Nenechte si to libit

Běžel jsem po střeše a za sebou slyšel dusot nohou, který zanikal v práskavých zvucích výstřelů. Kulky mi svištěly kolem hlavy a jedna letěla tak blízko, že jsem cítil jak mně po tváři pohladil horký proud rozhrnovaného vzduchu. Makal jsem co to šlo a myslím, že by mi naměřily osobní rekord na středně dlouhou trať. Asi dvacet metrů přede mnou střecha náhle končila.Aniž jsem zpomalil, bleskově jsem se začal rozhodovat, co budu dělat.
No když už nic, budu alespoň vypadat jako opravdový maniak.
Myslím, že už to snad ani nešlo, ale ještě jsem přidal. Doběhl jsem na konec, prudce jsem se odrazil a skočil ukázkovou šipku s rukama před sebou. Asi budu fakt vypadat jako nefalšovaný magor, protože pětadvacet metrů pode mnou není nic jiného než půl metru hluboká vrstva asfaltu, který jak známo skupenství pevného.
Chvíli jsem letěl jako Superman, ale opravdu jenom chvíli. Pak už pouze jako šutr, nebo jakýkoli jiný volně padající předmět. Dal jsem ruce zpět k tělu, ať nejsem za totálního idiota. Země se neúprosně přibližovala. Pode mnou stály a jezdily auta a stály a chodily chodci. Na protější straně ulice jsem zahlédl skupinku dětí, které mně s nadšením sledovaly a povzbudivě ukazovaly palce zdvižené směrem nahoru. Chtěl jsem jim zamávat na pozdrav, ale už jsem to nestihl. Prásknul jsem s sebou o zem jako pytel s pískem a omráčeně zůstal ležet. Po chvíli jsem se pokusil vstát a kupodivu…. to šlo dobře. Cítil jsem se celkem fajn a uvažoval jsem, jak je možné, že jsem stále ještě naživu.
Hergot vždyť já jsem skočil z pětadvaceti metrů a nic se mi nastalo!!!
Oprášil jsem si špinavé kalhoty a zkusil udělat krok. Pohoda. Všechno se ohýbá tak, jak má. Nikde žádná tříštivá fraktura, nikde žádná nesnesitelná bolest, způsobená polámanými kostmi, třoucími se o sebe.
Jediná blbá zpráva je, že jsem si rozmačkal cigára, které jsem měl umístěny v kapse u kalhot.
Pomalu jsem se vydal k povykujícím dětem, které si asi myslely, že se tu natáčí nějaký film. Některé už měly přichystané tužky a malé notýsky, jiné je hbitě vytahovaly z aktovek, posázených reflexními samolepkami Pokémonů.
To asi kvůli autogramu.
Myslím jako ty tužky a notýsky. Děti začaly znovu zběsile mávat a povykovat a maně mně napadlo, že popularita nemusí být špatná.
„Vždyť už jdu děcka.“ Zabručel jsem si pro sebe a zleva do mě napálil asi devádesátikilometrovou rychlostí jedoucí Ford Scorpio. Byla to šlupka jako prase a lekl jsem se, až ve mně hrklo. Předek mi podrazil nohy a během salta, přes kapotu jsem zaznamenal, že vozidlo je světle zelené barvy. To jsem velice rád, protože zelená prý uklidňuje. Když jsem ksichtem rozbíjel přední sklo, postřehl jsem, že řídí tmavovlasá žena. Byla docela sympatická, i s bezmezným výrazem hrůzy v obličeji.
Přeletěl jsem přes střechu a dopadl znovu na zem. Ležel jsem na zádech a nade mnou se rozprostírala nádherně modrá obloha. Až nyní mi došlo, že se pravděpodobně nacházím na dopravní komunikaci.
Tak rychle pryč, nebo mně ještě něco zajede.
