Pacienti 1

Pacienti a pacientky

Potkal jsem ji na Centrální terapii Psychiatrické léčebny v dřevařské dílně. Docela se mi líbila...  její mikina na zip. Ruka mi v duchu sjížděla jejím zipem až dolů. Trojrozměrně geometrické tvary pod mikinou taky nebyly marné, ale zdály se mi zatím tabu. Počkal jsem proto, až mikinu svlíkne a poodejde od věšáku. Byla vysoká asi jako já (tedy žádná Eiffelovka), takže jsem si potají oblíkl...  její mikinu !

„Jééé, vy máte stejnou mikinu jako já.“ vyhrkla překvapeně.

„Nemám. Tahle je tvoje. Já jsem ti ji přece ukrad' !“ pokusil jsem se o tykání.

„Kradeš tady často ?“ zajímala se.

„Ani né. Jen když se mi něco líbí. Pak jó. Jinak né. Vážně nikdy, čestně !“

„Tak mi tu mikinu vrať a to teď hned !“ žádala resolutně.

„Koupím ji od tebe za stovku. Nebo za víc !“ nabízím bárterový obchod.

„Nééé ! V čem já tady potom budu chodit ?“

„Třeba v pyžamu, pokud nějaký máš. Nebo spíš nahoře bez ?“

„Máš pravdu, já spím nahoře.“ povídá ONA.

„Tomu nerozumím.“ tvářím se nechápavě.

„Nahoře, to je v prvním patře. Dole je přízemí. Víš, tam pod náma.“ vysvětlila.

„Přece vím, kde je v každym baráku přízemí. Vždycky je dóle. Já tam totiž bydlím - myslim tím jako doma.“ zkoušel jsem ji zaškolovat do architektury obytných budov.

„Já jsem teď doma na trojce.“ povídá ONA.

„To je nějakej zdejší pavilon ?“ ptám se.

„Jo. Jsou tam taky sestry a doktoři.“

„Uzavřenej pavilón ?“ ptám se.

„Né. Dvojka je uzavřenej pavilón pro ženský. Trojka né.“

„Trojka je taky jen pro ženský ?“ ptám se.

„Éééé...  taky tam sou nějaký chlapi. Doktoři né, prostě chlapi. Doktoři sou přece dycky v bílym !“

„Kvůli čemu tady jsi ?“ zajímám se nenápadně.

„Kvůli tomudle.“ povidá a ukazuje mi ruku, na které má několik řezných ran, zdaleka ještě ne zcela zhojených.

„Kdo ti to udělal ?“ ptám se.

„Já sama. Chtěla jsem se podřezat, ale nedokázala jsem se říznout dost hluboko.“

„Teď už se nechceš podřezat ?“ zajímám se.

„Já nevím. Já chci domů. Vrať mi tu mikinu, ať se můžu vrátit na trojku !“

„A nepodřežeš se tam ?“

„Když mi vrátíš mikinu, tak né. Tady není čím se podřezat. Nože jsou tupý jako kopyta. Neukrojíš s nima ani polívku. Dneska bude hrachová.“

„Co tady bereš za léky ?“ ptám se.

„Prášky.“ poskytla mi vyčerpávající vysvětlení.

„Prášky přece berou všichni. Já taky. Ale jak se ty tvoje prášky jmenujou ?“ vyzvídám decentně.

„Já névim.“

„Tak se zeptej doktora.“

„Jo, tak já se ho teda zeptám, ale k čemu mi to bude, když mi to řekne ?“ diví se.

„Až sem zase přídeš, řekneš mi jméno těch prášků a já ti řeknu, jakou máš nemoc.“ nabízím se.

„Já mám přece deprese. Já to vím. Říkal mi to doktor - ten, co mě sem poslal, když sem se podřezala.“ pochlubila se.

„Já mám zase úzkosti. Strach z lidí, z budoucnosti a tak podobně. Bojim se jezdit autobusem a metrem. Je tam moc lidí.“ chlubím se naopak já.

„Já se taky bojím, když je moc lidí v autobuse.“ usmála se roztomile. Jmenovala se Jitka. Když mi to řekla, tak jsem jí za odměnu vrátil její mikinu. Pusu mi za to nedala. Ba naopak, poslala mě...  k holiči. Ostříhat a oholit ! Další den jsem si tedy vzal propustku a šel se nechat zčlověčit k Lazebníkovi sevillskému do bohnického sídliska. Aspoň vidíte, že Bohnice není jen blázinec...  z okrajových paneláků tohoto sídliště je jeden z nejkrásnějších pohledů na Prahu. Z jiných (z oken obrácených na sever) je zase vidět celý blázinec jak na dlani. Ono - 14 pater - to už je nějaká výška...  a navíc, Bohnice jsou 120 metrů nad hladinou Vltavy.

Jitku jsem už nikdy neviděl, ačkoliv jsem v té dřevařské dílně ještě několikrát byl. Na propuštění podle mě nevypadala. Jenže takhle jsem se zmýlil už předtím...  většinu pacientů (včetně mě, pochopitelně) totiž nelze vyléčit úplně. Hodnocení "stav zlepšen" je tedy velmi častým důvodem propuštění...  je to většinou lepší, než si pacienty "dlouhodobě pěstovat" jako na třicítce. Já osobně bych Jitce to propuštění přál. Byla mi prostě sympatická (nebo para~/sympatická, jako člověčí nervstvo ?).