Táta

Sedí po temnou oblohou, kterou rozjasňují jen hvězdy.

Snaží se rozeznat souhvězdí, ale vidí jen ty svoje vymyšlené. Dětské, marnivě krásné a stěží rozpoznatelné. Vidí v nich mámu a tátu, jak se měli rádi, než přišla ona. Jak vyrůstala, čím dál tím víc se hádali, až nakonec hádky ustaly na úkor jejich společných chvil.

Chyběl jí táta. Před mámou o tom nechtěla mluvit, řekla by jí, že je hloupá. Nesnášela ho. Snad proto když jí přišel dopis očividně napsaný tátovým písmem, schovala ho do nočního stolku. V noci si ho ale tajně četla a přála si setkat se s ním. Neviděla v něm chyby, možná si ho idealizovala, ale znala ho jen z doby, když byla malá. Odešel dost brzo na to, aby si mohla uvědomit, co vlastně způsobil.

Poposedla si a vzpomínala dál.

O několik let později jeho dopis znala nazpaměť a našla v sobě odvahu na ta laskavá slova odpovědět. Dohodli se spolu, že jí vyzvedne po škole v půl třetí a půjdou k němu domů. Nadšeně souhlasila, a ještě ten den všechno pověděla spolužákům. Nechápali její radost, většina z nich měla úplnou rodinu.

V den D na sebe oblékla nejlepší oblečení co našla ve skříni a ve škole se na nic nemohla soustředit. Na oběd pro jistotu ani nešla a s kručícím břichem čekala na tátu.

Jak se velká ručička jejích hodinek blížila k šestce, čím dál tím nervózněji přešlapovala na chodníku před školou. Chodili kolem ní starší děti a ukazujíce na ní se smály. Snažila se je ignorovat.

Náhle přijela zelená oktávka. Rychle si rukou upravila vlasy za uši. Srdce jí tepalo rychleji a rychleji.

Když se otevřely dveře a táta vystoupil, rozšířily se jí oči radostí. Když se však krok za ním objevila žena, polkla naprázdno. Zasáhlo ji to. Táta se usmíval, ale ta žena se na ni dívala s opovržením. Otočila se a začala utíkat. Slyšela za sebou tátovo počkej a vehnalo jí to slzy do očí. Chvíle, na kterou čekala tak dlouho. Nenávistně vyndala z tašky tátův poslední dopis, zmačkala ho a hodila za sebe. Neviděla, že za ní chvilku běžel a sebral ho. Nebo to nechtěla vidět.

Poprvé za ty roky, kdy k němu vzhlížela s dětskou láskou, pochopila, co to muselo pro mámu znamenat. Když uviděla tátu s jinou… nedokázala si ho nikdy představit po boku jiné ženy. Byl to pro ni jen táta a táta vždycky patřil k mámě. Ale ta žena její maminkou nebyla.

I teď, když už je tohle všechno jen minulost, jí tváře skropily slzy.

Dávno mu však odpustila, poznala, že se lidé milují a rozcházejí.

V tu chvíli se hvězda, ke které upírala zrak po celou tu dobu, najednou odlepila a začala padat. Nechávala za sebou neviditelnou cestičku. Vzpomněla si, jak ji máma jako malou nabádala, ať si něco přeje. Usmála se. To největší přání se jí totiž nedávno splnilo.

Poděkovala však hvězdě a v ruce jí zašustily dva papíry, od kterých se na zemi se válela roztržená obálka. Očima přejela po odstavcích a zastavila se u podpisu...