Jen jsem na to pomyslel, řidič dodávkového automobilu to hbitě vykonal. Určitě nedodržel bezpečný odstup od vozidla jedoucí před ním a teď to má frajer. Jak na potvoru jsem ležel podél, takže mi pravé přední kolo najelo nejprve na hlavu a pak pokračovalo vpřed. Ze zvědavosti jsem měl stále otevřené oči a až ze mě sjede zkusím ho ještě dohonit. Zajisté neví, že má naprosto zkorodovaný práh a tudíž nesmí s vozidlem vůbec do provozu.
Nu myslím, že ho nebudu muset dobíhat, jelikož ten koumák dupl na brzdu zrovna, když bylo zadní kolo na mém břiše a každý si zajisté dokáže představit, že jsem se stal nepostradatelnou součástí smyku. Ještě že mám na sobě flanelovou košili, jinak by to určitě ošklivě odnesla kůže na zádech.
Po nějakých šedesáti metrech jsme konečně zastavili.
Celou vzdálenost jsem se pod kolem různě otáčel, ale pneumatika byle jako přisátá. Odpřísáhl bych, že je to Michelinka.
Klaply dveře a když jsem natočil hlavu viděl jsem, jak se ke mně blíží světle hnědé pracovní boty. Zastavili jsme ale tak nešťastně, že jsem měl hlavu zrovna pod autem, neváhal jsem tedy a pravou rukou zkontroloval vůli v křížovém kloubu hnacího hřídele. Byla v normě.
Hnědé boty se zastavily u mých vyčnívajících nohou a jedna z nich mně lehce šťouchla do holeně.
„Mohl byste do mě laskavě přestat kopat?“
Nyní již vím, že boty patří asi padesátiletému muži, v zelené pracovní kombinéze. Ten hrdina totiž jen co jsem to dořekl zbaběle omdlel. Jak tak ležel zády ke mně, zjistil jsem že má prošedivělé vlasy. Na zádech pracovního oděvu čtu: Nejlepší je ovoce a zelenina ODNÁS.
Je to takový menší chyták. Firma se totiž jmenuje ODNÁS. Na co ti lidé ještě nepříjdou. Pokýval jsem hlavou.
Chlapík zase nebyl takový zbabělec jak jsem si zprvu myslel, protože již začal pomalu přicházet k sobě. Otočil se na druhou stranu, otevřel oči a pohlédl na mně. Povzbudivě jsem se na něj usmál a asi mám nějak špinavý obličej nebo co, jelikož zase omdlel.
Hm tak tudy cesta nevede.
Asi po třiceti vteřinách se konečně začalo něco dít. Někde opodál zastavilo auto z kterého kdosi vystoupil.
Nějaká žena na vysokých podpatcích přišla k omdlenému muži.
„Hálóó paní!“ Zkusil jsem trochu zvýšeným hlasem upoutat její pozornost.
Žena si klekla a podívala se na mně. Světlé dlouhé vlasy se svými konci dotýkaly vozovky a z nalíčeného obličeje se ozvalo. „ANO?“ Chvíli jsem čekal, jestli si třeba nevšimne něčeho podivného, ale dál mi tázavě hleděla do obličeje. Asi si myslela, že pod autem něco spravuju.
„Mohla byste s tím autem kousek poodjet prosím?“
„Dopředu nebo dozadu“ Otázala se vysokým hlasem.
„To je vcelku jedno, ale spíš dopředu.“ Jasně, že radši dopředu je schopná mně předním kolem ještě znovu přejet.
„Tak moment, už jdu na to.“ Podpatky zaklapaly a připravil jsem se na oddělení kola od mého břicha. Žena se asi za dvě minuty vrátila a ještě než ke mně došla, už zúčastněně volala:
„Stačí to tak pane?“
„To už jste s ním popojela?“ Nedalo mi, protože auto se nepohnulo ani o milimetr. Nebylo ani nastartováno.
„Samozřejmně jak jste chtěl.“ „Dokonce jsem je zaparkovala k postraní čáře, aby nikomu nepřekáželo.“
„No nazdar hodiny.“ Zakroutil jsem hlavou.
