Poslední anděl

 New Orleans. Ale jaké je to město? Zbořené. Bez života. Tu a tam se objeví lidé, ale hned zase zmizí. O zvířatech ani nemluvě. Bylo to už hodně dlouho, kdy město žilo. Před měsícem napadlo město nákaza. Lékaři se přeli, zda to je dávný mor nebo ne. Ale to se nikdy nedozvěděli. Zemřeli a jejich oči se nedívali na své kolegy, ústa nemluvila latinsky. Jenže něco muselo město znovu postavit na nohy! Ano. Tehdy starostka něco mumlala na smrtelné posteli. Byla to městská záležitost, ale ti, kdo stáli kolem, slyšeli něco jiného. "Město... musí žít... dokážeme... najít... poslední... andělé..." poté zemřela. "Město musí žít. Dokážeme najít poslední andělé. Myslíte, že jí to někdo vnukl?" zeptal se její přítel. Nikdo nevěděl. Ale vrána na okně věděla! Ona dobře věděla, co udělat. Andělé už nebyli, ale něco tu bylo. Letěla do neudržované části města. Po nějaké době se usadila na okenním parapetu jednoho domu a dlouze krákla na bílou skvrnu. Kida. Poslední anděl. Otevřela pomalu oči a zvedla se. Pohledem zavadila o velkou louži. Viděla se. Pleť, vlasy, oblečení. To vše měla bílé. Jenom oči ne. Byly modré jako moře. Azurové moře. Po tváři jí stekla slza. Poslední anděl. Slyšela to v hlavě pořád. Litovala, že andělé nemluví. Vrána odletěla. Kida se dala na toulky do města. Došla k podloubí, kde byla rodina. Asi pětileté dítě jí zahlédlo. Natáhlo k ní svou malou ručku. Kida se prstem dotkla jeho ukazováčku. Poprvé ucítila lidské teplo. Matka, která držela dítě za ruku, šla směrem k jednomu domu. Kida znovu osiřela. Podívala se na dlaně. Byly bílé. Studené. dala hlavu do dlaní a plakala. Vydala se dál. Najednou si uvědomila, kde je. Hřbitov. Všude byli kamenní andělé. Kida se jednoho dotkla. Teď poznala, že nežije. Přála si být člověk. Žít, nebýt sama. To slovo jí udělalo dobře. Žít, žít, žít! Ukápla jí slza na křídlo. Jedno pírko se uvolnilo a pomalu padalo na zem. Jakmile se dotklo země, projela Kidou taková bolest, že chtěla křičet. Ale nemohla. Peří létalo na všechny strany. Kida padla na zem. Po chvíli se probrala. Její kůže byla okrová a vlasy měla jako ječmen. Vstala. Chtěla vzlétnout, ale potom si všimla, co se stalo. Neměla křídla. Je člověk... JE ČLOVĚK!

 "Kido, miláčku, mohla bys mi prosím dát pochovat Aničku?" zeptal se muž. Kida se usmála a podala mu miminko. "Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že jsi má láska. Jsi můj anděl!"