Telefonát(kompletní verze)

Tentokrát už kompletní verze...

TELEFONÁT

Vztah je cesta od monologu k dialogu a zase zpět.

 

 

         

 

        Včera, mohlo být něco kolem páté. Seděla jsem u televize, srkala vychládající kakao

a čekala, až začne můj oblíbený seriál. Oči mi lítaly po místnosti, stejně jako zmatené myšlenky hlavou, chvíli napravo, chvíli nalevo, pak zase napravo..Občas si takhle hraju, jsem krátkozraká,

12 dioptrií.., a když někdy takhle házím pohledem z jednoho rohu místnosti na druhý, obrysy věcí se mi začnou rozmazávat a splývat v jeden jediný různobarevný celek, který polapím a dovolím mu vznášet se uvnitř mé hlavy tak dlouho, jak jen budu chtít. Docela mě to baví, sleduju, jak se všechno to materiálno kolem mění v pouhou myšlenku, v absolutní nesmysl, který je jen můj a při tom všem hemžení mi zbývá ještě prostor na to snít, jaké by to bylo, kdyby šel celý život takhle rozostřit. Život, lidi, vzpomínky. Sama bych si ho stvořila a dala mu novou podobu, jo, byl by to absolutní nesmysl, ale byl by alespoň můj....A různobarevnej!

       Tyhle moje blbý úvahy končí většinou tupou bolestí, která mě přinutí zanechat svých blbých her s očima a zase si na nos nasadit ty blbý brýle. Přinejmenším zajímavý obraz šíleného surrealisty zase honem rychle nahradí přinejmenším nezajímavý byt šílené třicátnice.

Jsem zase zpátky ve svým světě, ve svým životě, sama a tlustá. Nechutně tlustá ve vlastním obýváku, sedím ve vlastním křesle, naproti televizi, co jsem si koupila z první výplaty, takže je taky moje vlastní, jenom moje. Sedím tady a vůbec mě to netěší. Sedím a jsem obklopena věcmi, co jsou jen moje, měla bych být ráda, ale já nejsem, sakra, já nejsem ani trochu šťastná už jen proto, že se nemám o ty svoje věci s kým podělit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdo procházel po mým vlastním obýváku, nebo se mnou seděl v mým vlastním křesle a čuměl se mnou na bednu. Na mou vlastní bednu, co jsem si koupila ze svýho prvního...

         Jsem tlustá. Seriál ještě nezačal. Pořád jedou reklamy a mě to vůbec nebaví. Ježiši, já jsem tlustá..

Natáhla jsem se jen tak z nudy po novinách, pohozených na nočním stolku. Nevím, co mě to napadlo, normálně je samozřejmě nečtu, jsem ten typ, co sice nakupuje ve velkém množství časopisy, ale vždy jen kvůli těm zaručeným novým receptům na hubnutí a rubrikám se sexuálním poradenstvím, které pročítám jen tak pro pobavení, možná pro poučení a úplně nejspíš, protože mi intimita absolutně nic neříká a jako taková mě pochopitelně neuvěřitelně přitahuje...

        Noviny si teda nekupuju, každý ráno, teda vlastně..každou středu ráno mi prostě leží přede dveřma na rohožce. Celý ty tři měsíce, co jsem se přistěhovala do tohodle činžáku, celou tu dobu, pravidelně každou středu..Vím moc dobře, kdo je tam nechává. Bývalej domovník, teď jeden z nájemníku, co bydlí na patře pode mnou..Nevím, jak se jmenuje, ale s mou nejlepší kámoškou mu říkáme prostě Šmírák. Když jsem sem táhla před třema měsícema vlastní křeslo, když jsem zdolávala schody s vlastní televizí v náručí, s televizí, co jsem si koupila z...Tehdy mě celou dobu sledoval škvírou přivřených dveří. Nevím, možná si to jen namlouvám, ale přísahala bych, že celou tu dobu mýho složitýho zabydlování a vybalování tam stál a sledoval mě. Cítila jsem jeho pohled a možná mi to ani nebylo nepříjemný...Šmírák mi nechává noviny na rohožce s působivou pravidelností, ještě se nestalo, aby vynechal. Červeným fixem kroužkuje v celým výtisku slova jako: volba, nepopsatelný, přitažlivost, trpět, tajné, milenecká dvojice, ukrytý, touha...; ale taky: zrada, zklamání, hazard, netečný a nepříčetný a v posledním čísle dvakrát podtrhl titulek Zločin z lásky...Nikdy jsem si z toho moc nedělala, moje nejlepší kámoška, co mi ten byt sehnala, než odjela pryč, tvrdí, že Šmírák je neškodnej blázen, vlastně mě jeho zájem těší, musím uznat, že v jeho jednání je něco, co pozoruju často sama na sobě ve vztahu k ostatním a to mě přitahuje, těší i děsí zároveň.

