je veselo

i.

(i., ii. část - nenavazují na sebe)

U postele ledabyle ležela kniha, kterou jsem sama i přes hezký název nemohla rozlousknout pouhým čtením. Ležela u hlavy a její šňůrka byla mimo dosah listů, aby mi něco nevymazala nebo dokonce neovlivnila můj dosavadní pohled. Říkala jsem si, že jedině tak se dočkám rozhřešení – že mě někdo ve snu navštíví a vypoví mi, co je poesie vlastně zač. Jenže nechodí po nocích. Druhý den jsem si vzala knihu s posvátnou nervozitou a v modrém pološeru televizního bez hlasu četla. Byla součástí dvou světů; jeden mě přemohl, druhý dodával jistotu. Představovala jsem si obrazy, jevy a rovnou děj, který u lyriky málokdo čeká. Ale proč ne? Básník něco vypovídal a i nešťastná láska je svým způsobem děj. Třetí den jsem svůj boj s okolím nevydržela a šla za otcem. “Na, přečti si to,” řekla jsem, v očích nesla triumf. Poesii prý píšou blázni a neměla bych ji číst. Neměla bych ji ani psát, vytýkal mi svým dobrotivým hlasem. Měl pravdu a já mu pro klid přednášku odkývala. Mrzelo mě, že forma veršů – klasiků odpuzuje lidi. Lidi se bojí slov, které nemusí správně vyhodnotit, ale v kterých určitě najdou kus pravdy. Třeba jen subjektivní a třeba se naštvou, a možná jen celí rozhněvaní začnou diskutovat. Ano. Schvaluji, ale přeci zkusili a ví, že básnictví není schopno komunikovat s nimi.Byl květen a všichni kolem chovali se jako blázni, kteří vypučeli z dlouhé zimy. V radosti byl smích. Básníci zapisovali urostlé pány, jak jim zněžněly svaly a dívkám laškovně ustřihli sukně. Prý má jaro takovou moc. Jen tak jsem zabloudila do knihovny. Rozsvítila si v malém koutku a hledala básníka, který by řekl něco o současném světě. Nenašla nic. Zhasla jsem za sebou. A v duchu s tatínkem souhlasila. Poetové jsou blázni, kteří věří na zázraky. Na cestu za pozorovatelstvím jim budou muset nosit lucerničky výjimky, které si ponesou tu samou nálepku.

ii.

Hluk, který se rozlézal víc a víc z horkého odpoledne, najednou ustal. Hudba ztichla, hlasy si začaly šeptat do uší. Slunce dávno plulo k západu, tam k lesům – ještě chvíli růžové tóny s oranžovými se míchaly a vytvářely smetanové barvy, později se zešeřilo.

Dran zatáhl květované závěsy svého skromného pokoje, kde měl všechno a jen tu přebýval, když se netoulal s nějakou knihou po venku. Teď seděl na dřevěné židli, která ho držela, i když on sám se prodíral houštím a zkoumal nové kraje, na chvíli byl hrdinou, který všechno ví a udělá cokoliv, co autor po něm žádá. A pak zase obyčejným člověkem, kterého tlačí tvrdost židle a myšlenky. Myšlenky, ty byly nejzrádnější, byť jimi byl živ, přesto se barvily temnotou a otázky ztrápeně hledaly odpovědi.

Půvabnost večera. Jeho život neměl smysl, upínal se ke slovům, co ho provázely v dálce a pak ho zase upouštěly, když bylo potřeba, aby našel útěchu. Trápily ho výlety od jeho přátel. Přátelé byly pro něj slova. Věděly víc, popsaly krásu, ale nestačí jen ukázka, pokud se chce žít. Žít je slovo, ale má v sobě další hierarchii, další slova, co z něj dělají modlu. Důvěra, láska, skutky, osoba.

Kniha mu nedávala rozkoš. Kniha už byla pro něj vyšlapaná cestička, ale Dran ve svém nitru chtěl jít dávno jinam, tam, kde jiní nechodí, tam, kde se bude mít dobře. Věřil, že někdo je stejný jako on, že někdo hledá svou cestu, která je dovede na křižovatku. Rozcestník už je jejich život.

- - -

Šel chodbou, kterou ani dobře neznal. Šel ke svým dveřím, které málokdy otevřel. Těžce odemkl. Na prahu se paprsky zařezávaly do jeho očí, oslepovaly. Napravo od něho seděla dívka. Měla černé dlouhé vlasy a na sobě světlé šaty - splývaly až na zem. Zastavili se proti sobě a tiše se navzájem prohlíželi. Moment překvapení. Zpívali ptáci nad jejich hlavami jako maminka tehdy před spaním. Vítr cuchal vlasy a hrál si s nimi něžně, jakoby toužil polaskat. Ničeho kolem si nevšímali.

Kdo jsi?

Anna. Čekala jsem, kdy tyto dveře budou odemčeny.

Proč?

Jsem světlo.

Z ruky mu vypadla kniha k jejím patám, naklonila se. Všiml si, jak jí řetízek volně plaval v prostoru nad výstřihem, dokud byla skloněná, jemně pohladila hřbet, a tím i jeho jméno.

Proč píšeš?

Ticho. Nevadilo to, ne v tu chvíli, kdy se nečeká na odpověď. Taky proč. Má odpovědět, že nic jiného mu nezbylo? Že je sám a slova jsou jeho nitrem? Nebyl bláhový. Začala recitovat, její hlas působil dojemně a on poznával svou duši, jak prázdný je a dutý.

Nechal otevřené dveře a šel do své místnosti ke své židli, tam si sedl, dlaně pohltily jeho obličej, tudíž byl schován před světem, který se najednou vynořil z chatrných dveří. Říkal si proč, proč teď musí vidět světlo, teplo, když mu bylo tak dobře. Zapomněl na všechny neduhy, na jeho pláč, který ho budil v noci rozklepaného. Poslouchal ženský hlas doléhající z prahu – odtamtud.

Hezké, ale smutné.

Já vím.

Vždyť ještě není tma, proč závěsy?

Je tma.

Pojď, podívej se ... tma není. Ve tmě spíš, ještě je světlo, který jsi ty každý den prospal. Prospal jsi část svého života.

Jak dlouho tam čekáš? A proč? Chceš snad peníze? Nemám! Nedám!

Docházel mu dech, začal být nervózní při myšlence, že tu nebyl sám, to se mu jen zdálo, že je tu sám pro sebe. Zuřivě kopl do židle, i když neměl žádný důvod.

Nechci peníze, čekám tu, protože jsi mi neotevřel. Vědomě jsi neotevřel a pak, jak jsi četl a psal, zapomněl jsi, že vůbec existuji. Jsem ráda, že jsi se rozpomněl.

Ale ne ... !

Myslíš, že jsi šel ke dveřím pro pádný důvod? Chtěl jsi.

Anna se mu zdála čím dál lidštější a neuvěřitelná. Lidé mu přišli neuvěřitelní. Svou ženskostí a ladností ho dokonale zmátla, co je a není pravda.

Tisíckrát plakal nad samotou, tisíc kroků udělal než ženu přijmul.

Její hebká malá ruka pohladila jeho šíji, ucukl. Jen se usmála.

Měl tvůj život smysl?

Jistě.

Jaký?

Byl jsem sám, psal jsem, nikdo mě nerušil ...!

To je vše? Měl jsi pro koho žít? Mohl jsi někomu udělat radost, někoho hýčkat?

Ne.

Dokonavě šla zpět, zavřela za sebou dveře. Anna, ta černovláska, to třpytivé světlo čeká až Dran otevře znovu a opravdově.