Temné srdce ženy

 

Kodex 1.

Pamatuj mladý inkvizitore,

každá žena je jen nádobou hříchu.

 

Den se pomalu chýlil ke konci, stejně jako slunce, které se chystalo zakončit svou pouť. Ale jeho paprsky dál nemilosrdně spalovaly prašnou cestu. Všude vládl klid a vše živé spalo. Zatím. Jen málokdo se odvážil narušit to mrtvolné ticho. A přeci se v dálce plahočily dva unavené stíny. I když jen blázen by se vydal v tomhle horku na cesty.

První šel téměř nahý muž mohutných svalů, měl jen koženou bederní roušku, těžké kované boty, zarostlou tvář a z pod staré vojenské helmy mu stékaly potůčky špinavého potu. Šel pomalou, ale pevnou  chůzí, kterou mu ztěžoval jen řetěz a přikovaná žena na jeho konci.  Žena, ač mladá a snad i kdysi půvabné, dnes však umazané tváře, působila dojmem odsouzence, kterého vede kat na popravu. Klopýtala, často upadla do prachu, ale hromotluk se neohlížel. Šel dál a táhl ženu bez ohledu na její stav.

Zastavil, až když spatřil na protějším svahu doškovou střechu. Poblíž chalupy, ke které střecha patřila, stálo pár povozů a vypřažených koní, kolem nichž pobíhalo několik mužů. Účel stavby byl zřejmý podle obrovského korbele zavěšeného pod štítem. Kupci spěchali zabezpečit svůj náklad a i když byli znaveni horkem, v úsilí je poháněla jasná vidina teplé večeře a studeného piva. Muž je chvíli pozoroval, pak zachrchlal a poslal lepkavou slinu do prachu cesty. Spíš pro sebe prohodil: ”Jdeme.” Načež vykročil dál po cestě. Zmožená žena však zůstala ležet na zemi. Snažila se zvednout, ale kruté slunce ji ubíralo sil. Hromotluk mrzutě otočil hlavu. Chvíli pozoroval její umazanou tvář a unavené, až nemotorné pohyby. Pak udělal pár kroků zpět a surově jí kopl do břicha. "Řek jsem jdeme!" Procedil skrze zuby a prudce trhnul řetězem, snad proto, aby pochopila význam jeho slov. Ale žena mu rozuměla, i když v tu chvíli měla co dělat, aby nevyzvrátila všechny své vnitřnosti. Následkem kopance ji opět chytly křeče. Chvíli se nechala táhnout, ale nakonec dokázala vstát a pokračovat v cestě po svých. Ostatně co mohla dělat, věděla, že by ji čekalo další bití. Přes to všechno ještě nebyla na konci sil, protože v jejich strašlivých temných očích stále hořely plameny vzdoru a skrze opuchlé a popraskané rty zašeptala: "Stejně tě jednou zabiju."

Kupci před hospodou si jich ani nevšimli, byli příliš zaměstnáni. Zato v hospodě vzbudila jejich přítomnost patřičnou pozornost. Muž rozrazil hospodské dveře, vešel a chvíli se po lokále rozhlížel. Krčmu tvořila velká podlouhlá místnost, dříve maštal, kterou podepíraly dřevěné sloupy. Uprostřed místnosti se vyjímal mohutný výčep kterému kraloval tlustý, holohlavý hostinský. Hostů zde bylo jen pár, i když to se mělo brzy změnit. Hospoda totiž stála na rozcestí významných kupeckých cest a tak zde o hosty nebyla nikdy nouze. A to i přes to, že se jinak nacházela prakticky na samotě, neboť nejbližší  osada byla odsud dobrých třicet mil. Po pravé straně seděl hlučný trpaslík, jehož hlasité vyprávění bylo slyšet už zvenčí, vedle něj seděl nosatý gnóm. V rohu spali dva namol opilí lovci kožešin a na druhém konci hospody si něco důležitě šeptali tři kupci. Teď ale vše ztichlo. Všichni zírali na muže který právě vešel. Hromotluk si sundal vojenskou přilbu a ukázal své potem slepené havraní vlasy. Přilbu postavil na nejbližší stůl, ale ještě než usedl, kopl do ženy, jenž zůstala bezvládně ležet hned za dveřmi. Tentokrát ne tak surově, ale dost důrazně na to, aby nezabírala na zemi tolik místa, a odplazila se blíž ke stolu. Na to, aby usedla na volnou židli nikdo nepomyslel. Ani on, ani ona. Dobře věděla, že by jí usednout nedovolil.

Hostinský si oba hosty chvíli podmračeně prohlížel, ale nakonec opustil výčep a pomalým krokem se přišoural k novým hostům, kde položil dobře naučenou otázku: "Co to bude?" Hromotluk hostinskému nevěnoval jediný pohled, poškrábal se po zjizvené neholené tváři, a chvíli mu trvalo, než ze sebe dostal odpověď. Zatímco hostinský čekal na objednávku, pozoroval zuboženou ženu.  Přemýšlel co mohou být nově příchozí zač, a netušil proč si žena zasloužila k řetězu přikovat, ostatně bylo mu to jedno. Host jako host. Dobře věděl, že by ji nemohl nijak pomoci. Muž byl pravděpodobně barbar a ti vždy drželi při sobě. Dnes si znepřátelí jednoho a zítra mu deset takových podpálí hospodu. Bezvládně ležící žena snad vytušila cizí pohled a ztěžka zvedla hlavu, aby se podívala šenkýři do očí. Hostinský si ji tak mohl lépe prohlédnout. Černá hříva kadeří ji rámovala bledou, umazanou tvář, vysoko posazené lícní kosti a rudé, nyní popraskané rty. Ale oči. Pane Bože! Ty její oči ... ty ... ty byly strašlivé. Hostinskému naskočila husí kůže, mráz mu běhal po zádech, a ani na okamžik nezapochyboval, že se dívá do očí samotnému peklu. Až teprve když žena znovu sklonila hlavu k podlaze a hromotluk ze sebe vypravil přání, "Ožírák!" mohl se hostinský vrátit zpět k výčepu. A i když stále netušil kdo, nebo co je ona strašlivá žena zač, ztratil všechny pochyby o nezbytnosti řetězu na jejím krku.

Zatímco si ostatní hosté přestali nově příchozích všímat a hlasitý trpaslík se opět pustil do svého vyprávění, hostinský stále myslel na nového hosta. Ano, nový host byl určitě barbar. Neboť jak hostinský dobře věděl, zatímco trpaslíci dávali přednost pivu a lidé holdovali vínu, tak barbaři vydrželi hodiny sedět u lahve kořalky. Barbarům bylo jedno z čeho se pálila, či jaké byla kvality. Lihu v jakékoliv podobě říkali ožírák.

Hostinský donesl láhev nejlevnější samohonky a při tom dával pozor, aby o ženu už pohledem ani nezavadil. Hromotluk se nezdržoval přeléváním do skla a ochutnal přímo z lahve. Silný alkohol pálil, jako koncentrovaný louh, ale hromotluk olízl rty, jako kdyby ochutnával bůhví jakou dobrotu, hlasitě mlasknul a otřel bradu po které mu stékal zbytek pálenky. Spokojeně na hostinského kývl, čímž naznačil, že nemá další přání. Seděl, pozoroval hospodu, mlčel a pil. Čekal, až se dostaví slastný účinek alkoholu.

Mezitím se hospoda pomalu plnila dalšími kupci. Hluk sílil, trpaslík si zkušeně nacpal fajfku a vychutnával šťavnatou chuť tabáku. V této době bylo kouření doménou právě trpaslíků a zkušený kuřák, dokázal začmoudit hospodu během několika málo okamžiků.

Po západu slunce byla už hospoda přeplněná hosty, zkonzumovaný alkohol pletl myšlenky a díky tabákovému dýmu nebylo vidět na krok. Hromotluk popíjel a když míra alkoholu dosáhla svého, oslovil prvního kupce, jenž spěchal na dvorek, vykonat potřebu: "Hej ty!" Kupec se zastavil. Přemýšlel co mu barbar chce. "Uděláme obchod." Hromotluk se usmál a ukázal chybějící přední zuby. "Prodám ti ji." Kývl směrem k ženě. Kupec opatrně odpověděl. ”V této zemi je otroctví zakázaný, snad na druhý straně hranic.” Hromotluk se zarazil. "Neprodávám ti otroka, prodám ti ženu." Ale kupec zavrtěl hlavou a vykročil ke dveřím, neboť potřeba nesnesla odkladu. Hromotluk na něj ještě zakřičel "A služku?", ale to už byl kupec pryč. Žena dialog jen nevzrušeně sledovala. Čekala.

