Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední
Výběr: sidonia, Print
22. 12. 2004
16
1
5303
Autor
WiruZ
Splnil jsem si poslední motiv
vyškrbaný na dno
skleničky od mlíka
všelijak se zatáčel a rovnal
a kvetl chvílema mi ho bylo
dost líto, ale nakonec jsem
na něj zapomněl koneckonců
byl to jenom kousek ze mě
Táta už dvacet let nepřišel
k vánocům
ani neposílá dárky
ty uhlédně zabalené nože
na zanášení popraskaných vláken života v rukou
těch cestiček prodoteků
na dobrou noc
(stejně se o půlnoci seberem
a ožerem jako prasata
na štědrý den)
seděla a vesele se smála
plovoucí zimě po obloze
stočené do klubíčka, že
ani jediný pes nezaštěkal
a ta rudá - rudá hvězda už
není staniol
až po kotníky v prašanu
stačí si přeci navlíknout rukavice
límec vrátit do ticha
stoleté dveře z kaštanů jsou
kroky kostela do zpěvu
slyšet
a Kytara zahrála dva tóny, které
zlomily dětem hlavy
viděl jsem je
a taky tolik svíček schovaných do tepla
na mrtvé
a taky znásilněné ženy sedící do kroužku
mluvících o svých babičkách a jejich rodiných receptech
a rakovinách
a taky chodníky utíkající před ledem a v něm
zapíchané injekční stříkačky
do kolika let lze ještě zapomínat
říkám si a necham si padat nebe na hlavu
a taky jsem viděl hloupost - především svoji
a pláč v zrcadle snad tisickrát
a nikoho to nedojímalo a nerušilo snad jen
já sám se před sebou styděl
stejně jako, když vypisuju poslední řádky
poslední básně
a vím, že své dobré stránky si už neodpustím
vyškrbaný na dno
skleničky od mlíka
všelijak se zatáčel a rovnal
a kvetl chvílema mi ho bylo
dost líto, ale nakonec jsem
na něj zapomněl koneckonců
byl to jenom kousek ze mě
Táta už dvacet let nepřišel
k vánocům
ani neposílá dárky
ty uhlédně zabalené nože
na zanášení popraskaných vláken života v rukou
těch cestiček prodoteků
na dobrou noc
(stejně se o půlnoci seberem
a ožerem jako prasata
na štědrý den)
seděla a vesele se smála
plovoucí zimě po obloze
stočené do klubíčka, že
ani jediný pes nezaštěkal
a ta rudá - rudá hvězda už
není staniol
až po kotníky v prašanu
stačí si přeci navlíknout rukavice
límec vrátit do ticha
stoleté dveře z kaštanů jsou
kroky kostela do zpěvu
slyšet
a Kytara zahrála dva tóny, které
zlomily dětem hlavy
viděl jsem je
a taky tolik svíček schovaných do tepla
na mrtvé
a taky znásilněné ženy sedící do kroužku
mluvících o svých babičkách a jejich rodiných receptech
a rakovinách
a taky chodníky utíkající před ledem a v něm
zapíchané injekční stříkačky
do kolika let lze ještě zapomínat
říkám si a necham si padat nebe na hlavu
a taky jsem viděl hloupost - především svoji
a pláč v zrcadle snad tisickrát
a nikoho to nedojímalo a nerušilo snad jen
já sám se před sebou styděl
stejně jako, když vypisuju poslední řádky
poslední básně
a vím, že své dobré stránky si už neodpustím
1 názor
Tohle je jiné než na co jsem u Tebe zvyklá, ale přesto je to doslova dechberoucí...takové "naposled" *
pozorovatel
06. 09. 2005
neska se mi k tomu nic psát nechce. už párkrát sem to četla/ eště párkrát si to přečtu.
*
Ještě_žiju
06. 01. 2005
mám pocit, že jsem už někdy u něčeho tvýho uváděl, že mi to přijde jako když jsem to psal před hodně léty já ... tohle je zase takový ...
až je mi blbý napsat, že se mi to líbí, protože si připadám, že chválím něco sám sobě ...
obdivuju
třeba to, že zníš i po tolikáté neobehraně, že v té syrovosti není místo pro kýč
*
lepšíš se, kamaráde... *
jen ještě přeprat ty trable co... ale člověk by pak neměl co psát
klidný srdce zabíjí múzy..
tak ať najdeš tu zlatou střední, pa M.