Podzim

Podzim

            Stromy žloutnou, probouzím se. Vánek si pohrává s padajícími barevnými lístky, mé oči začínají vnímat. Vidím barevnou krásu, paletu, na které si malíř míchá barvy. Štětec mistrně sbírá teplé tóny a přenáší je na plátno, před kterým se tají dech. Vidím podzim. Brouzdám se zpátky na zem. Konečně jsem to já!

            Má nálada je proměnlivá jako podzimní počasí. Chvíli oblačno, chvíli zataženo. Jsem nevypočitatelná jako podzim. Nikdo neví, jak se příště zachovám. Budu milá, vstřícná, nadšená? Nebo spíše chladná, nepřístupná a plná vzdoru? Jdete za mnou? Vezměte si s sebou deštník. Nikdy nemůžete vědět, nebude-li náhodou pršet. Během pár minut se přiženou mraky, obloha se zatáhne, setmí se..... podzimní noc. Jaká krása! I já jsem v noci krásná, když mě nikdo nevidí. Podzimní noční obloha je plná hvězd! Že bývá hvězdná obloha i v zimě, na jaře a v létě? To nejsou hvězdy, ale odraz pozemských světel. Hvězdy svítí jedině na podzim. Jen na podzim také mohou padat. Vidíte nějakou, jak padá? Rychle si něco přejte! Já vám to stejně ale nesplním. To záleží jen na vás, má-li vaše přání šanci.

            Brouzdat se spadaným listím, počítat hvězdičky, nádhera! Ale všechno jednou musí skončit. A čím báječnější to je, tím dříve ten konec přijde. Na stromech už nezůstal jediný lísteček a holé větve ční k nebi  jako lidské kosti v pustině po náletu krkavců. Příjemný větřík se mění v nekompromisní ledový vichr a já usínám. Mé tělo ochabuje a pramínky dešťové vody, které mi tečou po čele, jsou stejně ledové jako má krev. Tuhne při prvních mrazících, ale já už to nevnímám. Propadám se do bezedné propasti a padám a padám... První sníh roztaje, zima zaútočila na vyčerpaný podzim. Neustálé plískanice, podzim se statečně brání. Zem je uvězněna v bílé rakvi. Zima vyhrála a za sebou zanechala jen zasypané torzo podzimu.

Já jsem podzim.