Město adělů

Město vytesané z bílého mramoru,

Věže sahají až někam nahoru.

Zvoničky v oblacích se koupají,

Sluneční paprsky měkce se houpají.

Pískové cestičky se spořádaně vinou,

Najdeš tu zahrady, pokaždé jinou.

V jedné roste pestrobarevné kvítí,

Ve druhé na stromech světlušky svítí.

Projdeš se po dlouhých lesklých schodech,

Objevíš něco z čeho tají se dech.

Stojí tam nebeský chrám,

V něm andělé věčně zpívají nám.

Andělé s krásnou tváří, oděni v řízy,

Bělostní, hrdí, jak stepilé břízy.

Jejich nadpozemský zpěv a zvonivý smích,

Kolem se nese jak jiskřivý sních.

Dává městu třpytivé kouzlo,

Které jim i do ložnic vklouzlo.

Mají tam postele z nejněžnějších červánků,

Ráno tě probouzí cvrlikot skřivánků.

Na bílých zdech tu břečťan roste.

Ach Město andělů, ty nedosažitelný skvoste.