 

kodex 2.

pamatuj: Zlo číhá v každém stínu,

v každém koutě a v každém srdci,

kam nepronikne boží láska.

 

Byla tma. Jen měsíc v úplňku dával tušit obrysy nízkých smrků. Rytíř byl v lese už dlouho, šel po stopě už pár dní, ale nevzdával se. Nikdy se nevzdával. Nyní tiše klečel na jedné noze a opíral se o dlouhý stříbrný meč. Nad lesem zahoukala sova a někde v dálce se ozval srnec, ale rytíř se nepohnul, jen šeptal slova modlitby. Čekal na správnou chvíli. Když v tom se ze křoví za mužem ozvalo temné vrčení a něco černého a velkého, vyrazilo vpřed. Rytíř se otočil, spatřil vlčí tlamu plnou tesáků a bez jediné myšlenky ťal. Jediná rána. Byla přesná a smrtelná. Rytíř ještě v tanci bojového umění uhnul, vzduchem letícímu zvířeti. Vlk dopadl a ještě naposled bezmocně zařval. Pak se začalo dít něco podivného. Zvířecí mrtvola se začala měnit. Vlčí kožich na hřbetě praskl a pod ním se objevila bělostná lidská kůže. Praskliny se objevovaly na více místech a srst mizela, jako kdyby hnila. Akorát, že všechno se odehrálo během několika vteřin. A na místě, kde ještě před chvílí ležel černý vlk, zůstalo tělo nahého muže. Rytíř znovu poklekl a zašeptal: ”Ať tvá duše dojde pokoje.” Očistil svůj meč a zkontroloval, zda-li sám neutrpěl zranění, i když věděl, že modlitba ho před možnou nákazou chránila.

Pak se vrátil zpět na lesní cestu a vykročil svým směrem. Když došel k hostinci, otevřel dveře. Zábava uvnitř byla už v plném proudu. Pivo teklo pípou v divokém víru, odšpuntované lahve kořalky zamlžovaly úsudek a dokonce i realita získala jiný rozměr. Rytíř vešel dovnitř a sundal si přilbu. Nikdo by obyčejnému rytíři nevěnoval pozornost, ale když si hosté všimli na prsou rudého kříže, ztichli. Byl to rytíř kasty templářů a s takovým si nebylo radno zahrávat. Nový host se zamračeně rozhlédl po lokálu. Když spatřil vousatého trpaslíka znechuceně si odplivl. Bylo spodivem, že trpaslík takovou urážku strpěl, neboť trpaslíci se nikdy bitky nebáli, ale začít si s něco s fanatickým templářem… ne, to nikdy nekončilo dobře. Rytíř pohledem přejel hospodu a zastavil u mohutného barbara, jenž nepřestával řvát a rozdávat opilecké nadávky. Hromotluk se zamračil, zaostřil alkoholem zkalený zrak a prohlížel si nového hosta. A podobně, jako u ostatních kupců, ukázal na ženu na zemi a zeptal se: ”Hej, prodám ti ji.” Rytíř na něj s opovržením pohlédl, ale přes svůj očividný odpor, k barbarovi usedl. Okamžitě se přihnal hostinský. Zhluboka se uklonil a zeptal se: ”Přejete si?” Rytíř víry promluvil. Měl hrubý, chraplavý hlas. ”Mám hlad.” Hostinský se znovu uklonil. ”Máme výborné vepřové, uleželé skopové a i něco zvěřiny by se tam našlo.” Templář se znovu s opovržením podíval na barbara a suše pronesl: ”Dám si to vepřový. Ať to prase nechcípne samo.” Opilý barbar nechápal rytířovu narážku a dál se vnucoval. ”Hele, dám ti ji levně: Třicet grošů, co na to říkáš kamaráde?” Oslovit templáře kamarádem, byla velká urážka, ale barbar si ji neuvědomoval a rytíř ji se zaťatými pěstmi strpěl. Nechtěl si kazit jídlo. Hostinský rychle donesl templáři večeři. Dokonce se snažil s etiketou, ne zrovna jemu vlastní, naservírovat zlomenou vidličku a ostrý, i když trochu zrezlý nůž. Ale rytíři to nevadilo, vzal co bylo a zakrojil. Z tuhého kusu steaku stékala krev, jako z jeho poslední oběti.

Barbar mylně pochopil, že rytíř se svým mlčením, snaží jen usmlouvat cenu. ”Dobře, dobře. Je to jen špinavá čubka. Dám ti ji za dvacet. Za třicet ji prodáš v každým bordelu. Ale dej si na ni pozor. Je to mrcha. Když jsem ji chytnul, chtěla mě kousnout.” Templář si ho nevšímal. Nechtěl se rozčilovat. Ne při jídle. Barbarovi se pletl jazyk, ale ve vyprávění nepřestával. ”Zmlátil jsem ji, co se do ni vešlo. Jestli chceš, zkopu ji i teď,” nechutně se ušklíbl ”aby byla večer poslušná.” Barbar vstal a bez pobízení se chystal k činu. To už ale templář dojedl, položil příbor a tiše pronesl: ”Vezmu si ji ” Hromotluk se otočil, v úsměvu ukázal své chybějící zuby a pak rytíř dodal. ”a s ní i tvoji hlavu.” Templář pohotově sáhl po meči, ale barbar zareagoval překvapivě rychle. Rytíř dostal takovou ránu hromotlukovou pravačkou, že si dal druhou o výčep. Barbar k němu ďábelskou rychlostí přiskočil a zuřivě do něj kopal. Až když templář zůstal ležet bez hnutí na zemi a hromotluk si řádně vybil vztek, zvedl ruce nad hlavu a v pýše na svou sílu, se ukázal ostatním hostům, kteří hromotluka pozorovali. Barbar oslněn pozorností, možná i obdivem ostatních, ukazoval všem své zaťaté pěsti. Jak se tak otáčel na všechny strany, ke zraku obdivovatelům, opřel se o dřevěný sloup, jenž podpíral střechu hostince. A pak se to stalo. Nejprve se všichni podivili, proč barbar ustrnul. Pak si uvědomili, že mu z hrdla trčí jídelní nůž. Barbarovým tělem zacloumaly smrtelné křeče, ale ani ty nemohly ”odšpendlit” hromotluka od dřevěného sloupu. Po vražedné zbrani začala stékat krev. Všichni se ohlédli po pravděpodobném směru, ze kterého byl nůž vržen a spatřili onu strašlivou ženu. Žena elegantně vstala, chtěla všem ukázat, že ani barbarovo příkoří, kterého se ji dostalo, ji nezlomilo. Fascinovaně pozorovala hromotlukovu proříznutou tepnu. Krev vytékala v pravidelných tepech utichajícího srdce. Přistoupila k hromotlukově, stále přibité, mrtvole a prudkým trhnutím vytáhla nůž. Hromotlukova mrtvola se sesula k zemi. Pak se žena otočila k ostatním, kteří doposud obdivovali barbarovu sílu a dlouze olízla jídelní nůž, na kterém ulpěla krev. Snažila se ostatní vystrašit, ale zároveň nechtěla ukázat své tesáky a tím předvést svou druhou upíří tvář. I ta trocha krve ji vrátila část její bývalé síly. Navrátila se ji zrychlená regenerace a všechna její drobná zranění se zatáhla. Všichni trnuli hrůzou. Jediný kdo tu krvavou scénu neviděl byl templář, jenž doposud ležel v bezvědomí. Ale podle zasténání se začínal probouzet. Nemotorně vstal. Shledal mrtvolu barbara a ženu s nožem v ruce. Přistoupil k ženě. Kupodivu se jejích temných očí nezalekl. Vyzařovala z něj zvláštní ochromující aura. Chytnul ji za řetěz a svým drsným hlasem se zeptal: ”Jak se jmenuješ?” Role se vyměnily. Ženy se začal zmocňovat panický strach. Zastřeným hlasem špitla. ”Kriss.” Naprázdno polkla a upustila nůž. Fanatický rytíř přitáhl řetěz a donutil ženu, aby položila hlavu na desku výčepu. Hostinskému, který stál za pípou, stékal pot po čele. Templář vytáhl naučeným pohybem meč. Nikdo ani nedýchal. Rozmáchl se. A ťal. Oka řetězu praskla. Žena zvedla hlavu a templář, jenž asi opravdu netušil, co je ona podivná žena zač, dodal: ”Děkuju.”

