podzim

PODZIM

Když poslední tance sličného lidu, rozplynou se v ranní mlze,

když zima se skrývá pod pařezy a pod kabáty leze drze,

v tom čase, kdy příroda ospale mžourá,

v té době, kdy samota tíží dvakrát víc,

závějí lístků se trousí chodci,

nostalgie se vkrádá do ulic.

Čas plyne pomalu, unaveně, a pod uplakanou oblohou,

trousí se milenci nerušeně, ruku v ruce, srdce v srdci,

záplavou barevných navštívenek, brodí se, nohu za nohou.

Čas meluzín a větrů, doba usínání,

jak hlas zvonku zlatého při smrákání,

jak úleva bez pokání,

dobré noci slýcháš přání,

ze rtů vzešlé s pousmáním.

Černou se odívají stromy a krajkový závoj z listí mají,

pomalu tančí ve větru, dokud celý ten závoj nerozdají.

Tak začíná konec léta

a okolo se plíží zima

těší se už na nadvládu světa

kdy lidem diktuje podmínky rýma

podzimní malíř tančí s paletou

a na všechny strany odletují barvy

směje se, když nohy se mu zapletou

a on spadne do závějí listí.

Otřepe mlhu z perelíny

vypere štětce a zabalí paletu

úsměvem zazáří do tváře matky zimy

a s lehkou úklonou odejde,

páchat radost někam jinam,

a malovat s jarem do květů.