Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFestina lente
Autor
Vaud
Prý každý máme svou vlastní rychlost a tou projíždíme životem. Někdo jede rychleji a je v cíli dříve. Aspoň tak to tvrdí jeden můj primář. Něco na tom bude s tou rychlostí. Jaký rytmus života mají vytrvalci v porovnání se sprintery nebo makléři? Vyplatí se spěchat pomalu? V autě vždycky spěchám rychle. Za jízdu na jedničku bych v autoškole dostal nejmíň čtyřku. Minulý týden se mě při zkoušce z Angličtiny ptala lektorka, jestli jsem „good driver“. Měl jsem sto chutí říct, že jsem sice „good driver“ ale „bad parker“. Parkuju fakt hrozně, ale řídím (podle svého nejlepšího mínění) vážně skvěle! Asi nejsem stavěný pro pomalé rychlosti. Většinu nehod jsem měl na parkovišti a podzemních garážích. S ručičkou tachometru někde u pěti kilometrů za hodinu. Teď došlo i na mne. Už nejsem ani „good driver“ ani „good parker“.
V pátek v noci jsem se vracel z večírku v Praze. Nepil jsem. Víno nebylo dobrý a venku to dost klouzalo. Navíc mrholilo. A pak je tu taky ta vyhláška… Když mi vběhla uprostřed dálnice do cesty srna, tak to bylo stejně jedno. Ve stotřiceti kilometrech za hodinu hned tak nezastavíš. Vyhnout jsem se mohl jen do svodidel nebo si prohlédnout sousední kamion hodně zblízka. Ani jedna z možností mě nelákala. Tak jsem milou srnu nechtěně připravil o vánoce a sebe na měsíc o celou přední část auta.
Přibližovadlu nešly otáčet přední kola. Jen s obtížemi jsem dojel pár set metrů k nejbližší benzínce. Skoro tři hodiny jsem čekal u čaje na policajty. Po jejich příjezdu jsem dostal hned na místě kartáč. Jak to, že jsem ujel od nehody a nehledal srnu!? No, ujel jsem, protože deset z devíti policistů doporučují nestát v noci v dešti a v mrazu uprostřed dálnice. Nějakým způsobem to škodí zdraví.
Tak mě naložili do svého Mondea a jeli jsme hledat srnu. Zastavovali jsme u každého nadějně vyhlížejícího fleku. Za tři hodiny a v dešti je ale všechno jinak. Našli jsme jen přejetého zajíce. Větší z obou policajtů už chtěl zřejmě domů. Bylo na něm vidět, že by se spokojil i se zajícem. Menší byl posedlý řešením záhady srno-zajíce. Pomalu a pečlivě prohlížel snad každý centimetr dálnice a svítil baterkou do všech příkopů. To už mě i Většímu byla pořádná zima. Znovu začalo poprchávat a navíc se zvedl silný vítr. Měli jsme toho po krk! Jen Menší nás pořád nutil hledat srnu.
Větší (unaveně): „Pane řidiči, nemohl to být přeci jen zajíc?
Já (tvrdošíjně): „Spíš srna.“
Větší (ještě unaveněji): „Ale my našli zajíce!“
Já (pochopil jsem): „Hm, tak to klidně mohl být zajíc.“
Menší (naštvaně): „Tak zajíc nebo srna?! Poznáte Vy vůbec zajíce od srny???!!!“
A vida, sarkasmus! To umím taky! Možná líp, než parkování! Marně mi doma vysvětlují, že tento styl hovoru není vhodný při styku s unaveným orgánem!
Já: „No, mohl to bejt klidně zajíc, ale tvářil se jako srna!“
Byly skoro tři hodiny v noci a Menší můj poťouchlý humor špatně snášel: „Já vám dám, dělat si blázny z příslušníků uprostřed noci!!“
Když se to tak vezme, tak jsou doktoři jediní lidé, kteří můžou dělat blázny z kohokoliv! Třeba psychiatři to mají přímo v popisu práce! A to i uprostřed noci! Zvlášť pokud ti druzí jedou životem jinou rychlostí, než ostatní.