kolem dokola to není zdravé. Ani u země není bezpečno. Tlak plynu roste."

"Měli bychom najít řešení."

"Já bych počkal tady. Je tady vzduch a recyklace funguje."

"Nikdy nejsme schopni dekontaminovat tři patra. Čerpadla vzduchu zlepší stav vzduchu jenom v okruhu padesáti metrů. Filtry se zanesou a je s náma konec!"

"Ale vedení o tom ví. Určitě zapojili nějaký z jejich krizových plánů.

"To bude trvat věčnost. Tady se udusíme dřív, než  se dostanou do našeho patra."

"Ale já bych počkal. Otevřeme dveře a zemřeme. Každý pokus o záchranu je sebevražda!"

            Po hodině plánování a hledání potenciálních možností záchrany se vědci uzavřeli do sebe a nemluvili. Ticho narušil Max.

"Možná bych na něco přišel. Ale nevím, jestli to je reálné."

"Můžeme zkusit cokoliv... Tedy sice jenom jednou, ale můžeme."

"Nech toho a poslouchej mě. Ta mapa neukazuje výtahy a zdviže! Nemusí být zamořené! Asi deset metrů ventilací, potom skrz jednu místnost a jsme u zdviže. Dostaneme se tam a máme vyhráno!"

"Ventilace je vzduchotěsně uzavřená..."

"Ano ale dá se pomocí počítače otevřít. Mohli bychom spojit ty nejdůležitější okruhy a modlit se, že ten plyn nebouchne."

"Museli bychom nastavit hladinu dekontaminace na maximum a do jednoho místa...ventilace!"

"Ano. Potom musíme přežít jednu místnost a zdviž. Ta může být větraná, ale nemusí."

"Já nevím..."

"Jenom mě vrtá hlavou, jak vyčistit místnost, kterou musíme projít ke zdviži. Je deset metrů dlouhá a je celá zamořená."

Sam si otřel pot z čela. Zahleděl se zarudlýma očima do monitoru a přemýšlel. Potom náhle vstal. "Byla by tu jedna možnost, podívej. Ta průchozí místnost ke zdviži sousedí s místností, kde se nacházejí čerpadla. Obě se dají vzduchotěsně uzavřít. Když zapneme čerpadla ve vedlejší místnosti, mohly by odsát vzduch z obou prostor. Potom otevřeme ventilaci a nejedovatý vzduch z této místnosti vpustíme skrz ventilaci tam. Snad to zvládnem."

"Na co jsou ta čerpadla?"

"Moment... Vedou chladný vzduch do testovacích komor nahoře. Nejsou sice velkoobjemová, ale svému účelu poslouží!"

"Zkusíme to." Oba vypadali odhodlaně.

"Nejdříve sepneme elektrický oběh. Jako zdroj bych použil malý generátor tady. Táááák... už to je. Stalo se něco?

"Nic neslyším."

"Nebouchlo to. Myslím, že to půjde." Al bušil do klávesnice.

"Čerpadla jedou..."

Zaposlouchali se. Skutečně bylo slyšet hukot.

"Až začnou kontrolky ukazovat zvýšenou činnost čerpadel, bude tam čisto. Ubude plynu a čerpadla budou mít větší práci vzduch nasávat. Chápeš, když ta čerpadla odsají z obou místností vzduch, bude tam vzduchoprázdno. To se samozřejmě nestane, ale ten plyn by mohl alespoň z části zmiznout."

"Chápu to" řekl Max, "snad to chápu."

Za pár minut bylo slyšet hlasitější zvuky a Max čerpadlo vypnul."

"Místnost uzavřena."

"Jdeme?"

"Jo!" Oba se trochu báli, ale nakonec vypáčili mřížku ventilace a nasoukali se do šachty. Potom Al Vytáhnul šroubovák, který našel v kontrolní místnosti.

Prčlivě začal montovat poklop ventilace, jež je vzduchotěsně odděloval od místnosti.

