Tejchman - Nicolae Ceauşescu, život a smrt jednoho diktátora

Tak to vidím já...

Miroslav Tejchman
Nicolae Ceauşescu
Život a smrt jednoho diktátora

Knižnice dějin a současnosti
Lidové noviny, Praha 2004
205 stran

Doc. PhDr. Miroslav Tejchman, DrSc. (nar. 1938 v Praze) je absolventem Filozofické fakulty UK a dlouholetým pracovníkem Historického ústavu AV ČR. Je naším předním odborníkem na problematiku moderních dějin balkánských zemí (zejm. Rumunska a bývalé Jugoslávie). Je autorem mnoha studií a knih na toto téma, jmenujme například Balkánské státy v letech 1939-1941 (Praha 1982), Ve službách Třetí říše (Praha 1999) či Balkánský fašismus (Praha 1989).

Jak již název knihy napovídá, autor tentokráte zaměřil svou pozornost na jedno z nejtemnějších období samostatného rumunského státu, tedy výsek , do kterého spadá poválečný vývoj Rumunské republiky od roku 1947 do pádu komunistické nadvlády na pomezí let 1989 a 1990. A právě tato epocha byla od jisté doby (konkrétně od roku 1965) spojována převážně s jediným jménem – Ceauşescu. Tento „nekorunovaný monarcha a skutečně svrchovaný pán“ stál po dobu dvaceti pěti let spolu se svou ženou Elenou v čele státu, kde na sklonku jeho vlády přes obrovskou rozlohu půdy lidé neměli co jíst a kde umírala novorozeňata v inkubátorech, protože kvůli nedostatku energie hrozily časté výpadky proudu.
Pozornosti jistě neujde chronologicky zajímavé pojetí díla. Čtenář totiž vstupuje do Ceauşescova života právě ve chvíli, kdy už se chýlí ke konci, tedy v závěru prosince 1989. Zdá se to býti nelogické řadit takto něčí životní příběh, ale v případě tohoto „Velkého architekta moderního Rumunska“, jak byl mimo jiné označován , tento postup umožňuje pokládat si stále dokola zajímavou otázku. Jaké útrapy musel během své vlády způsobit svému lidu člověk, kterému přivolaný lékař po provedené popravě napočítal v těle téměř devadesát průstřelů? Popravčí četa měla „pouze“ šedesát členů. Tato kniha vyslovuje také vyslovuje závažnou obhajobu práva Rumunů na bezodkladnou likvidaci diktátora.
„Proces i následné rychlé vykonání trestu nepochybně nebyly pro ostatní Evropu západně od Rumunska příliš obvyklé. Včetně odvysílání v televizi. Ale kdo z kritiků se zamyslel nad tím, jak bylo v té chvíli Rumunsko od Evropy vzdáleno?…Nenávist k Ceauşescovi a jeho ženě nepochopí národ, který nepoznal více než dvě desítky let ponižování, strachu, fyzického nedostatku, hladu a zimy, který nezažil, jak jeho děti umíraly v důsledku katastrofální zanedbanosti lékařské péče.“
Na druhou stranu také autor v rámci objektivity nastiňuje myšlenku umlčení „nepohodlného“ svědka. Je pravdou, že Ceauşescu jistě mohl svými výpověďmi zdiskreditovat mnoho oponentů a bývalých spolupracovníků deroucích se nyní na jeho místo.
Nelze zajisté nikterak závidět autorovi snahu o zmapování okolností zejména Ceauşeskova mládí a jeho působení před 2. světovou válkou. Jak je již v totalitních systémech zaběhlou tradicí, životopisy diktátorů se různě upravují, jejich činy zpětně glorifikují apod. Nejinak je tomu i v případě tohoto potentáta. Proto používá Miroslav Tejchman zejména v kapitolách týkajících se státníkova dětství a jinošství alespoň nejpravděpodobnější domněnky a závěry. Nicolae Ceauşescu se údajně asi od roku 1933 (tedy od 15ti let) věnoval revoluční aktivitě a proslul svou oddaností revoluci. Jednotlivé pasáže knihy velice dobře ukazují strmý vývoj jeho kariéry. Coby zdatný aparátčík pracující vytrvale ve stínu „otců zakladatelů“ Komunistické strany Rumunska uniká stalinským i poststalinským čistkám a v roce 1965 se sám stává nejvyšším stranickým činitelem s obrovskou osobní mocí. Po přibližně desetiletých etapách má čtenář možnost sledovat počáteční Ceauşecovi úspěchy (zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let), zvýšenou popularitu v zemích západní Evropy a USA, které se snažily využít místy liknavého Ceauşecova postoje k RVHP a způsobit tak její rozkol, ale také první krize na konci let sedmdesátých, táhnoucích se celou dekádou další.
Na mnoha místech knihy autor zdůrazňuje až mnohdy absurdní rozdíl mezi životní úrovní úzké hrstky vyvolených a zbytku obyvatelstva. Jedním příkladem je fakt, že v době, kdy v rámci energetických úspor směla v běžném bytě svítit pouze jedna čtyřicetiwatová žárovka (sic!), měla jedna z luxusních prezidentových rezidencí vlastní agregáty pro případ výpadku proudu. Automobilismus také nevzkvétal, v dobách největší krize mohla osobní auta jezdit pouze jednou za čtrnáct dní, záleželo na tom, zda končila poslední číslice jejich poznávací značky na číslici lichou nebo sudou. Na toto pravidlo autor reaguje tím, že prakticky nemělo smysl. U čerpacích stanic totiž nebylo co čerpat.
Nikolae Ceauşescu však není v této knize pouze haněn: „Je třeba přiznat, že na rozdíl od Československa měla tato „socialistická industrializace“ v Rumunsku své oprávnění. Navzdory všem scestným vizím o komunistické společnosti se v tomto období (1965-1969) podařilo položit základy budoucího Rumunska, které snad jednou bude hospodářsky vyváženým státem s fungující ekonomikou. Kolem poloviny šedesátých let se Rumunsko zcela odlišovalo od zaostalého Rumunska předválečného…“
Závěrem je třeba si povšimnout jedné zajímavé historické ironie. Nicolae Ceauşescu dostal během svého života řadu cenných vyznamenání (mj. řád Lázně od britské královny, Leninův řád, řád komodora Čestné legie nebo Řád rudého praporu), ale také obdržel čestné občanství Disneylandu.

---