Pomsta pro město

Bouřka. Vítr venku vanul děsivou silou až ohýbal stromy. Skučení větru, praskání větví. Hospoda v pohraniční vesnici byla plná lidí, tepla a pachu jídel a alkoholu. Na stěnách byli v držácích pochodně a jejich matné světlo vytvářelo podivné hry stínů. Dveře se rozlétly a dovnitř vstoupili dva lidé. Plavovlasá žena podpírala muže. Žena měla na pravém oku pásku a vlasy přilepené vodou k hlavě a zplihlé. Muž nemohl sám jít a když se mu rozevřel černý plášť, bylo vidět, že je mrzák. Místo levé ruky měl hák.

„Potřebuji doktora a pokoj“ řekla hlasitě žena hostinskému. Hovor utichl a všichni se na ženu zahleděli, vzápětí se jejich zraky zabodli do korbelů s pitím. Hostinský se na ženu podíval a vzápětí poznal ji i muže.

„Murdoc Jednoruký“ hlesl. „A Artema.“

„Ano a co má být?“

„Musíte pryč“ v hlase hostinského zněla panika. „Zabijí vás a nás všechny také, jestli vás tady najdou.“

„Musíme pryč“ zasípěl muž. „Nesmíme ty lidi ohrozit.“

„Nemůžeš ani chodit“ namítla Artema.

„Půjdu.“ S nadlidským úsilím se Murdoc narovnal a vyrazil vratkým krokem ke dveřím.

„Ještě před měsícem byste nás tu nechali a byli vděční, že nám můžete pomoct“ zvolala Artema.

„Před měsícem ještě stál Kharm“ hlesl někdo. „Ale Kharm padl ženo. A orkové tu opět vládnou. Vy jste psanci.“

Artema podpírala Murdoca. Jednoruký čaroděj téměř nemohl jít, byl zraněn na třech místech, rameno, bok a hrudník. Bylo s podivem, že ještě vůbec žije.

„Paní“ ozvalo se za ní a Artema reflexivně vytasila dýku. Vítr se jí snažil strhnout plášť a vlasy jí vláli kolem sličného obličeje.

„Nejsem nepřítel“ řekl muž v kožené kazajce a vítr mu rval slova od úst. „Váš druh je na tom špatně, můžete jít ke mně.“

„Riskujete.“

„Mám sklep, kde můžete dva dny zůstat, ale ne déle“ řekl muž a vykročil. Artema zaváhala, ale pak vykročila. Murdoc potřeboval odpočinek.

Murdoc se vznášel ve svých horečnatých snech. Viděl útok orků, viděl, jak smetli linii obránců. Gal-galova magie udeřila do hradeb a lidí. Neměli žádnou šanci. Vždyť Smejko zradil, Zappo a Alassea byli mrtvi. Viděl, jak se orkové valí ulicí, do cesty se jim postavili Rapttilioni v čele s Kostějem a Pterym. Lerenit šel k zemi pod náporem magie, Kostěje srazil vržený oštěp a kyj do hlavy, Pterymu rozdrtila žebra sekera.

Ratuja se postavila Gal-galovy, ale do zad ji bodnul Phobos a pozvedl ruce na znamení že se vzdává. Zabil jej Dohan, jen okamžik před tím, než mu lebku prorazila šipka z kuše….

Utekl. Táhl Artemu ke koni, když ji kámen z praku zbavil vědomí. Chtěl žít, cítil strach. Chtěl žít a utekl. Na útěku se střetl se skupinou orků, které zabil, ale byl sám těžce raněn. S Artemou přešli hory, ztratili koně a nyní ztrácel i svůj život.

Nechci žít, ječelo jeho vědomí. Nechci žít v hanbě….

„Murdocu“ ozval se jemný hlas Artemis.

Jednoruký otevřel oči. Zaostřil na plamének svíce. „Kde to jsme?“ zašeptal.

„Ve vesnici, ve sklepě. Za dva dny ale musíme jít pryč.“

„To zvládnu“ jen to dořekl, opět ztratil vědomí.