         Reklamy ještě neskončily. Zvláštní. Proč jsem tak hrozně tlustá? Chci odložit noviny, když mě zaujme jeden článek..Píše se zde:

Pouhá představa možnosti nahlédnout alespoň na malý okamžik do mysli druhého vzbuzuje v lidech odnepaměti touhu a zvědavost... Šmírák zakroužkoval slova- možnosti nahlédnout, do, druhého, touhu a zvědavost, ale to není to, co mě tak rozhodilo. Přečetla jsem si tu blbou úvahu asi třikrát. Chvíli jsem ještě takhle seděla ve vlastním křesle, před vlastním televizorem, tlustá a sama, a potom jsem propukla v hysterický smích. Zvrátila jsem hlavu dozadu, celá jsem zrudla a začala se dusit. Z očí mi tryskaly slzy a já se smála a smála a smála a smála až do chvíle, kdy se mi bolestivě stáhl žaludek a já se běžela do koupelny vyzvracet. Když jsem sledovala, jak ze mě teče studené kakao a barví vodu v záchodové míse, napadlo mě, že bych si měla zítra cestou z práce koupit zmrzlinu. Udělá mi to dobře na nervy.

            Cestou z práce. Vzpomněla jsem si na včerejší záchvat smíchu a začala se bezděčně culit na kolemjdoucí. Pak jsem jednoho z nich zaslechla podotknout něco ve smyslu: "No jo, tlusťoši jsou šťastnější..." a zase mě ten smích přešel.

            Ve frontě u pokladny. Koušu se do rtu a vzpomínám, jak se to jen přesně psalo v té úvaze, ale jediné, co mi přichází na mysl jsou slova, co zakroužkoval Šmírák. Touha a zvědavost. Hmmm...Touha. Zvědavost. Je to opravdu k smíchu. Lidi si představují, jaký by to asi bylo vidět do cizí mysli, jsou tak šíleně zvědaví a touží po poznání..Hahaha, proti svému prvotnímu přesvědčení se začínám opět zubit na ostatní zákazníky ve frontě. Číst myšlenky umím odjakživa. Jako malý děcko mě to tak hluboce nezasáhlo, nikdy mě nenapadlo, že bych třeba mohla být jediná, kdo to dovede. Byla to součást mé přirozenosti a domnívala jsem se, že tohle umí přece každý! Ani nevím, kdy jsem přišla na to, jak to doopravdy je, ale od té doby bylo všechno jinak. Nikdy jsem ve škole neměla kamarádky. Později jsem si zkoušela najít kluka, ale skončilo to obvykle po první schůzce a nikdy to nezašlo dál, než k jedné puse a to jen proto, že jsem to už konečně chtěla zkusit a ani to už se neopakovalo. Netroufla jsem si.. po tom, co jsem se od něj odtáhla a v hlavě se mi rozezněl jeho hlas:

"Nic horšího jsem ještě v životě nezažil."

Moje prohry a neúspěchy na poli milostnýho života se dost viditelně podepsaly na mým těle..Nemohla jsem mít kluka, tak jsem začala jíst.

A to ve velkým.

Začala jsem žrát a žrala jsem poctivě úplně cokoliv, co mi přišlo pod ruku a když jsem potom kráčela školní chodbou se všemi těmi hlasy v hlavě a spoustou slz na tvářích, pochopila jsem, že to moje nadání, ta schopnost.., že to není dar, ale prokletí. Dodělala jsem školu a na nevyslovené přání rodičů se odstěhovala. Byla jsem se nahlásit na pracák, sehnala si levnej podnájem blízko centra, pak už stačil jen jediný pohovor..Vyptávaly se mě na spoustu věcí, ale mně myslí běželo, co chtějí slyšet jako odpověď ještě dřív, než domluvili, takže jsem dostala práci, slušně placený místo u jakési zahraniční firmy. Díky svýmu nadání jsem se během krátké doby vypracovala, až na post obchodního referenta. Získávám nový zakázky, uzavírám neuvěřitelně výhodný obchody a firma mi z jedné třetiny patří....A teď mám vlastní byt, vlastní křeslo a televizi, co jsem si pořídila z prvního platu.