 

kodex 3.

pamatuj: Největším nepřítelem

jsou duše hříšníků,

jenž se neznají k našemu vykupiteli.

 

Byla ještě tma, v korunách stromů ptáci ještě spali, ale templář už byl vzhůru. Dnes se však neoblékal do své třpytivé zbroje, ale ustrojil se teple do vlněných kamaší, lněné haleny a lehké kožené košile. Přes to si přehodil svůj plášť s rudým křížem. Až když byl hotov, zatřásl s ženou, která spala na zemi, přikrytá pláštěm. ”Vstávej. Máme před sebou dlouhou cestu.” Žena zabručela, ospale otevřela oči, nechtělo se ji vstávat, i když ji tvrdá zem tlačila. Ale měla z rytíře strach a tak se posadila. Cítila, že křesťanské symboly, kterými je templář obklopen ji jako upírku oslabují, ale utéct nemohla. Templář ji hlídal. Mohla jen doufat, že neví co je doopravdy zač. ”Kam jdeme?” Rytíř si balil své věci, ale neodpověděl. ”Nech mě spát. Chci tady zůstat.” Upírka si znovu lehla, přikryla se a pokoušela se usnout. Když si templář sbalil všechny své věci, trhnutím ji sebral plášť a jednou rukou ji zvedl ze země. ”Nenechám tě v zemi, kde jseš snadnou kořistí pro každýho ničemu.” Jeho sevření bylo bolestivé, Kriss probudilo a donutilo jí rytíře následovat.

Templář vzbudil hostinského, zaplatil za nocleh, nechal si vyvést koně, ženu posadil za sebe a vyjel. Když vyjížděli probudili kohouta, který ohlásil příchod nového dne. Venku bylo chladno, člověku, jenž nebyl dostatečně ustrojen by byla zima, ale upírce to nevadilo. Jeli na východ a tak brzo spatřili první paprsky slunce. Rychle se začalo oteplovat. Během cesty rytíř odložil několik svršků, ale na ženu se neohlížel, ač sama měla šatů minimum. Zastavili až pozdě odpoledne. Templář vyndal z brašny pár kousků sušeného masa, dva kousky snědl sám, jeden podal ženě. I když upírka hlad neměla, svůj příděl snědla, aby nebudila v templáři podezření. Při tomto pozdním obědě se žena osmělila a zkusila začít rozhovor: ”Jak se jmenuješ?” Rytíř chvíli žvýkal a nejevil snahu odpovědět. Žena pokračovala. ”Víš, nevím jak ti říkat.” Templář vyplivl kus tuhé flaksy a společně s kusem masa ze sebe vypravil i odpověď: ”Kronus.” Kriss se ulevilo, konečně s ním navázala kontakt. ”A kam mě vezeš?” Ani teď rytíř nespěchal s odpovědí. V klidu dojedl a teprve po té, jako by mimochodem dodal: ”Nilgar.” Žena pochopila, Nilgar bylo menší knížecí městečko, které v mládí párkrát navštívila. Bylo tam pár tržnic, náměstíček, kostel, dvě manufaktury, ale jinak to bylo jedno z mála městeček, které se netopilo v dluzích a chudobě. Rytíř nasedl, pomohl do sedla ženě a vyjeli dál. Dál na východ. Noc přespali pod skalním převisem. Pršet nemělo, ale horké dny mívají proměnlivé počasí. Navečer nikdo nepromluvil. Kriss se neodvážila. Ani utéct nemohla i když by chtěla, neboť ji templářova aura oslabovala, ale rytíř ji hlídal. Brzy ráno opět vyjeli.

Ráno nedojeli daleko. Kouř cizího ohniště cítili už z daleka, ale až při východu slunce narazili na malou mechem a rákosem porostlou chaloupku. Před chaloupkou klečel starý muž a vzpínal ruce k malému oltáři, jenž zdobily květiny, zbytky rozteklých svíček a několik tajuplných run. Rytíř zastavil těsně před starcem a seskočil z koně. Stařec si až teď všiml přítomnosti někoho cizího a vstal. ”Dobré ráno, mladý muži. Co pro tebe může stařec jako já udělat?” Zněla staříkova otázka; měl starý a unavený hlas. ”Pověz mi starče, co tady děláš?” Zeptal se templář. Stařík se ohlédl po svém oltáři. ”Vzdávám čest bohyni slunce. Která nám všem dává život. A která si zaslouží naši úctu a pokoru.” Templář zvýšil hlas. ”Ty nevíš, že jediný Bůh uznávaný svatou stolicí je náš vykupitel?” Rytíř přidal do svého hlasu pýchu a opovržení ”Víš, že za takové řeči jsou rouhači jako ty páleni na hranicích?” Stařík sklonil hlavu a se slzou v oku se snažil obhájit své činy. ”Odpust, jsem již starý a těžko si zvykám na nové bohy.” Templář se zklidnil. ”Odpouštím ti tvé stáří.” Znovu zvýšil hlas. ”Ale nemohu přehlédnout tvé rouhání!” Rytíř sáhl po meči. Kriss seskočila z koně. ”Zadrž.” Chytla rytíře za paži a v poslední chvíli stihla zadržet templářův meč. ”Je už starý a rozum má popletený, nech ho žít.” Teď se rytíř s opovržením podíval i na upírku, ale ruku s mečem svěsil k zemi. ”Předevčírem jsi mi zachránila život. Nechám toho žebráka žít, ale teď už ti nic nedlužím.” Plivl staříkovi do tváře a vybíjel si svůj vztek na malém oltáři. Šlapal po květinách, kopal do svíček a rozhazoval kameny složené do různých znamení. Stařík si otřel slinu, která mu stékala po tváři a s vděčností pohlédl na ženu. Kriss zjistila, že je to jeden z mála lidí, kteří při pohledu do jejich očí nedostanou strach. ”Děkuju ti paní. Jsem jen prostý člověk.”

Když si templář dostatečně vybil zlost a staříkovo svaté místo připomínalo spíš bizoní stezku. Nasedl na koně. Chvíli počkal, až nasedne i Kriss, ale tentokrát ji ruku nepodal a do sedla nepomohl. Opovrhoval jí.

 

kodex 4.

pamatuj: Zlo nečíhá jen v prachu temnoty,

ale tam, kde ho nejméně čekáš.

 

Chvíli po poledni dorazili k cíli. Před městskou branou hlídali dva strážní. Jednou rukou se opírali o halapartny a ve druhé drželi psy. Když templář se ženou přijeli blíž, psi začali štěkat, jak kdyby cítili kořist. Strážní, měli co dělat, aby je udrželi. Kriss poznala, že psi cítí její temnou osobnost, upřela pohled na jednoho rozzuřeného dobrmana a trochu přimhouřila oči. Pes okamžitě utichl a sklonil hlavu, jako kdyby tušil ránu bičem. Ostatní psi ho následovali. Templář si naštěstí ničeho podezřelého nevšiml. Domníval se, že rozzuřené psy zvládli strážní. U brány zastavil. Psi se krčili a tiše kňučeli. ”Hej” Oslovil rytíř strážného. ”Jedu za knížetem. Ukaž mi cestu.” Strážný se poškrábal za krkem. ”Kníže je mrtev pane. Hrozný neštěstí, roztrhal ho vlk. Ale kněžna Elizabeth vás určitě přijme.” Templář se zamyslel, zatímco strážný vyprávěl dál. ”Vy jste pan Kronus, že jo pane? Čekáme na vás. Zvěsti o tom jak si dokážete poradit s vlky se nesou krajem. Buďte vítán.” Až teď se templář zeptal: ”K čemu máte ty psy?” Nestávalo se totiž, aby městského stržného doprovázel pes. ”Dokážou vycítit vlky, pane. Ale ty chodí naštěstí jen v noci. Ve dne se zatím neukázali.” Pak strážný ukázal rytíři cestu a templář vyjel určeným směrem.