Dva dny uplynuly. Murdocův stav se spíše zhoršil a Artema poznala, že mág umírá. Měla ale jednu šanci. Sundala si z krku amulet a položila Murdocovy na čelo. Zašeptala aktivační formuli a kámen se v mžiku rozpadl na drobný prach, který se mu vpaloval do kůže. Jednooká čarodějka napjatě čekala. Po hodině Murdoc otevřel oči.

„Tys na mě použila Sainitrův amulet?“

„Ano.“

„Neměla jím na mě plýtvat“ zabručel. „Ne na zbabělce.“

„Nejsi zbabělec.“

„Jsem. Kdybych nebyl, zůstanu tam a zemřu po boku přátel.“

„Kdybys zemřel, nebyl by jsi tu se mnou. A nezachránil bys mě. Jsem ti vděčná, že jsi mě od tamtu dostal.“

Murdoc mlčel. Artema jej pozorovala s obavami. Měla jej docela ráda, tohoto drsného, nevrlého mága, bojovníka a tuláka. Neznala statečnějšího muže. Na hradbách bojoval jak vlk, zabil desítky orků, dva šamany a postavil se Gal-galovy a opět přežil….

„Paní, je čas“ ozval se hlas jejich hostitele. Murdoc se zapotácel, když vstával a vylezl poklopem.

„Rád vidím, že žijete Murdocu“ řekl vesničan.

„Já taky“ ušklíbl se jednoruký.  

Cesta byla tvrdá. Voda strhala okraje cest, vítr pokácel stromy. Murdoc byl ale tulák a dokázal by se uživit snad všude a Artema byla ta nejlepší družka na cesty, jakou Murdoc poznal. Kráčeli opatrně a většinou mimo cesty. Orientovali se podle hvězd a dny strávili v úkrytu. Murdoc přemýšlel. Styděl se a současně se nenáviděl. Byl rád, že zachránil Artemu, ale on tam měl zůstat. Jak plynula cesta, poznal, co musí udělat.

Byli jim v patách. Desítky orků a skřetů. Už dva dny. Zabili jich alespoň šest, ale ostatní se jich drželi s úporností klíšťat. Opět pršelo a utíkat se skoro nedalo. Za chvíli zapadne slunce a to jim dá zase šanci. Náhle sebou Murdoc trhnul. Na druhém břehu řeky uviděl lesk pancířů.

„Vřesovice?“ Zvolal jak nejsilněji dokázal a souhlasný pokřik mu byl odměnou. Pršelo a řeka byla rozvodněná.

„Jdeme“ rozhodl Murdoc a pevně sevřel Artemě rameno. Vkročili do divoké řeky. Nad nimi se objevili orkové a do vody se zanořili oštěpy a šípy.

„Dál!“ chrčel Murdoc a probíjeli se řekou. Proud hrozil je strhnout. Už byli v půlce, když se Murdoc rozhodl, že došel na konec stezky.

Vykřikl, jako by byl zasažen šípem, pustil Artemu a ponořil se do vody. „Jdi dál!“ stačil vykřiknout, než jej proud strhnul pod hladinu. Bojujíc se slzami a proudem se brodila Jednooká dál. Pak náhle ucítila na svých pažích silný stisk muže a bojovník z Vřesovic jí pomohl na břeh.

„Kdo jste paní?“

„Artema Jednooká, členka Kharmského Konkláve“ dostala ze sebe.

„Slyšeli jsme, že Kharm padl. Už dost uprchlíků sem zamířilo. Kdo byl ten muž?“

„Murdoc Jednoruký.“

„Škoda ho. Dost jsem o něm slyšel.“

Murdoc se vyškrábal na břeh. Byl promočený, vyčerpaný a zmrzlí. Nezdržoval se rozděláváním ohně, ale přímo vyrazil. Běžel. Čerpal sílu ze své válečnické duše a magie. Smrt na něj již volala jeho jménem a Murdoc ji nechtěl zklamat.

V jedné jeskyni rozdělal oheň a usušil si oblečení. Potom vyrazil dál, vytrvalým během tuláka.