A jsem tlustá.

A sama.

Nejsem ani trošku šťastná.

            Vyskládala jsem nákup z košíku před prodavačku. Byla to taková menší hubená(hubená!!!) holka s náušnicí v nose. Byla zmalovaná a vypadala tak maximálně na šestnáct.

A přes tohle všechno, anebo možná právě proto..měla určitě kluka.

Kritickým pohledem sjela tři litrové kelímky se zmrzlinou a mezitím, co markovala zbytek nákupu/kočičí konzervy, baterky do ovladače na televizi, mléko a časopis s televizním programem/, slyšela jsem, jak si myslí, něco na způsob, že by mi neuškodilo, kdyby té zmrzliny bylo o trochu míň.

Přesně to opakovat nebudu, ne, že bych si to nepamatovala, ale zbytečně bych zase řvala, kdybych si to připomínala, to zaprvé, když jsem ještě chodila k psychiatrovi, bylo mi doporučeno, abych zkoušela cizí myšlenky ignorovat/přestala jsem tam chodit po dvou týdnech., protože doktor začal uvažovat o hospitalizaci.., i když se navenek samozřejmě usmíval a mluvil o tom, že mi opravdu, ale opravdu věří/, to zadruhé... a zatřetí, tohle není příběh o čtení myšlenek, je to naprosto obyčejný příběh o naprosto obyčejné třicátnici s vlastním bytem, obyčejným životem

a neobyčejně velkou chutí praštit jednu prodavačku po hlavě kelímkem od zmrzliny.

            Nemůžu mít děti. Nemyslím teďka biologicky, po této stránce jsem úplně v pořádku.., nemůžu mít děti čistě z morálního hlediska. Můj potomek by neuvěřitelně trpěl, jo, samozřejmě, dokud by byl malej, bylo by to v pohodě, věděla bych, kdy potřebuje přebalit, kdy nakrmit, mohl by mi sdělit, co potřebuje, ještě předtím, než se naučí mluvit, ale co až přijde puberta? Bude mi lhát do očí, že spal u kámoše a já budu přitom vědět, že se nejdřív ožral, potom zkouřil, pak popral a nakonec se nechal zatáhnout do nejhoršího pajzlu ve městě a vrací se rovnou odtud.

Dřív nebo později bych zabila buďto jeho nebo sebe.

            Zase doma. Sedím před televizí. Je to moje vlastní televize a sleduji ji z vlastního křesla. Na klíně mi leží kelímek s oříškovou zmrzlinou a další dva, prázdný, se povalují na nočním stolku. Cpu se zmrzlinou a čekám na svůj oblíbený seriál. Po tvářích mi zase, bůhví proč, tečou slzy a padají rovnou do kelímku se zmrzlinou.

Je mi to fuk. Znovu a znovu do něj nořím lžíci a sleduju, jak tloustnu.

Brečím, protože jsem tak sama? Protože jsem tak tlustá?

To je taky fuk.

Hlavní je, že mám oči plné slz a skrze ně vnímám pokoj spíš jako obraz nějakého šíleného surrealisty, než...Běžím se vyzvracet.

            O půl hodiny později sedím na podlaze v kuchyni a hladím svýho kocoura. Nemá jméno. Měla bych mu dát nažrat, ale nechce se mi..., ale měla bych, nebo přijdu i o toho posledního tvora, co mě má rád. Hladím ho a on vrní. Najednou si vzpomenu na Šmíráka, nevím proč zrovna na něj.., a pocítím nepochopitelnou potřebu zase luštit jeho vzkazy, cítit na těle pohled plachých očí zpoza přivřených dveří, když procházím okolo po schodech..Je pět hodin. Já jsem pořád nešťastná, pořád tlustá, ale už ne tak úplně sama.