Kněžna Elizabeth, měla své panství v menším zámečku uprostřed města. Dovnitř je bez meškání vpustil sluha a usadil je do malého salónku pod schodištěm. Templář na přijetí dlouho nečekal. Za několik okamžiků scházela důstojným krokem po schodech žena v černých šatech. Pod tmavým smutečním závojem, jenž měla přehozen dozadu,  skrývala plavé do drdůlku vyčesané vlasy. Na odiv vystavovala svou jemnou tvář s výrazným obočím, modrýma očima a plnými rty. Z kněžny vyzařovala vznešenost a elegance. ”Vítám vás pane rytíři,” Pak pohlédla na Kriss a dodala. ”i vaši společnici.” Šlechtična předvedla naučený zdvořilostní úsměv a pokynula hlavou. Rytíř se uklonil a i upírka se pokusila o pokrle, jaké se učila v dětství. Kněžna sešla po schodech a pohlédla do templářovi neholené tváře. ”Děkuji, že jste přijal pozvání mého manžela. Však sám vás neuvítá, neboť už není mezi námi.” Templář sklonil hlavu a zašeptal: ”To je mi líto.” Kněžna plynule přejela pohledem z rytíře na jeho společnici. ”To nemusí. Byl to ten nejodpornější člověk jakého jsem poznala. Otec mě za něj provdal už ve dvanácti letech a ještě tu noc mě znásilnil.” Když pohlédla upírce do očí zamrazilo ji. Pohled sklonila. ”Každý vám řekne co byl můj muž za zvíře. Není služebná, se kterou by něco neměl a když jsem mu já nebyla po vůli, zbil mě do krve.” Znovu se pokusila o oční kontakt s upírkou. ”Jsem ráda, že je mrtev.” Kněžna si uvědomila, že je to trochu příjemné mrazení a pokusila se o lehký úsměv. I Kriss na ní ulpívala pohledem, obdivovala jemně nanesené oční stíny, elegantní líčení a zdobené náušnice. Zatímco si obě ženy vyměňovaly opatrné pohledy, templář pokračoval: ”Slyšel jsem, že ho zabil vlk.” Šlechtična odtrhla zrak od upírky a věnovala se nadále rytíři. ”Ano. Ostatně to je důvod vaší cesty. Poslední dobou zde máme s vlky problémy. Navíc nikdo neví, zda je to celá smečka, nebo jeden velký vlk samotář. Ale o tom až později. Máte kde přespat?” Templář odpověděl:”Myslel jsem, že přespíme v klášteře.” Upírku polilo horko. Strávit noc na místě s tak silnou křesťanskou aurou by nepřežila. Naštěstí kněžna rytíři oponovala. ”Nesmysl. Pozval vás můj manžel a sluší se, abych se v jeho zastoupení o hosty postarala. Sluha vám ukáže vaše pokoje. Jistě jste po dlouhé cestě znavení. Připraví vám koupel a…” Přejela pohledem po upírčině potrhaném oblečení. ”a čisté šaty.” Vrátila se pohledem k rytíři a dodala: ”Pokud nemáte dalších otázek, sejdeme se u večeře, kde vám povím další podrobnosti o našem problému s vlky.” Templář neprotestoval, i Kriss se viditelně ulevilo. Rytíř nechtěl kněžně odporovat, zdržel se dalších otázek a sluha je odvedl do jejich pokojů.

 

kodex 5.

pamatuj: Hřích žije v lidech,

v jichich citech

a skrývá se za nepravou lásku.

 

Kriss si vychutnala několik příjemných, uvolňujících chvil v kádi s horkou vodou. Služebná ji vybrala krásné šaty s krejzlíkem, pomohla ji v oblékání, s účesem, dokonce jí i dovolila použít některá líčidla. Když skončila se svou přípravou, byla zavedena do jídelny, kde už seděl, trochu čistší a oholený, templář, jenž usrkával z vinného poháru. Kriss usedla k jídelnímu stolu a knížecí šenk ji nalil broušenou sklenici červeného. Upírka poděkovala kývnutím hlavy, opatrně ochutnala a olízla rudé rty. Víno mělo jemnou, lehce nasládlou chuť a příjemně vonělo. Snažila se navodit lehký rozhovor s rytířem, ale on neodpovídal. Až teprve když přišla kněžna, opustil židli a na znamení úcty se postavil. Kriss ho napodobila. Šlechtična pozdravila a společně usedli ke stolu, na nějž služebnictvo začalo servírovat různé pokrmy. Templář si před jídlem nemohl odpustit modlitbu a zlostně šlehal očima po obou ženách, jenž se k němu nepřipojily. Popřáli si dobré chuti a večeře začala. Na stole se objevily chutné kusy zvěřiny, pečené lososy a něco zeleniny s ovocem. Templář dal přednost zvěřině, kněžna si žďobla od všeho trochu a upírka která jíst nemusela se spokojila jen s ovocem. Rozhovor začal rytíř: ”Ten vlk, kdy se začal objevovat?” Kněžna usrkla vína a odpověděla: ”Asi před měsícem. Víte s vlky jsme měli problémy už dříve, napadali naše ovčí stáda, ale manžel uspořádal lov a měli jsme za to, že všichni vlci byli vyhubeni, manžel dokonce nakázal postřílet i všechna vlčí mláďata. Asi měsíc byl klid, ale pak se začaly objevovat nové útoky, ale na lidech. Dokud ta bestie rozpárala jen pár žebráků, nikdo si ničeho nevšímal, ale co byl zabit ponocný, jeden voják a několik lovčích, rozhodl se můj muž povolat vás, mistra v boji s vlky.” Templář se chvíli zamyslel. ”Je někdo, kdo útok vlka přežil?” ”Ne, nikdo. Těla byla rozsápána takovým způsobem, že bylo ztěží poznat kdo byl obětí. Od té doby, co byl zabit můj muž, se cena za zabití vlka zvedla desetinásobně. To víte, zámožní občané se bojí o svůj život a spíš pustí peníz když byl zabit někdo mocný, než jen pár žebráků.” Templář rozžvýkal šťavnatou zvěřinu a dodal: ”Rozumím. Ehmm. Má ten vlk nějaké teritorium, kde zabijí?” ”Ne. Ne přesně. Vlastně všechny oběti napadl ve městě, ale nikdo neví, jak se v noci přes hradby dostane. Lovčí nastražili pasti, ale nic. Jako by to vlk věděl.” Kriss poslouchala, zatímco rytíř se zamračil a dál krájel zvěřinu. ”Rád bych se po setmění prošel městem.” Kněžna se mu snažila vyjít vstříc. ”Zajisté. Řeknu veliteli stráží, aby vám dal doprovod.” ”Není třeba, lovím vždy sám a nechci, aby se mi při boji někdo pletl.” Šlechtična se trochu podivila, ale neodporovala. ”Jak si přejete.” Templář neměl dalších otázek a tak se zbytek večeře odehrával v tichosti. Rytíř si hleděl svého jídla, zatímco oči obou žen kontrolovaly okolí a občas se nechtěně, a plaše setkávaly.

Po té co templář dojedl, se ve vší slušnosti rozloučil a odešel na obhlídku města. Obě ženy chvíli mlčely, až se Kriss odvážila přerušit to nervózní ticho: ”Víte chtěla jsem vám poděkovat, za ty šaty a …” ”Nemáte za co, jste mými hosty a vím co se sluší.” Kněžna lehce usrkla z poháru a zeptala se: ”Smím vědět, jaký vztah je mezi Vámi a panem Kronusem? Slyšela jsem že templáři nesmějí mít ženu.” upírka sklonila pohled. ”Zachránil mě z rukou barbarů. Je to rytíř … ehm … své víry, i když někdy trochu prudký.” Šlechtična souhlasně přikývla. ”I já se doslechla o zanícenosti temlářů do jejich … jejich práce. Myslím, že i služba Bohu, by měla mít svou míru. V některých knížectvích bylo upáleno mnoho nevinných.” Kriss se zalekla: ”To je hrozné.” Kněžna sklonila zrak. ”Nicméně umění pana Kronuse v boji s vlky nás vede k úctě k jeho činům.”

Obě ženy se po večeři přesunuly do menšího salónku, jenž vytápěl zdobený krb. Kněžna služebnictvo navečer propustila a pokračovala s upírkou v započaté konverzaci. Zprvu nesmělý dialog se rychle rozvinul v příjemné povídání. Ani jedna z žen už dlouho nepotkala někoho s kým by si tak dobře rozuměla. Měly podobné znalosti, zájmy, názory a dokonce se i smály stejným věcem. Kolikrát řekly v jednu chvíli úplně stejnou větu a přitom se vzájemně doplňovaly. Jako by jejich duše byly samy sobě zrcadlem.