Lillien z Lupinu byla druidka. Seděla v meditační poloze na kopci nad Kharmem a modlila se bohům lesů. Modlila se, aby dokázala zapomenout a nebo alespoň našla odvahu…. Mezi skřípotem větví a šumění listí zaslechla něco jiného, tiché varování hvozdu. Někdo porušil tenké předivo kouzel která upředla. Zvedla se v rychlém pohybu a vyrazila. Nikdo v lese nemůže být rychlejší než Vlčí druid.

Doběhla na místo, kde ucítila porušené předivo. Na místě, kde se otvíral pohled na vypálené město a tábor orků stál muž v plášti. Jak zavál vítr, ukázal se hák který měl muž místo ruky.

„Murdocu?“ zašeptala Lilien a čaroděj se obrátil. Druidka se lekla, když spatřila mágův vychrtlí obličej a oči které byli zcela bez výrazu. Popošla k němu a strnula.

Z města byli ruiny. Spálené ožehlé zbytky domů, stržené věže, zničená Univerzita… a tam, kde bylo náměstí Vítězství, tam bylo několik desítek zkřížených kůlů a na nich byli připoutaní polonazí lidé. Studený vítr je bičoval a zdálo se, že několik odsouzenců je již mrtvých. Byl tam Kostěj, Ptery a Cru-TyNinja. Fachman, Richi i Galatea. A mnozí další.

„Jak to že žijí?“ hlesl Murdoc.

„Nechali je uzdravit a pak si s nimi pohráli“ řekla šeptem Lilien.

Murdocův zrak našel poblíž odsouzených stan který hledal. Velký a rudý stan ve kterém bydlel Gal-gal.

„Pudu pro ně“ řekl Murdoc.

Noc byla zatažená a mraky věštili déšť. Murdoc se kradl temnotou, tvář začerněnou sazemi a zahalený do svého pláště. Nebylo těžké proklouznout mezi strážemi, orkové byli nedbalí a opilí vítězstvím. Mnozí byli i vyčerpaní, protože Lilien prý viděla, jak se snaží opravit domy tak, aby se v nich dalo přebývat.

Murdoc kráčel temnotou a pečlivě se vyhýbal místům, kde bylo světlo z ohňů. V duchu neustále počítal.

Šíp proletěl vzduchem a oheň na jeho hrotu prořízl temnotu. Se žuchnutím se zabořil do jednoho stanu a ten vybuchl v plamenech. Braenn vložila druhý šíp do malého ohníčku, natáhla luk a vystřelila.

Lilien zavyla a smečky vlků se vrhli na tábor. Vytí, křik. Sovy a výrové letěli nad táborem a jejich zobany a drápy nacházeli tváře orků. Mohutný medvěd se provalil mezi hlídkami a obrovskými tlapami zabíjel a mrzačil.

Zápalné šípy svištěli vzduchem a v ruinách města začali planout ohně. Zmatení orkové pobíhali po táboře s pochodněmi v rukou.

Murdoc se vymrštil a sekl. Proťal orkovy krk, obrátil se a probodl druhého. Než se druhý ork zhroutil, byl už u prvního kříže a přeťal provazy poutající Pteryho. Ten jen zamrkal, když jej poznal.

„Kurva, šarlatáne“ vydechl a zhroutil se. Zašeptal motlitbu k Schackeltonovy a pocítil, jak do něj vniká síla. Dva kroky a sevřel meč. Po jeho boku se objevil Kostěj a jeho popálená a pořezaná tvář vyhlížela démonicky.

„Není čas“ špitl Murdoc a bleskově přetínal provazy Kharmských vězňů. Orkové si zajatců zatím neměli čas všímat, ale bylo to jen otázkou času…

„Fachmane, vyveď všechny ven tama“ ukázal Murdoc a bojovník přikývl. Sevřel v ruce ukořistěnou sekeru a vrhl se kupředu.

„Co mhy Murdoc san?“ zeptal se Cru-TyNinja.

„Zabijeme Gal-gala“ řekl Murdoc a vyrazili. Do vytí vlků a řevu orků se ozvalo další zvonění oceli. Zajatci se srazili s orky a zmatek vypukl na novo. Braenn stále střílela zápalné šípy a Lilien s Fjertilem se probíjeli v čele smečky vlků.