Mám kocoura, co nemá jméno, bláznivýho souseda, co mě nejspíš jednou znásilní a samou láskou potom zabije/už se na to těším/ a..no, jasně, mám přece skvělou kámošku, jen na mě zrovna nemá čas. Je pět hodin a já jdu s dobrým pocitem spát, protože vím, že mi dnešek nemůže už víc nabídnout. Zavírám oči. Nechám si zdát různobarevný sen, absolutní nesmysl.., ale bude můj!

Hledím do tmy, sleduju obrazce, co vytváří světla projíždějících aut skrze žaluzie na stropě. Na stropě bytu. Mýho vlastního, aby bylo jasno.... Napadá mě, co to vlastně dělám, je noc, tři hodiny, proč nespíš?? Najednou mi to dojde. Vzbudil mě hodně neobvyklý zvuk. Velice neobvyklý, protože ho ve svém bytě slyším poprvé..Zvoní telefon...Musí to být omyl. Jdu spát.

             Cestou z práce jsem se neusmívala na nikoho, dívala jsem se do země a zápolila s touhou koupit si zase kelímek té výborné oříškové! Tak mě napadlo, jestli to v noci nebyl sen...? Musel to být sen, anebo si někdo spletl číslo!

A co když ne? Možná, že to byla moje kámoška...Ne, musel to být sen. A tu zmrzlinu si nekoupím! Už tak jsem dost tlustá!!

             Proč ta prodavačka zase tak blbě čuměla? Tentokrát jsem žádnou myšlenku nezachytila, možná byla moc unavená na to, zdržovat se přemýšlením o zákaznících, nebo jsem byla já unavená na čtení myšlenek. Ne, takhle to nefungovalo, umění nahlížet do cizí mysli je stejně přirozená vloha, jako třeba vidět, nebo slyšet, až na to, že to, co se dozvíte se vám zřídkakdy líbí..No jo, třeba je to něco jako šestej smysl, budu nad tím muset popřemýšlet, ale až doma...

Zasekla jsem se na chodbě. V každé ruce tašku plnou žrádla.

Jsem tlustá.

Sama.

Jsem snad sama tlustá?

Bulím. Stojím a bulím a asi jsem blázen, protože takto stojím a bulím na chodbě a navíc přede dveřma Šmíráka.

Žádný pohled plachých očí zpoza přivřených dveří se nekoná. Vypadá to, že byt je prázdný. A do středy zbývají ještě tři dny...Bulím.

Skrze slzy ani nevidím na schody. Jsem blbá. Hrabu se neuvěřitelně dlouho v kabelce, hledám klíče..Jsem tlustá.

Mým bytem se rozezní zvuk telefonu, skoro se mi tomu nechce věřit...Třeba to včera vážně nebyl omyl! Musím to zjistit! Jenomže nemůžu najít ty zatracený klíče..

Ksakru!

Na co s sebou tahám tolik krámů? Na nic! Telefon nepřestává vyzvánět.

Ksakru!

Rtěnka, zrcátko, papírový kapesníčky, jízdní řád, sluneční brýle, deodorant...jé, žvýkačky..A já si myslela, že je mám v té druhé tašce! Ještě pořád zvoní...

Ksakru!

Žvýkačky, žvýkačky, žvýkačky,...mám jich plnou hlavu. Plnou hlavu žvýkací gumy. Jsem blbá. Už nebulím. Nadávám. Klíče!!!

Byla jsem rychlá. Dost rychlá na to, abych přeletěla přes práh, zakopla o misku s mlíkem, rozsypala kabele s nákupem, přišlápla kocoura a z kuchyňské linky smetla plechovku s kakaem. Byla jsem rychlá. Ale ne dost rychlá na to, abych zvedla ten telefon.

              Večer. Seriál ještě nezačal. Prázdné kelímky od zmrliny a hlava plná zvracení. Kocour beze jména sedí na nejvyšší skříňce kuchyňské linky a pozoruje mě. Sedí tam už dobrý tři hodiny, sakra. Možná se bojí, že kdyby seskočil na zem, zase ho zašlápnu, ale to by se přece nestalo, neudělala jsem to schválně..., nebo jo? Já už nevím, nevím nic, jen to, že tohlecto je můj byt, moje televize(koupila jsem si ji totiž z prvního platu) a ta kuchyňská linka, na které sedí je taky moje! I ten blbej kocour je můj!!

Jsem tlustá a nemůžu mít děti a..jo, taky jsem hrozně sama.