„Měl jsem na mysli toto auto.“Řekl jsem trpělivě. Asi ne dostatečně.
„Ale proč si nevylezete a neodjete s ním sám?“ Nedalo jí.
„Myslíte, že kdyby to šlo tak bych to neudělal?“ A rychle jsem dodal. „Jsem bohužel nemocný na záda a mám potíže se vstáváním.“
„Ale to jste měl říci hned.“ V hlase zazněl soucit. S nemocnýma jenom dobře.
Doklapala do kabiny, tentokrát správného vozu. Auto se zhouplo, jak si nasedla. Po notné chvíli se ozval startér. Tipnul bych, že si zapínala bezpečnostní pás. Ozubená kola převodovky zlostně zachrčela. Hmm taky se mi to občas stane. Motor zařval a radši jsem zavřel oči. Ucítil jsem , jak se kolo protočilo, to druhé zapištělo na asfaltu a byl jsem volný. „Huráá“ zařval jsem v duchu a jal se spravovat košili, kterou mi protáčející se kolo vyhrnulo skoro až k bradě.
Když jsem se postavil, z nedaleko stojícího auta, se po notné době vysoukala blonďatá kouzelnice. Má docela slušnou postavu, na svůj věk. Rozpačitě došla ke mně. Sklopila oči na ležícího řidiče.
„Váš spolujezdec spí?“ Tak to byla teda opravdu rána pod pás. Na takovou kravinu jsem nebyl připraven ani náhodou. Koutky úst mi zacukaly, jak se snažil smích dostat ven. Po chvíli jsem odvětil.
„Měli jsme malou poruchu. Lehnul jsem si tedy pod auto a jal se je zpravovat. Kolega byl pověřen podáváním nářadí, ale na opravu mi stačil pouze jeden klíč, tak nelenil a hbitě tady uprostřed cesty usnul. To víte má doma malé dítě, přes noc toho moc nenaspí a musí využít každou situaci.“ Když už lhát, tak pořádně.
Žena soucitně pokývala hlavou.
„Znám to, taky jsem byla malá.“
„Děkuji vám tedy za všechno a někdy nashledanou.“ Rychle jsem ukončil konstruktivní dialog.
„Nashle.“ Trénovaným krokem pomalu odešla. Chvíli jsem zaujatě sledoval, jak se jí kroutí boky, než jsem si vzpomněl na mého „spícího“ kolegu.
Ostatně ten právě absolvoval probuzení a udiveně mně pozoroval. Asi viděl, že jsem v pořádku tak se vydal k automobilu. Otevřel zadní dveře a započal kontrolovat škodu způsobenou neopatrným bržděním. Asi byla značná, neboť hned po otevření dveřních křídel, byl až po kotníky zasypán směsí ovocných plodů, některé už byly na poloviční cestě k protlaku. Zdrceně se na mně podíval a řekl.
„Naštěstí jste v pořádku alespoň Vy.“
„Ano dnes mám opravdu štěstí.“
„Ocenil bych, kdybyste nehlásil tento incident policii. To víte jsem řidič z povolání a nemohu si dovolit riskovat řidičský průkaz. Pokud by vám to nevadilo mohli bychom se vyrovnat řekněme bokem.“
Souhlasně jsem přikývl. Taky se mi nechce zabít celý den vyřizováním policejních formalit.
Muži se rozsvítily oči nadšením. Zalovil v kapse a vytáhl odřenou koženou peněženku. Podíval se dovnitř, pak na mně a pronesl.
„Mám u sebe pět tisíc. Bude to stačit?“
„Peníze nemohu bohužel přijmout, ale vyrovnáme se formou naturálií.“ Došel jsem k hromadě ovoce, dřepnul si a po chvíli našel to, co jsem hledal. Jablka odrůdy Starkinsson opravdu miluju. Jedno bylo ještě v docela zachovalém stavu, tak jsem je zvednul, otřel a s chutí se do něj zakousnul. Ozvalo se zvuk, který by mi záviděl i pán s nechutně bílým chrupem, z reklamy na zubní pastu.