Venku už byla tma, ale ani jedna si neuvědomovala pokročilý čas. Kněžna vyprávěla něco o výzdobě zámečku, upírka poslouchala, ale když hodiny začaly odbíjet půlnoc začalo se dít něco zvláštního. Zprvu jen šlechtična ustala v započaté větě. Kriss zpozorněla. Ucítila závan temnoty. Uvědomila si jak kněžna pevně, až křečovitě svítá opěradlo křesla. Na obličeji se šlechtičně objevil zvláštní výraz bolesti. Pak to začalo. I když se to celé odehrálo během několika vteřin, čas jako by běžel zpomaleně. Nejprve se šlechtičně na hřbetě ruky, kterou svírala opěradlo, objevila prasklina. Vystříkla krev, rána se rozšiřovala, ale kněžna se křesla nepustila. V prasklině bylo možné spatřit černou hustou srst. Pak se objevila druhá prasklina na jejím krku, pak další a další. Upírka se zděsila, vyskočila ze svého křesla a v hrůze couvla. Sledovala celé to drama, jako v transu. To už šlechtična svou křečovitou silou rozdrtila opěradlo křesla a vyskočila. Řvala. Řvala bolestí. Její kůže praskala, šaty se trhaly a v divokých křečích se svlékala nejen ze šatů, ale i ze své lidské podoby, padla na kolena a její podoba se měnila. Řev neustával, dokud její celé tělo nepokryla černá srst. Pak už to nebyl řev ženy. Takhle by člověk nekřičel. To bylo vytí psa. A na místě kde ještě před chvílí seděla důstojná šlechtična zbylo jen pár roztrhaných kousků šatů, kaluž krve s kusy lidské kůže, jenž se ztrácely jako pára. Z ušlechtilé kněžny se stal netvor vlčí podoby. Kriss od vlčího těla nemohla odtrhnout oči. Byla v šoku. Hrůzný netvor si pomalu uvědomoval kde je. Pak sklonil hlavu a začenichal. Upřel své kalné oči na Kriss. Upírka se nemohla ani pohnout. Netvor zavrčel a chystal se ke skoku. Kriss naprázdno polkla. Z vlčí tlamy odkapávaly krvavé sliny. Netvor ještě jednou hrůzně zavrčel. A pak skočil. V tu chvíli se upírka probrala. Vztáhla proti zvířeti ruku a vykřikla jediné slovo: ”Ne!” Vlčí tělo nedopadlo až na Kriss, ale v letu se z útočné pozice schoulilo do klubíčka, jak kdyby dostalo ránu bičem. Tvor přistál před upírkou, nejprve zůstal bezvládně ležet, jen tiše kňučel. Podobně jako dobrman u městské brány. Kriss stáhla svou dlaň a dovolila vlčí samici vstát. Vlčice se zvedla, ale hlavu stále držela u země. Upírce se ulevilo. Sedla si na zem vedle vlčice, pohladila ji po chundelaté srsti a tiše řekla: ”To bude dobrý. Lehni. Lehni si.”

 

kodex 6.

pamatuj: Pozvedni svou duši nad city,

nad lidi, jejich hříchy

a vždy jednej ve jménu našeho vykupitele.

 

Ale ranní probuzení bylo snad ještě horší, než včerejší hrůzný zážitek. Kriss, na zemi schoulená do klubíčka, probudil jekot vystrašené šlechtičny. Upírka se ji snažila uklidnit: ”Prosím uklidněte se… Všechno vám vysvětlím.” Kriss se snažila mluvit klidným a srozumitelným hlasem, ale až pochvíli se kněžna uklidnila a zmohla se na ucelenou myšlenku: ”Co, co se mi stalo a … a kde mám šaty?” To bylo pravda, kněžna byla nahá jak ji Bůh stvořil, ale upírka si její krásu neuvědomovala a snažila se ji pomoci. ”Nejprve se obléknete a já vám budu vyprávět co se stalo. Nemusíte mít žádný strach, nikdo vám neublížil.” Pak se šlechtična svezla k zemi a plakala. Kriss si zachovala chladnou hlavu. ”Dojdu pro šaty. Hned budu zpátky.” A odběhla do svého pokoje, kde už včera služebná upírce připravila nové šaty.

Chvíli trvalo, než Kriss šlechtičnu znovu uklidnila a pomohla ji do šatů. Když už byla kněžna oblečená, získala opět trochu své důstojnosti a snažila se rozumě uvažovat. ”Dobře. Dobře, co se stalo?” Upírka se nadechla a začala s vysvětlováním: ”Víte, paní Elizabeth, je možné, že jste byla stižena nějakou kletbou, či nemocí zvanou likantropie. Včera večer jsme si povídaly, ale úderem dvanácté hodiny, jste se proměnila … ehm ve vlka. Je pravděpodobné, že ten vlk, jenž zabijí lidi v tomhle městě, jste právě Vy sama.” Když Kriss skončila, chvíli mlčela. Kněžna ani nepohnula brvou. Pak se její lícní svaly stáhly do pohrdavého úšklebu. ”A to Vám mám věřit? Chcete mě obvinit, že to já jsem zavraždila ty lidi?” Upírka se snažila protestovat: ”Ne, poslouchejte, je pravděpodobné, že se ve vás probudil nějaký …” Šlechtična ji však domluvit nenechala. ”Ne! Poslouchejte Vy mě! Nikdo mě nebude obviňovat z vraždy v mém domě a v mém městě!” Hlas nabíral na síle ”Opusťte prosím tento pokoj.” Kriss se ještě snažila vysvětlit nedorozumění. ”Paní promiňte mi..” Kněžna propukla v hysterický jekot. ”Něco jsem řekla! Ven!” To už Kriss nevydržela. Vyběhla ze dveří a utíkala ven. Šlechtična se znovu rozplakala.

I upírka, když vyběhla ze dveří, setřela několik drobných slz, jenž se ji sbíhaly po tváři jako malý protivní mravenci. Chtěla utéct, teď už ji templář nehlídá, není pro ni problém se i za dne proměnit v netopýra a odletět. Odletět pryč. Kamkoliv, ale jinam! Ale něco ji drželo. Trochu se chvěla. V hlavě měla zmatek a tak se šla uklidnit do zámecké zahrady, bloumala dlouhými sady růží, procházela se zrajícími sady jabloní, ale nakonec usedla do altánu krytého pod korunou staré zkroucené břízy. Pozorovala drobný létavý hmyz a pak ji to došlo. S kněžnou se dělo totiž to samé, jako kdysi s ní, když si uvědomila svou upíří polovičku. Šlechtična potřebovala pomoct, i když si to neuvědomovala, protože bez pomoci ji ten fanatický templář zabije. Ale nesmí ji svou pomoc vnucovat. Musí počkat.

Pak se Kriss vrátila do svého pokoje, kde si omyla unavené tělo a dopřála pár hodin odpočinku. Probudila ji až služebná. ”Milost paní se nechává poroučet a byla by ráda, kdyby jste přijala její pozvání na večeři.” Kriss zmateně přikývla.

Toho dne přišla k večeři poslední Kriss. Templář trochu mrzutě přežvykoval nějakou drůbež a šlechtična uždibovala hroznové víno. Upírka se omluvila za své zpoždění a tiše usedla. Po chvíli kněžna přerušila ticho a položila otázku: ”Chtěla jsem se zeptat, pane rytíři, jak dopadl včerejší lov? Zabil jste toho vlka?” Templář zapil sousto hltem červeného vína a odpověděl: ”Bohužel. Ta zatracená stvůra se včerejší noci neobjevila. Vyptával jsem se na obvyklý místa, kde lovila, ale tuhle noc nic. Dokonce ani stopa.” Rytíř zaskřípal zuby a trochu vztekle položil pohár s vínem. Šlechtična tiše odpověděla ”to je… ” zarazila se ”mi líto.” Pak otočila zrak, kde se setkala s pohledem upírky. Jako prásknutí bičem, obě ženy pohledy sklonily. Pak už nikdo nepromluvil. Alespoň do chvíle kdy templář dojedl a odešel na další lov.

”Chtěla jsem se omluvit za své ranní chování.” Začala nesměle dialog kněžna. ”Nic se nestalo, měla jste důvod být podrážděná.” Šlechtična ještě provinilým hlasem dodala: ”Bála jsem se, že k večeři nedorazíte. Ráda bych si s váma později promluvila.” Kriss chápavě přikývla.