Sedím si tak před tou svou televizí a reklamy a hlad a kocour. A taky klíče a žvýkačky a nad tím vším úplně hrozně hlasitý vyzvánění telefonu.

A najednou, v tom okamžiku, co jsem sáhla po sluchátku a co se mi rozklepaly ruce, v tom momentě, kdy v televizi začal můj oblíbený seriál, v té jediné chvíli, dřív, než jsem se tiše zaposlouchala do praskání v telefonu mě napadlo, ani nevím proč, že život je docela fajn. život je vlastně úplně to nejlepší.

Hned po vanilkové zmrzlině, samozřejmě.

"Haló?"

Nic.

"Haló, kdo je tam?"

Nějaké divné zvuky. Zachytila jsem stopu po nervozitě a strachu a ozvěnu vzrušení.

"...Nezlobte se, já, asi jsem si spletla číslo..."

Proč nejsem překvapená?

"A jaké jste volala číslo?"

"Cože?"

"No, číslo, jaký jste volala číslo?"

"Já nevím, asi to vaše."

"A s kým jste chtěla mluvit?"

"S někým. S kýmkoliv."

V televizi začíná právě můj oblíbený seriál.

"Jste tam ještě?"

"Ano, jsem tady."

"Na co myslíte?"

"Na to, že v televizi právě začíná můj oblíbený seriál."

"Aha. A vy byste se chtěla dívat, že?"

"Ne. Je to hrozná blbost."

"Tak proč to sledujete?"

"Protože tady nejsem tak sama, když zapnu televizi."

Na druhé straně sluchátka se ozývají zase nějaké divné zvuky. Slyším projíždějící auto.

"Voláte z budky?"

"Ano."

"Víte co, tak mi řekněte číslo do té budky a já vám zavolám zpátky."

"Cože?"

"Že vám zavolám zpátky."

"Já vím, slyšela jsem, ale nějak tomu nerozumím. Vůbec mě neznáte, ani nevíte, kdo jsem. Proč byste mi měla volat zpátky?"

"A proč jste zavolala vy mně?"

"Protože..já nevím, prostě potřebuju s někým mluvit. Cítím se tak nějak..Bože, to je trapný. Sama. Připadám si sama a nevím, co dělat."

„Někdy pomáhá sundat si brýle a rychle hýbat hlavou zprava doleva.“

"V telefonu to právě začlo pípat. Asi mi došly peníze."

„V pořádku, řekněte mi číslo, zavolám vám zpátky.“

"Bojím se to položit. Určitě zavoláte?"

"Určitě!"

"Tak dobrá..." Ozvalo se klapnutí, jak telefonní sluchátko na druhé straně dopadlo zpět na svoji základnu.

"Moment..., co to číslo?" Promluvila jsem k obsazovacímu tónu v telefonu a ke svému prázdnému bytu, který se marně pokoušela zaplnit úvodní znělka mého oblíbeného seriálu, co zrovna běžel v mé vlastní televizi.

           Zvláštní. Ani jedna myšlenka cestou z práce. Buď všichni okolo přestali myslet, anebo já přestala poslouchat. Pospíchám a poprvé to není kvůli seriálu. Minu supermarket, Šmírákovy dveře, nepřestávám být tlustá a potím se, ale někde uvnitř je mi příšerně dobře. Televize je vypnutá, v odrazu na její černé obrazovce vidím sama sebe: na klíně mi místo kelímku s oříškovou zmrzlinou leží telefon a na nose mám ty svoje brejle. 12 dioptrií. Všechno vidím dost zřetelně a je to tak správně-je přece báječný sedět na vlastní sedačce, ve svým vlastním bytě a být obklopena vlastníma věcma. Je báječný bejt tlustá!!

Stmívá se. Asi půjdu spát. Zdá se mi to, nebo po mě můj kocour beze jména hladově pošilhává? 

          „Haló, jste to vy? Dlouho jste to nebrala. Nespíte?“

„Ne, ne, byla jsem zrovna..,“ -v posteli a spala-„..na záchodě.“

„Aha.“

„Minule jste ani nepočkala, až vám nadiktuju číslo, a..Moment, jak jste to udělala? Jak jste se mi zase dovolala?“

„Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.“

Ticho. Zachytila jsem stopu pobavení, ale nikdo se nesmál.