„Přeji vám hezký den.“ Řekl jsem s plnou pusou, otočil se a odcházel pryč. Řidič ještě něco volal.
Udivené děti, které byly svědky mého volného pádu, byly stále ještě na tom samém místě, kde před chvílí.
Všem se již podařilo vylovit notýsky a s dychtivými výrazy ve tvářích tam na mně čekaly. Když jsem k nim dorazil, obklopily mně, začaly se tlačit a překřikovat.
„Podepíšete se mi?“ Zvolal nejblíže stojící a úspěšně mi vnutil malý deníček a okousaný kousek tužky.
„Samozřejmně chlapče. Pro děti všechno Jak se ….?“.
„Jsem Jirka.“ Skočil mi do řeči. Káravě jsem se na něj podíval, ale ignoroval to. Uchopil jsem tady tužku a na přední stránku deníčku napsal úhledným písmem.
Jirkovi na památku Bruce Willis. Chlapec mi vytrhl deníček z ruky a rychle si přečetl text.
„Ale vy přece nejste Bruce Willis. Toho já znám. Vypadá úplně jinak.“ Povídá Jirka se smutným obličejem. Ostatním dětem ztuhly obličeje.
Vzal jsem mu tedy deníček z rukou, otočil stránku a napsal znovu.
Jiřímu na památku Jaromír Patočka. Znovu mi vyrval sešítek z ruky. Oči se mu začaly hemžit nad písmeny. Když dočetl a zjistil, že mé jméno neobsahuje ani dvojité v, ani některou hlásku dvakrát za sebou, hlasitě se rozbrečel. Ostatní děti se na něj udiveně zahleděly. S brekem jim vysvětloval obrovskou nespravedlnost, která se mu právě přihodila. Po chvíli huhlání pochopily, co že se to vlastně stalo a všechny začaly sborově brečet.
Dal jsem se bezradně na útěk.
Neuběhl jsem ani deset kroků a někdo mně chytil za ruku a trhnul se mnou, ža jsem si málem překousnul jazyk.
Tlustá paní, v jedné tučné ruce svírající nákupní tašku, v druhé můj loket.
„Co jste těm dětem udělal Vy zvíře?“ Otevřel jsem pusu, ale nepustila mně ke slovu.
„Na děti si troufáte co?!“ Postavila tašku opatrně na zem a volnou rukou mně začala pohlavkovat, jako malého kluka. Připadal jsem si jako totální pitomec.
Dopadající údery na chvíly ustaly.
„Ihned se jim běžte omluvit.“ Podíval jsem se do námahou zčervenalého obličeje. Tváře se jí tučně leskly a když mluvila, podbradek jí skákal, jako živý.
Vykroutil jsem se z jejího sevření, rozpřáhl se a zabořil jí pěst do masitého obličeje. Spokojeně jsem pokýval hlavou, když jsem ucítil a dokonce i uslyšel prasknutí nosní chrupavky. Źenská se svalila na zem a z rozbitého zdeformovaného nosu jí prýštila jasně červená krev, která kolem její hlavy po chvilce utvořila solidní kaluž.
„A příště se nestarej o věci které se tě vůbec netýkají.“ Tvářil jsem se jako Terminátor a taky sem si tak připadal.
Až nyní jsem si všiml, že kolem dokola stojí spousty lidí. Všichni mi uznale hleděly do obličeje a když jsem zvedl ruce nad hlavu ve vítězném gestu, začaly svorně tleskat. Vykročil jsem dál po chodníku a dav se přede mnou rozestupoval. Pár lidí mě přátelsky poplácalo po zádech. Zastavil jsem se a otočil k lidem.
Všichni ihned ztichli a tváře jim naplnilo očekávání. Nadechl jsem se a s vážnou tváří pronesl.
„Nenechte si nic líbit přátelé.“

---