Vzpomínka na léto, detaily noci

Martině od Martině, Tereze od Martina, Marcelce od Martina,, Jenom jsem měl snahu přimět někoho se zamyslet..

Vzpomínka na léto, detaily noci

 

Víš, zažil jsem mnoho krás, těch nezapomenutelných okamžiků vrytých do paměti, nesmazatelně. Některé mi dnes přijdou banální, trapné, směšné, rozkošné, ..

 

„Nádherně prší nemyslíš?“

Chvilku dozníval pláč, tu chvilku, která byla potřeba, aby se rozednilo.

„..asi,víš, asi je na tom světě přece jen něco krásnýho, pro co má cenu tady být“

„Asi? Vždyť to je přece jasný,,,takových jako jsme my je víc, to, že se máme rádi, neznamená, že tu šanci bereme ostatním“

„Takhle jsem to přece nemyslela.“

„Povídej, ,,“

            Slunce zase trochu připálilo, opřená v loktech, ležela na zádech a chytala do tváře co nejvíc tepla, které v ní mohlo uvíznout.

„To máš těžký, tyhle myšlenky se skoro nedají vyjádřit.“

„Ale nějak to půjde, třeba by se tomu dalo pomoct“

            Objal jí kolem pasu, ležel vedle ní, cítil na prstech její rozehřátou a přece chladnou kůži,,hladil jí po zádech.

„Zatancovala bych si..“

„Teď?“

„A proč ne? Vždyť je krásně, nikdo nás neuvidí.“

„No, tak, proč ne.“

pomalu vstává, dívá se na ní,

„Tak copak? Chceš přece tancovat, ?“

„Ale, to není ono..“

            Zůstala ležet, černé vlasy jí hladily po tváři, jen tak mimochodem, jako by k ní patřily odjakživa a měly patřit napořád.

„Proč by nebylo? Je tu pěkně, poslouchej, stromy už se kývají do rytmu..“

            Naznačuje luskáním rytmus a zlehka se pohupuje,

            Zasmála se,

            Těší ho to, je vždycky rád, když se mu povede vyloudit její úsměv.

„Notak, nestyď se, vždyť jsis to přála.“

„A ty nechceš tancovat? Já tě přece nemůžu nutit“

            Seděla na zemi chycená okolo kolen.

            Klekl si k ní.

„Víš, je tu krásně, podívej,“ Utrhl dlouhý řebříček a hladil jí po tváři, „Vidíš?“

            Podívala se na něj, vždycky, když se na něj takhle podívala, nepřál si nic jiného než zastavit čas. Ty oči mu říkaly tolik věcí, které nebyl schopen pojmout v ten krátký okamžik. Než stačil uchopit myšlenku, ztratil slova..

            Sedl si tiše vedle ní..

„Asi jsem blázen, ale záleží mi na malichernostech, nemám rád velké věci, pro které se můžou zbláznit masy lidí..a přesto miluji tu nejmonumentálnější bytost, kterou může kdokoli znát.. Promiň, neumím se vyjadřovat..“

„Co blázníš,? Vždyť to bylo pěkný..děkuju..“

„Víš, mám tě rád, potřebuju tě, sobecky i odevzdaně, zkoušel jsem se tomu bránit, ale všechno je mi málo, potřebuju tě.“

            Chvíli se na sebe dívali, chtěla ho pohladit po tváři, natáhla k němu ruku, ale na chvíli se zastavila.. jen asi na vteřinu, snad si chtěla tu chvíli zapamatovat. Pak ho pohladila..On jí chytil za tu ruku..

„Škoda že neumím věštit, řekl bych ti, že se vdáš za chudého prince, který se ti chce celý dát a budete spolu žít šťastně napořád.“

„Škoda, že nejsme v pohádce.“

 

Vždycky jsem si myslel, že se něco takového nemůže stát..

„Vážně tam chceš jít?“

„Myslíš, že mám na vybranou? Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodla, ale teď už to musím udělat.“

„je to na tobě, je to i moje vina..nechtěli jsme to takhle, ale ,prostě,.. věřím ti, vím, že uděláš to, co budeš považovat za správné a to stačí.“

„..správné, ano, možná pro sebe, budu zbabělá, je to správné? Zbaběle sobecká..“

„Kdepak, to není zbabělost..spíš naopak..“

„Už zase mě utěšuješ? Vždyť já už jsem..no,..dospělá…“

„Copak na tom záleží? Na tom nesejde, já tě mám rád, nevím proč to tak je, nevím proč jsi pro mě symbolem všeho krásnýho..jsem rád, že pro mě máš v sobě místo..“

„Nemůžu se ale přece celá rozdat..“

„Mě stačí málo, ale i tak je to moc.“

            Rozhodli se, že na té louce přespí..šli domů..

„Vážně mi není dobře, chtěla jsem tam zůstat.“

„To je dobrý, nic se neděje, hlavně když tě to nebude bolet.“

„Ale to mě nikdy nepřestane bolet..“

„Ježiš! Šlápnul jsem na motýla!“

---