„Říkala jste, že jste jen tak mačkala čísla, že to byla náhoda.“

„No, tak jsem se trefila podruhé, není to zvláštní?“

„To tedy rozhodně. Zase voláte z budky?“

„Jo.“

Cítím tam podivné napětí, ale moc tomu nerozumím-je to jako by někdo dusil smích.

„Poslyšte, vám přijde směšné to s tím záchodem, že je to tak..“

„Ne. Proč? Já tam taky sem tam zajdu. Každý tam přece někdy musí.“

„To máte teda pravdu, ale já tam nebyla, když jste volala. Vlastně jsem spala.“

„Hm, proč jste mi to teda neřekla?“

„Nevím. Bála jsem se, že to položíte.“

Chvíli se odmlčela. Já zatím ležela v propocených peřinách a sledovala své obrovské břicho, přes které přejížděli světelné pruhy, jak dole ulicí křižovala auta. Je to docela příjemný poslouchat ticho ve sluchátku, když víte, že na té druhé straně někdo je. 

„Nerozumím. Proč bych to měla pokládat?“

„No, jako,..jako že jsem nečekala na váš telefon a klidně usnula. Ale já na něj čekala. Celý odpoledne!“

„Vážně? A proč?“

„Protože-…O čem ste to chtěla minule mluvit?“

„O ničem konkrétním, jen tak.“

„Aha, tak jo, budeme si prostě normálně povídat.“

„Ano.“

„Tak, já nevim, tak začněte vy.“

„Dobrá. Jak jste se dnes měla?“

„Fajn. A vy?“
“Nic moc.“

„Jak to?“

„Nechci na to myslet. Raději mi povídejte o svém dnu. Co na něm bylo fajn?“

„No, byl úplně jinačí než všechny ty dny předtím. Takovej nějakej smysluplnej, řekla bych. Popadla mě dobrá nálada a..“

„Jak to děláte?“

„Co?“

„Že máte dobrou náladu?“

„Já nevim. Myslim, že to bylo poprvé, co jsem vůbec měla nějakou náladu. Seděla jsem na svým křesle, čuměla do blba a úplně si z hlavy vypláchla všechny nečistoty.“

„Jaký nečistoty?“

„Svůj život. Nevím, jak se mi to podařilo, jen jsem tak seděla a představovala si, že se všechny ty věci: voříšková zmrzlina, kakao, můj oblíbenej seriál, kočičí žrádlo; že se to všechno mačká jako kus papíru a propadá se to z hlavy někam dolů do odpadkovýho koše. Myslím, že ten odpadkový koš bylo moje břicho, tam se toho vejde hodně.“

„Vy bydlíte sama?“

„Jo. A vy?“

„Taky.“

„A taky se vám toho vejde do břicha hodně?“

„No, tak akorát. Poslyšte, proč vy jste vlastně sama?“

„No, počkat, já jen řikala, že bydlím sama. Ve skutečnosti mám kočku a souseda a taky jednu kámošku. A tyhle všichni mě potřebujou. Není to fajn mít někoho, kdo váš potřebuje?“

„Nevím. Neumím si to představit. Ta vaše kámoška-vídáte se často?“

„Ale vůbec ne. Ona je teď pryč-našla si chlapa v Itálii a bydlí tam s ním v krásným baráku na pláži. Celý noci se milujou a když je to přestane bavit, tak se jdou vykoupat v moři. A pořád jim tam svítí slunko, víte?“

„Opravdu?“

„No fakt! Poslala mi svou fotku, mám ji v peněžence. Škoda, že vám ji nemůžu ukázat…“

„To nevadí. Můžete mi ji popsat.“

„ Tak chviličku vydržte, podám si kabelku. Ech, sakra.., se nezvednu-á.., počkat..Mám ji. Kde to sakra..? Promiňte, rozsypaly se mi tam žvýkačky. Kapesníčky,..rtěnka..TADY! Peněženka. Ták, jste tam ještě? Fajn, takže: ta má kamarádka je na ní jen v plavkách, leží na písčité pláži a úplně modrý moře jí olizuje nohy. Má krásný černý vlasy, ta moje kamarádka, a ty plavky jsou dvojdílný-s leopardím vzorem. Ona si to na rozdíl ode mě může dovolit mít holý břicho. Má strašně dlouhý nohy, opálený, a celá se leskne. Myslím, že ji ten její Ital právě natřel olivovým olejem. V ruce drží drink, asi nějakou specialitu. Podle mě jí to míchal polonahý, snědý a zpocený barman, blonďák s úplně bílýma zubama. Tam v Itálii je pořád hrozný vedro a nikdy není škaredě. Fouká příjemně chladivý vítr od moře a v noci, když stojíte na verandě toho domu na pláži, nepoznáte, kde končí moře a začíná nebe plné hvězd.“