Ptery, Kostěj a ninja se vrhli dopředu jako hladoví dravci. Kdo se jim postavil do cesty zemřel. Meče byli rudé krví a vyčerpaná těla čerpala poslední energii. Richi se oháněl tesákem a snažil se krýt Galateu. Murdoc se probíjel po boku elfího mága Arwoka.

Než si orkové uvědomili, že mají co dělat s třemi skupinami útočníků, dostali se kneží a mágové až mezi orky v rudých zbrojích, osobní stráž Gal-gala.

Vlci umírali po desítkách. Fjertil zemřel, v jeho mohutném těle medvěda bylo zabořeno několik oštěpů a mečů. Mohutný ork mu proťal sekerou hruď, Fjertil v posledním tažení mu mohutnými čelistmi rozdrtil lebku. Lilien se proplétala mezi orky jako lesní duch, v jednom okamžiku uklouzla a do zad se jí zabořila čepel meče.

Adelain znovu zaútočila na dalšího šamana v orlí podobě. Náhodně vržená sekera jí prosekla tělo a druidka spadla pod nohy orků. Braenn vystřelila další šíp, když ji varovalo zašustění listí. Obrátila se, ze tří kroků střelila zapáleným šípem orka do hrudi a ještě dalšího za ním. Pustila luk, unikla výpadu a sekla orka krátkým mečem. Šíp z kuše ji prorazil hruď a doslova přišpendlil k mohutnému buku.

„Asteriovo světlo ať prozáří vaše duše!“ vykřikla Galatea a kolem ní zazářilo jasně bílé světlo. Orkové kolem si zakrývali tváře a ječeli bolestí. Kostěj, Ptery a ninja Cru se jimi probili během několika tepů srdce.

Gal-gal stál v kruhu svých strážných, když kněží, ninja  a čarodějové prorazili. Galateu zasáhl vržený oštěp. Orčí mág Gal-gal vyl bolestí, světlo Asteria jej zraňovalo a vyčerpávalo jeho moc. Světlo však začalo pohasínat.

„Ragnarok!!“ zazněl výkřik Richiho a zbraně útočníků obalila temnota.

„Zemřete!“ zařval Gal-gal a v rukou mu zaplál oheň. Arwok jej vykryl vodním štítem a současně se všech šest vrhlo na orčího mága.

Tvrdě, krutě, bezohledně.

Jako hladový vlci na jelena.

Hospoda byla plná lidí, kouře a hluku. Artema di Alvanja seděla zády ke stěně. Spejblova špeluňka, věděla, že toto býval kdysi Murdocův oblíbený podnik, místo kde se točilo tak silné pivo, že i trpaslíci spokojeně kývali hlavami. Věděla, že sem Murdoc přijde, bude li moct.

Už ztrácela naději, byla v Cimburku měsíc a večer co večer tady seděla… a  poslouchala zvěsti. Gal-gal prý zemřel a orkové se stáhli z trosek města zpět do Ogrie. Na tom jí nezáleželo, chtěla jen jedno…

Vešel dovnitř. Vysoký a hubený muž v hnědém plášti a kápí. Artemino srdce poskočilo radostí. Muž se porozhlédl po nálevně a spatřil ji. Pomalím krokem se k ní vydal.

„Murdocu“ vyhrkla a chtěla popojít, aby jej objala. Muž si stáhl kápy.

„Je mi líto Artemo“ řekl Ptery. „Ale Murdoc to nepřežil.“

Artema zbledla a posadila se. „Jak….“

„Zabil Gal-gala. Usekl mu tu jeho zasranou palici. Ale pak…. No, když sem se probral, byl sem jedinej živej široko daleko. Orkové odtáhli zpátky do Ogrie. Mrzí mě, že zařval, ale myslim, že lepší smrt mít nemohl.“

Artema jen kývla.

Hluk v hospodě byl stále stejně silný a slunce zítra opět vyjde. Nezměnilo se nic.

Jen byli zmařené životy mnoha statečných.