Kněžna tento den propustila služebnictvo neobvykle brzy, zavedla Kriss do malého salónku, obě ženy usedly na zdobenou pohovku a šlechtična započala rozhovor: ”Víte, nebylo poprvé co se mi něco podobného přihodilo.” Kněžna sklopila zrak a stydlivě dodala: ”Už párkrát jsem se ráno probudila nahá, jen od bláta a krve. Často i venku. A nevěděla jsem co se stalo. Ale... tohle bylo poprvé, co mě někdo našel.” Upírka kněžnu soucitně pozorovala a lehce přikyvovala. ”Nikdy si nic nepamatuju, jen sny. Hrozné sny.... krvavé sny. Mám obavy, že Vaše vysvětlení, že se každou noc měním ve vlka, může být pravdivé.” Až teď Kriss promluvila: ”Moc mě mrzí, co Vás postihlo, ale budu se snažit Vám pomoci, jen prosím neodmítejte mou pomoc, protože Vy ji potřebujete.” Až teď kněžna zvedla zrak a podívala se do upírčiných očí. ”Děkuji. Moc si toho vážím. Víte, je mi trapné přijmout Vaši pomoc. Pokud by Vám to nevadilo, ráda bych, když jsme o samotě, se zdržely zdvořilostní konverzace. Jmenuji se Elizabeth, říkejte mi Elí” ”Děkuji Kriss.” Kněžna se zamyslela. ”Vysvětli mi jedno. Proč právě tebe, jsem ve své vlčí podobě, nezabila?” Kriss se kousla do rtu, nechtěla říct co je zač. Měla strach. Šlechtična by ji určitě nevěřila, bála se, že by si myslela, že to ona může za její prokletí. ”Mám ... ehmm... zvláštní nadání. Dokážu porozumět některým zvířatům. Ovládnu chování třeba rozzuřeného psa, ovládnout vlka je podobné.” Kněžna trochu fascinovaně dodala: ”To je ... opravdu zvláštní nadání. Je pro mě opravdovým štěstím, že jsi navštívila tohle město.” Pak kněžna opět sklonila pohled a zastřeným hlasem pronesla: ”Mám strach. Kriss, mám hrozný strach. Kdysi jsem viděla jak na hranici upalovali kacíře. Byla to hrůza. Dřevo bylo suché a dým ho neudusil, maso se na něm škvařilo a on řval. Řval bolestí.” Šlechtična propadla v pláč. Upírka si přisedla blíž, a jemně pohladila kněžnu po ramennou. ”pššššt. Elí, tohle se ti nestane. Slibuju. Většina prokletí lze zlomit. Já tě neopustím.” Kněžna si setřela slzy, čímž si trochu rozmazala oční stíny, objala upírku a zašeptala: ”Děkuju.” Jemným dotekem po její šíji stoupala pálivá červeň.

Obě ženy si vyprávěly dál, přičemž plaše pozorovaly hodiny. S blížící se půlnocí se nervozita stupňovala. ”Za chvíli to přijde.” Řekla kněžna. Upírka ji znovu pohladila a klidným hlasem pronesla: ”Jsem s tebou Elí neboj.” Ale šlechtična plakala. Kriss ji utěšovala, ale od pláče neodrazovala, věděla, že slzy čistí duši. Úderem dvanácté šlechtična tiše špitla: ”Už to začíná.” Sotva to dořekla, objevila se ji prasklina na tváři. Pak další a další, až se její pláč změnil v kňučení a tělo ji pokryla černá vlčí srst. Tuto noc nebyla proměna tak drastická. I vlčice byla klidná. Akorát šaty vzaly opět za své. Kriss vlčici pohladila a pošeptala: ”Klid Elí, to bude dobrý.” Vlčice ulehla na pohovku a Kriss se posadila vedle ní.

kodex 7.

pamatuj: Lidé hříchy nevidí

a je na nás inkvizitorech,

abychom je ochránili.

 

Ráno se Kriss probudila ještě před rozedněním a kněžna byla ještě ve své vlčí podobě. Upírku napadlo, že bude muset pro nové oblečení. Vlčice spala. Upírka ji chtěla ihned po proměně ustrojit. Tiše opustila místnost a vydala se pro nějaké vhodné šaty.

Na tuto noc se templář připravil lépe. Najal si dva pacholky, kterým dlouho vysvětloval, jak vyrobit pasti, do nichž by netvora lapil. Pacholci ostřili dubové kůly, natahovali lana, připravovali výstřelné sítě a klece. Rytíř byl pečlivý a tvrdě pacholky za jejich lajdáctví trestal. Věděl, že musí netvora lapit. Tak jako vždy. Bez lítosti a bez citů.

Templář opět celou noc číhal na svou kořist. Ale nic. Až … až k ránu se ozvala jedna past poblíž knížecího zámečku. Templář si okamžitě uvědomil kořist. Spěchal k místu, kde se vlk snažil vyrvat z nastražené pasti. Přiběhl v poslední chvíli. Velký vlk se vytrhl ze želez a i když měl zraněnou nohu okamžitě zaregistroval rytíře a chystal se k vražednému skoku. Templář ještě v běhu tasil meč a jen tak, tak se vyhnul útoku černého netvora. Naučenou otočkou získal rovnováhu a sekl po krvelačné bestii. Minul. Vlk se v pádu schoulil do klubíčka, vyčkal a zaútočil na rytíře z nechráněné strany. Ale rytíř vykryl možný útok a sekl netvora přes drápy. Vlk zařval, ale templář na nic nečekal. Okamžitě provedl protiútok a prosekl netvoru hrdlo. Netvor se ještě vzepjal a pokusil se další útok, ale něco se v něm zlomilo. Poklekl, chvíli bezmocně rval hlínu do drápů a s temným zachroptěním z něj vyprchal život. Templář zamračeným pohledem zhodnotil svůj úlovek. Pak si přehodil mrtvolu vlka přes rameno a odešel.

Když se Kriss s vhodným ošacením pro šlechtičnu vracela a míjela vstupní vchod, dveře se rozevřely. Ve dveřích  stál templář. Byl celý od krve, v jedné ruce svíral meč a druhou rukou si na rameni přidržoval nehybné tělo černého vlka. Upírka se zděsila, byla pryč jen chvilku, ale jestli vlčice utekla a templář ji potkal... Kriss ani nechtěla domyslet. Jen ustrašeně rytíře pozorovala. Templář si Kriss s opovržením prohlédl, ale nezastavoval se. Nepozdravil. Ostatně ani upírka nebyla schopna slova. A dlouho se za rytířem dívala. Pak se vzpamatovala a utíkala do pokoje, kde nechala samotnou kněžnu. Bála se otevřít dveře. Měla strach. Dotkla se kliky dveří, ozvalo se tiché zaskřípání a upírka plaše nakoukla dovnitř. Trochu se třásla. Ale vlčice stále ležela na svém místě. Upírka si oddechla. Začalo vycházet slunce a kněžně se začala navracet její lidská podoba. Když se šlechtična probudila, plakala. Plakala ponížením. Kriss k ní přisedla a jemně ji hladila po nahých zádech.

Na ranní snídani dorazily obě ženy společně. Rytíř přežvykoval kukuřičnou placku a zapíjel ji vodu. Kněžna se zarazila, když spatřila černou vlčí kůži, jenž mu ležela u nohou. Vedle vlka ležel templářův stříbrný meč, kuše a další zbraně ukryté ve starém vaku. Šlechtična se zděsila, trochu zaváhala, ale ovládla se. Pozdravila, usedla a opatrně se templáře zeptala: ”Vidím, že váš dnešní lov byl úspěšný.” Templář spolkl sousto a nevrle odpověděl: ”To nebyl on. Ta zrůda tady ještě furt běhá.” Řekl to tak sebejistě, až kněžnu zamrazilo v zádech, ale tiše dodala: ”To je škoda.” I Kriss se nesměle zapojila do rozhovoru: ”A jak se to pozná? Myslím jak se zjistí, že jde o toho pravého vlka?” Rytíř chvíli váhal. ”Prostředky naší inkvizice jsou bezchybné a svaté.” To už i kněžnu popudila templářova arogance a kousavě se zeptala: ”Opravdu svaté? Myslíte při mučení?” Templář otočil pohled na kněžnu. Její slova byla urážkou církve, ale šlechtičnu musel respektovat? Přimhouřil oči, sáhl po vaku jenž mu ležel u nohou a praštil s ním na stůl. Chvíli se v něm přehraboval a pak z něj vytáhl velký, stříbrný, drahokamy posázený kříž a pyšným hlasem pronesl: ”Tohle je svaté! A ta zrůda by se ve své vlčí podobě projevila.” Aura která z toho předmětu vyzařovala okamžitě zaplnila celou místnost. Upírce se udělalo mdlo. Takovou křesťanskou sílu, nemohla ustát. Odstrčila židli, otevřela ústa a zasyčela na nenáviděný předmět. Z dokořán otevřených úst jí čněly upíří tesáky. Templář i šlechtična ji pozorovali jako v šoku. Kriss byla vystrašená, potřebovala utéct, za každou cenu. Než ji ta síla spálí. Couvala a jakmile narazila zády na okenní sklo, rozbila jej a v panickém strachu vyskočila ven. Ve smrtelném pádu, ze zámecké věže se ještě stihla proměnit v netopýra a nabrat vzduch do křídel. Templář se vzpamatoval. Sáhl po kuši, přiskočil k oknu a chvíli mířil na černého létajícího tvora. Pak vystřelil. Bezchybně, jako vždy. Netopýr i když byl už vysoko v oblacích, spadl někam do lesa za městem.