„Usmívá se?“

„Cože?“

„Ta vaše kamarádka. Usmívá se na té fotce?“

„Si pište! Byste se taky usmívala být na jejím místě.“

„A jak se jmenuje?“

„….Poslyšte, kde vlastně berete tolik peněz mi pořád volat z budky?“

„Promiňte, už musím jít.“

          Je strašný poslouchat ticho ve sluchátku, když víte, že na druhé straně nikdo není.

          Vybrala jsem si dovolenou. Je to neuvěřitelně vzrušující! Prošvihla jsem už dva díly svýho oblíbenýho seriálu a vůbec mi to nevadí. Nemám chuť na kakao, ani na zmrzlinu. Já vlastně vůbec nemám hlad!!!Ráno jsem se prohlížela v obrazovce vypnuté televize: nejsem zase až TAK tlustá, teda jako myslim, že by to mohlo bejt mnohem horší.

Nikdy jsem si nevšimla, jak má ten můj telefon elegantní design. Leskne se a je tak příjemnej na dotek! Rohy jsou zaoblený a tlačítka na číselníku mají oválný tvar a dohromady tvoří obdélník: 3 tlačítka vodorovně a 4 svisle. Čísla od nuly do devítky, desítka chybí. Když chcete vytočit desítku, dáte jedničku a nulu, není to senzační? A jak se stočená šňůra od sluchátka natahuje a zase smršťuje do původního tvaru! Jsem unešena.

„Čekala jste, že zase zavolám?“

„Ale vůbec ne, proč se ptáte?“

„Že jste tak rychle zvedla sluchátko.“

V kuchyni na podlaze leží kocour. Ty jeho oči! Třeští je na mě, jako by byl mimo sebe. Asi bych mu vážně měla dát nažrat.

„Děje se něco?“

„Ne, ovšemže ne. Jen jsem tak přemýšlela. To já občas dělám.“

„Povídejte mi o té vaší kamarádce. Prosím.“

„Měla bych se vám k něčemu přiznat-ona totiž žádná není. Zlobíte se?“

„Ale ta fotka..“

„Vystřihla jsem to z katalogu cestovní kanceláře. Chtěla jsem jen vědět, jaký to je-mít něčí fotku v peněžence.“

Asi se mi to jen zdálo, ale jako bych na druhé straně cítila škubnutí. Jako strach a pobavení zároveň. Několik úplně odlišných emocí..Asi zachytávám myšlenky kolemjdoucích.

„Včera, když jsme dovolaly, ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Normálně si udělám horký kakao a za chvilku jsem v bezvědomí, ale ne včera.  Musela jsem prostě pořád přemýšlet. Nad náma. A něco mě napadlo: Poslyšte, že vy taky umíte číst myšlenky? Ne, nemusíte odpovídat, vím, že to tak je. Proč byste jinak byla tak sama? Jak to, že toho máme tolik společnýho? A jak byste přišla na moje číslo? Třeba jsme jediné dvě na světě, co tohle dokážou, a proto jsme se prostě musely najít! A teď budeme nejlepší kamarádky. Ne, ne, počkejte, neříkejte nic. A pak jsem přemýšlela dál a napadlo mě, že, páni, pokud jsme dvě, může nás bejt i mnohem víc! Třeba to chce jen čas, než se dozvíme jedna o druhé. Možná, za nějakou dobu, se k nám ty ostatní taky připojí. Budem jako rodina a žádná z nás už nebude nikdy sama. Co tomu říkáte?“

„Že už mi došly peníze. Za chvilku nás to přeruší. Nashledanou.“

„Počkejte, tak krásně jsme si povídaly! Dokončíme to zítra? Budu čekat.“

„Nepochopila jste mě. Nemám už peníze na to volat vám. Lépe tedy: sbohem.“

„Neblázněte, teď, když jsme se našly? Řekněte mi svou adresu, nějaké peníze vám pošlu a můžeme si volat každý den..Haló? Haló!“

Rozhlížím se po bytě. Všechny ty věci tady jsou moje, televizi jsem si koupila ze svýho prvního platu, kocour leží pořád na tom stejným místě.