"Bude tam podtlak, tak to trochu bouchne!"

"Jsem připravený."

"Moc tam nedýchej a utíkej ke zdviži. Plyn tam ještě pořád bude."

"Dobrá."

"Už..."

Poklop se odlepil a muže ovanul proud vzduchu. Oba se plazili ventilační šachtou. Po pár metrech vykopnul Max mřížku a seskočil do místnosti. Al ho následoval. Přeběhli ke zdviži, ale ta tam nebyla. Přivolal ji někdo ve vyšších patrech. Podívali se na sebe. Teď měli problém. Vracet se a zapínat obvody zdviže bylo prakticky nemožné. Max se nadechnul.

"A je to."

"V háji" dokončil Al

"Alespoň je tu vzduch."

"Co uděláme? Maxi? Maxi!!!"

Vědec ležel na zemi. Al se k němu sklonil a sáhnul mu na krčí tepnu. Žil, byl ale v bezvědomí. Najednou Al ucítil známý závan. Plyn! Skočil k zemi, ale bylo pozdě... Plyn mu pronikal do všech částí těla. Al se snažil bojovat, doplazit se zpět k ventilaci. Uprostřed místnosti padnul k zemi a nezvedal se.

...

"Už přichází k sobě."

Neznámý hlas se ozýval z velké dálky. Max otevřel oči. Víčka byla těžká a viděl rozmazaně. Všiml si tváře zdravotníka. Otočil hlavu a zjistil, že vedle něj leží Al a vpravo vedoucí Martins. Po jeho levici byla osoba, kompletně v sádře.

"To je dobře, že jste se probral, pane Bronthe." Muž v bílém plášti mluvil pomalu a zřetelně. "Máte velké štěstí...nikdo nezemřel! Netrvalo by dlouho a spousta osob by zbytečně zahynula. Plyn nebyl tak koncentrovaný."

Odmlčel se.

"Ale stejně zůstalo nejméně dvacet lidí v bezvědomí. Přiotrávili se exhalacemi z vaší slavné ventilace."

"V...v čem...v čem jsem udělal chybu?" Mluvit dělalo Maxovi neuvěřitelné potíže.

"Víte," začal muž a nepatrně se usmál. "spočítal jste průměr potrubí na 0.5 metrů a ono mělo jenom 0.2 metrů." Chápavý úsměv. "To se stává... Ale abychom měli jistotu, že se to nebude opakovat... Nemůžeme si dovolit přijít o tak nadějného vědce. Budete pozorovat atmosféru, pane Bronthe. Nahoře, v osmičce. To je taková klidná práce. Mimochodem ten nápad s pročištěním prostoru až ke zdviži byl chytrý. Velmi chytrý... Měl ale jednu chybu. Echm... ten plyn jste odčerpali do testovacích komor. Zůstal tam. A jednoho dne, ležíte tu totiž druhý den, čekal lidi z experimentálního tam nahoře pěkný dáreček. Dva kubíky velice hořlavého plynu v chladící komoře pokusného reaktoru. Dalších pět zraněných. Nemáte to ale šťastný den..."

Víc si Max nepamatoval upadl znova do stavu jakéhosi stavu bezvědomí.

...

Vedle v místnosti se bavili dva muži: šéf vedení se svým pracovníkem.

"Je to škoda Same, pracoval dobře. Dneska umí matfyz dokonale jen málo lidí. Bude nám chybět."

"Budete přibírat nové zaměstnance, pane?"

"Určitě! Už jsem se po nich díval. Líbí se mi jich pár. Někteří byli vládou přeloženi přímo sem. Budou pracovat na experimentech." Pobočník tomu věnoval zdvořilý zájem. "Podívejte!" Šef vytáhnul složku. "Například tady... Freeman, Paulins a další. "Freeman?" Muž se podíval na vedoucího. "O tom jsem už někde slyšel..."

"To je fuk, doufám, že nenadělá tolik potíži." Řekl šéf a hodil složku do zásuvky.

 

---