Po té se rytíř otočil na šlechtičnu. ”Tohle je důkaz. Vidíte to? ”Rozčiloval se. ”Zlo je všude kolem nás, i v našich blízkých. Je naší svatou povinností ho za každou cenu vymítit.” Pak usedl zpět ke stolu a pokračoval se snídaní. Rytíř dál vysvětloval svůj křesťanský postoj. Kněžna se zadržovaným pláčem od stolu utekla.

 

kodex 8.

pamatuj: Hřích žije z požitků.

Odprotsti se od všeho lidského

a staň se poslušným božím nástrojem.

 

Kriss otevřela oči. Ležela v tmavé mechem porostlé místnosti s nízkým stropem. Vzduchem voněly bylinky a jemný, voňavý dým. Bolelo ji celé tělo. Pokusila se vstát, ale z úst ji vyšlo jen slabé zasténání. K upírce se přišoural známý stařík a sklonil se nad jejím tělem. ”Ležte paní. Klidně ležte.” Kriss chvíli trvalo, než se zmohla na ucelenou větu: ”Co se stalo?” Stařík pokýval hlavou. ”Byla jste zasažena střelou z kuše. Ale to by nebylo tak hrozné, kdyby ten šíp neměl stříbrný ostří.” Stařík si povzdech: ”Pak už jen pár dalších pohmožděnin, ale ty se vám léčí rychle. Ale to víte.” Upírka dobře věděla, že jedinou výjimku její zrychlené regenerace jsou zranění způsobené stříbrem. Vzpomněla si; šíp ji zasáhl ještě v její netopýří podobě, pak následoval pád, strach, větve a bolest. Nevěděla jak a kdy ji stařík přenesl sem, ani kdy nevědomky nabyla lidské podoby. Bolelo ji rameno, ze kterého ji stále čněl šíp. Ale bolest nebyla tak silná jako vzpomínka na Elizabeth. Okamžitě si uvědomila pokročilou dobu. ”Už se stmívá! Pomozte mi prosím, musím pryč.” Stařík se posadil vedle upírky: ”Paní, jste zraněná, měla by jste ležet, a od toho, kdo vás zranil, vám určitě hrozí nebezpečí.” Kriss se kousla do rtu: ”Ale někdo jinej je v nebezpečí daleko větším. A já ji musím pomoct!” Stařík se podíval upírce do očí. ”Opravdu chcete riskovat život, pro někoho jinýho?” Kriss neváhala: ”Ano. Prosím pomoz mi.” Stařík jemně, ale pevně chytl upírku za rameno. Zlomil šíp a prudkým trhnutím ho vytáhl. Kriss bolestí vykřikla. Stařík pak přitiskl několik suchých bylinek na ránu v rameni a zeptal se: ”Opravdu vám to stojí za to paní? Pro ty lidi venku jste prokletá stvůra. Možná zemřete.” Kriss se posadila a i když měla v očích slzy bolesti, procedila skrze zuby: ”I tam je někdo, kdo bez mé pomoci zemře.” Pevně sevřela víčka, až ji vystříkly slzy. ”Víš něco o vlčím prokletí? Znáš jak léčit likantropii? … Musím ji pomoci.” Stařík si omyl ruce a odpověděl: ”Máte dobré srdce paní... Pomohu vám.” Pohled jenž věnovala Kriss staříkovi mluvil za všechna slova díku. I stařík to věděl a byl rád. Slunce zapadlo, Kriss se vzpamatovala a i když ji rána na rameni pálila, ještě jednou poděkovala, proměnila se v netopýra a i se zraněným křídlem vzlétla. Musela…

Přistála na okenním parapetu. Okno bylo dokořán. Svezla se dovnitř a nabyla lidské podoby. Šlechtična si její přítomnosti ani nevšimla, neboť ležela na lůžku tváří v polštáři. Kriss tiše pronesla: ”Omluvám se. Měla jsem ti to říci.” Kněžna se trochu lekla, prudce otočila hlavu. ”Proč?” Pomalu vstala. ”Ty jsi taky prokletá?” Kriss pomalu přistoupila blíž. ”Ne, já jsem přijala svou temnou stránku. Ale ty máš ještě šanci, protože ty nezabíjíš vědomě.” Kněžna přistoupila až k upírce, snad proto, aby se slyšely a špitla: ”Bála jsem se, že už tě neuvidím.” Upírka zašeptala: ”Neopustím tě Elí. Mám tě ráda, moc ráda a nikdy tě neopustím.” Pak k sobě přistoupily a trochu plaše se objaly. Když se jejich vlasy nechtěně dotkly vzbudily v nich zvláštní elektrizující pocit. Objímaly se dál, jako by byly samy sobě protějškem. Tváře měly tak blízko, že jim oči začínaly plavat. Pak už stačilo jen jedno jemné pohlazení a jeden nesmělý polibek. Šlechtičně se rozechvěla kolena a horkost jí projela tělem, ale ani Kriss neměla daleko k mdlobám. Objetí bylo závratné, něžné a tak dokonalé. Ten cit, ta nekonečná krása, když byly samy sobě protějškem. Ale ustat nemohly. Šaty z nich spadly samy a něžné objímaní pokračovalo. Kněžna zavřela oči a oddala se těm měkkým rtům. Jejich ňadra se lehce dotýkala a ladná těla čekala na pohlazení a vroucí polibky. Snad to celé ani nebyl sex, jen něžné objímání a vyznání lásky. Doteky.

Když skončily, šlechtičně vytryskly slzy … slzy štěstí. Poprvé pocítila lásku. Lásku uvnitř. V duši. Jen hodiny jim připomněly přítomnost. Šlechtična byla trochu plachá, ale šťastná; V srdci šťastná. Povzdechla si: ”Jak vůbec můžeš žít taková jaká jsi?” Upírka s povzdechem odpověděla: ”Chybí výběr.” Kněžna vstala. ”Závidím ti, ty alespoň vypadáš jako člověk, ale já…za chvilku… ” Kriss se k ní přitulila ”Prosím tě, neblázni. Vím jak ti pomoct. I když jsem sama slabá, nenechám tě umřít. Věř mi.” Kněžna se na ní vstřícně podívala. “Jsi upír viď? Musíš pít.” Kriss se kousla do rtu. “Jen někdy, ale … nemusím, nechci ubližovat.” Šlechtična se odevzdaně podívala upírce do očí a se zastřeným hlasem špitla: “Ale potřebuješ to. Napij se ze mne!” Kriss zavrtěla hlavou, ne, nechtěla své milence ublížit. Ne … to ne, ale kněžna si sama odhalila bílou šíji a nabídla se. “Pij. Já budu ráda. Část mne bude v tobě a trochu z tebe ve mě. Chci to.” Přivřela oči a napjatě čekala. Kriss v sobě zlomila obavy, něžně olízla své milence krk, od hrtanu až po ouško a jemně kousla. Kněžna se zachvěla. Příjemné mrazení ji projelo celým tělem. Oddala se tomu sladkému polibku. Dávala se sama. Sama své lásce.

Kriss nepila víc, než musela. Když skončila, očistila své rty v polibku, jenž věnovala své milé. Pak kněžna trochu vzlykla: ”Za chvíli to přijde.” upírka ji ještě jednou něžně objala. ”Jsem s tebou. Miluju tě.” A pak proměna ve vlka začala.

Kriss s vlčicí zůstala celou noc. Počkala až se ji vrátí lidská podoba. Ráno se něžně políbily a upírka odletěla. Musela. Zbyla jen láska v duši, trocha slz a otázka: Proč?

 

kodex 9.

pamatuj: Největším hříchem

je láska lidí k lidem,

před láskou k Bohu.