„Víte, cítím se teď tak nějak užitečná, když můžu pomáhat někomu, kdo je tak sám jako vy. Každý potřebuje vyslechnout a vy, chudinko, nemáte nikoho, kdo by vás poslouchal. Ale to se teď změnilo, že ano? No řekněte, necítíte se po těch dvou telefonátech líp?“ řekla jsem obsazovacímu tónu v telefonnímu sluchátku a rozběhla se vášnivě obejmout záchodovou mísu. Překvapilo mě, kolik toho člověk vyzvrací, přestože tři dny nic nejedl.

        

 

 

„Tak na to seru!“ Zmalovaná a hubená holka s náušnicí v nose, co má zcela určitě kluka, práskla se sluchátkem a vzala si od jednoho ze dvou kámošů, co se s ní mačkali v budce, zapálenou cigaretu.

„Tys jí řekla sbohem? Sem se asi přeslechl! Řekla’s jí sbohem a zavěsila zrovna v momentě, kdy se konečně rozhoupala k tomu poslat nám nějaký prachy?“

„Ty vole, ta ženská mám vážnej problém-si myslí, že umí číst myšlenky?! Tak na tohle teda kašlu, s tím já nechci nic..“

„Dyť se to dalo skvěle využít! Víš, co každej den nakupuje, tak’s mohla dělat, že taky čteš myšlenky. Co?“

„Kluci, to je fakt moc tohleto. Nechte to bejt. Jdu spát.“

„No to je výborný, věděli jsme přece celou dobu, že je divná! Tak co je najednou blbě? Byla to docela prdel, ne? Ty prase, vždyť to šlo tak rychle-sama nám ty peníze nabídla, nemusela’s ani nic moc hrát.“

„No právě, řekla jsem, že v pohodě zahraju nějakou krizovku, oběť domácího násilí, nebo něco, ale ne, že budu svý večery trávit ve zpovědnici s psychopatem, ty vole.“

„Takže to jenom tak necháme bejt, jo? Skvělý, a ty prachy za telefon mi vrátí kdo?!“ ozval se poprvé ten třetí kluk.

„To jsou fakt problémy. Ještě si stěžujte, kreténi, vy se s ní nemusíte na rozdíl ode mě každej den vídat na pokladně! Jdu se domů vyspat.“

Hubená zmalovaná holka típla cigaretu a cestou pryč se ani jednou neotočila.

 

 

 

 

            Už je to skoro tři týdny. Dala jsem výpověď. Nemůžu současně pracovat a sedět doma u telefonu-to bych se musela roztrhnout. ..Na druhou stranu, není to zas tak blbej nápad: kdybych to udělala, roztrhla se, byly by ze mě dvě celkem hubené ženy a každá z nich by tím pádem byla mnohem šťastnější, než já. Dvě šťastné bytosti namísto jedné naprosto zoufalé. Budu o tom muset ještě popřemýšlet.

           Tři týdny. Taková doba. Možná mi bude rychlejc ubíhat čas, když si pustím televizi. Tu, co jsem si koupila ze svý první výplaty. Bulím. Nikdy už nedostanu výplatu a nebudu si moct koupit něco, co pak bude jen moje. Moje vlastní.

S tím kocourem se mi to nezdálo-vážně má problém s okem. Měla bych mu ho přišít, ale nejsem si jistá, jestli najdu podobný knoflík. Stejně tak s novinama. Dnes je středa-to bych za normálních okolností cestou z práce koupila noviny, červeným fixem v nich kroužkovala slova jako: ukrytý, touha, zločin z lásky, a pak si je nechala na rohožce…Jenže koupit je by znamenalo opustit byt, třebaže jenom na chviličku, ale co kdyby zrovna volala? Slíbila jsem, že počkám. Měla bych zůstat.

            Reklamy ještě neskončily, ale každou chvíli už by měl jet můj oblíbený seriál.  Snad to nevadí, že jsem pár dílů prošvihla. Začíná znělka, ne, nenasadím si brýle, zkusím to vydržet a dívat se bez nich.

 

To by mohla být zábava.

 

 

 

---