 

Mrzutý templář po probdělé noci zhnuseně kopl do prázdné klece. Všechny pasti byly připravené. I kuše s výstřelnou sítí. Ještě jednou zkontroloval síť. Chvíli se mračil na vycházející slunce a právě tam spatřil prchající netopýří křídla. Okamžitě zareagoval, namířil kuši na obzor a vystřelil. Přesně a bezchybně. Jako vždy. O chvíli později se válelo netopýří tělo na palouku za městem. Templář věděl jak se zachovat a poháněl oba pacholky s klecí blíž. Opatrně sebral lapeného tvora a s odporem ho vysypal do klece. Černá křídla naprázdno plácala o mříže a pak se to stalo. Křídla se proměnila v paže, hlava v obličej, pařáty v nohy a ve vteřině se krčila v kleci bezradná žena. Upírka se vzpamatovala rychle. Byla zvyklá na metamorfózu těla, ale ani templáře to nepřekvapilo. Neodvracel tvář jako oba pacholci, jenž s opovržením sledovali tu nechutnou proměnu. Až když Kriss nabyla lidské podoby, promluvil suše templář: ”Tušil jsem, že se vrátíš.” Upírka se v těsné kleci schoulila do klubíčka a pokoušela se najít vhodnou odpověď. ”Vrátila jsem se, ale ne kvůli tobě.” Zamračila se, ale o své temné schopnosti se nepokoušela, věděla, že proti templáři a jeho pomahačům jsou bezmocné. Kdyby ji teď chtěl zabít, udělal by to. Ostatně pacholci už měli cepy a palice připravené, ale templář se jim postavil. ”Ne! Tu stvůru vyslechne inkvizice!” Pomahači couvli, i když svou ochotu ukončit upírce život neskrývali. Kriss byla jak myš, kterou kočka zahnala do kouta. Strach, bezmoc, čekání…

Navečer opět vyšel templář na svou obchůzku po městě. Upírku nechal hlídat svými pacholky a důrazně nařídil, aby k ní nikoho nepouštěli. Oba pacholci se bavili hraním v kostky, jimiž si krátili dlouhý čas a obírali kus vepřové pečeně. Občas se otočili na upírku a s opovržením se zeptali: ”Co čubko, máš hlad?” A házeli na klec ohlodané kosti. Kriss byla bezmocná, nikdo ji nemohl pomoci. Ale někdo přeci jen přišel. Pacholci přestali hrát vrchcáby, poznali kněžnu, ale žádnou úctu ji neprokázali. Jeden z nich hrubě vykřikl: ”Tady nemáte co dělat!” Kněžna vešla dovnitř chléva, v jejhož rohu stála klec, která věznila upírku. Druhý pacholek přistoupil k šlechtičně blíž a zablekotal: ”S…S…S…Sem n… nesmíš, K…K…Kronus nařídil, že…” Šlechtična ho stroze přerušila: ”Tohle je mé město a vím co můžu.” Ale to už ji první pacholek skočil do řeči: ”Ale ne sem! Máme příkaz od pana Kronuse, co zastupuje svatou inkvizici, že sem nesmíš!” Šlechtičnou zatřásl vztek, uvědomila si, že tohle město v podstatě vzkvetlo zásluhou jejich předků, jinak by žilo v bídě a teď se snaží nějaké náboženství stavět nad ní. Ovládla se a zkusila to ještě jednou: ”Ta žena mi zachránila život. Pusťte ji a odejděte. Zaručuji vám před církví bezpečí.” Pacholci si byli příliš vědomi ochranou inkvizice. Chvíli si navzájem dodávali odvahy a pak první vyštěkl: ”Zmiz!” a plivl špinavou slinu na šlechtičnin střevíc. Kněžna ucítila pokročilou dobu, věžní hodiny začaly odbíjet svůj čas a tak pronesla poslední varování: ”Naposledy, pusťte tu ženu a odejděte!” Oba pacholci se na sebe hloupě zašklebili. A pak proměna začala. Pacholci si nejprve ničeho nevšimli. Mysleli, že zvláštní výraz v kněžnině obličeji je jen důkazem zlosti, z čehož měli nemalou radost. Ale jakmile se objevila na její bělostné kůži první trhlina a krev je postříkala, ve smíchu ustali. Šlechtičnin vztek propukl naplno. Měla proč se zlobit. Nesnesla pomyšlení, že její milenka je odsouzena na smrt. Ale už to nebyla ta vznešená kněžna, neboť strhla ze sebe šaty, společně s lidskou kůži a v divokém víru proměny ve vlka dala volnost své zvířecí touze. Pak skočila. První pacholek se nezmohl na odpor, těžké vlčí tělo ho povalilo na zem a ještě než dopadl, měl prokousnuté hrdlo. Druhý vyzbrojen krátkým mečem, se snažil o útok, ale bylo znát, že v boji je příliš neobratný. Při prvním unáhleném výpadu, se vlčice ohnala a svým mohutným pařátem připravila muže o zbraň s loktem, jenž mu prudkým pohybem oddělila od těla. Muž zařval, ale bylo pozdě, to už se vlčí tesáky zakously do jeho stehna a táhly ho napříč chlévem. Pacholek řval bolestí. A vlčice by si na něm nejspíš dlouho pochutnávala, kdyby ji upírka nepřivolala. Stačil jeden pohled. Jeden malý bezeslovný příkaz. Vlčice se vrhla na klec a svými mohutnými tlapami ji rozlámala jak domeček ze špejlí. Kriss ji pohladila a políbila do hustého kožichu. ”Děkuju, Elí. Moc děkuju.” Pak upírka ztěžka vstala, pocítila jak ji templářovo mučení oslabilo a vratkým krokem vykročila k umírajícímu pacholkovi. Muž stále řval. Vlastně ani nevnímal, že k němu upírka přiklekla, vzala jeho hlavu do dlaní, odhalila krční tepnu a pronesla: ”Teď mám hlad.” A pak se zakousla do jeho krku, muž se svíjel, ale Kriss, ač zpočátku slabá rychle sílila. Když načerpala dost sil, prudce trhla muži hlavou, čímž mu zlomila vaz a ukončila jeho trápení. Pak už jen rychlá proměna v netopýra a o pár vteřin později se proháněly dvě zvířata městem. Psi vztekle štěkali, ale upírka i vlčíce měly svůj cíl. Netopýrka ukazovala cestu a vlčice likvidovala všechny překážky jenž se jim odvážily postavit do cesty. V tom zběsilém útěku byl křik, řev, rychlost a harmonie dvou zvířecích těl.

Do staříkovi chýše vešly až nad ránem. Upírka nabyla lidské podoby, ale šlechtična nemohla; slunce ještě nevyšlo. Stařík se vzbudil sám a ač trochu rozespalý upírku přivítal. Kriss vysvětlila, co se její přítelkyni přihodilo. Stařík pomalu vyprávěl jakou léčbu má v úmyslu. Upírka měla strach, ale chtěla ji pomoci. Musela. Pokynula vlčici, aby ulehla na dřevěnou desku a nechala se připoutat. Věděla, že by mohla staříkovi ublížit. Stařík, poslal upírku ven, tušil, že utrpení kterým musí vlčice projít by Kriss bolelo. Pak zapálil bylinky a odříkával chaotická slova. Svíčky hořely a vonný dým čpěl vůkol. Slunce začalo vycházet, něco usínalo, něco se probouzelo. Čas se trhal…

Upírka byla nervózní, procházela se před chýší, ale když zaslechla naříkání vlčice, kousla se do rtu, přitiskla dlaně k uším a utíkala pryč. Nemohla snést pocit, že její přítelkyně trpí. Utíkala. Nemohla slyšet zařehtání koně. Nevěděla, že někdo přijel. Jen stařík se zvedl  a  chystal se  přivítat nezvaného hosta. Templář sesedl, vytáhl svůj stříbrný meč a zamířil do chýše. Staříka, jenž potkal ve dveřích ťal napříč. Krev z jeho suchého těla ani nepotřísnila templářův šat, jako jeho ostatní oběti. Život z něj vyprchal dříve, než jeho tělo dopadlo na zem. Vešel. Těžko se orientoval ve spoře osvětlené místnosti. Ale skučící bytost; ženu s vlčími rysy spatřil okamžitě. Nemohla se bránit. Byla připoutána. Rytíř odříkával slova modlitby a opatrně přistoupil. Napřáhl svůj meč. Chystal se na jediné a přesné seknutí. Jedině tak zbaví tento svět zla. Rozmáchl se a … ”Ne!!!” ozval se křik za rytířem. Templář se otočil. Spatřil rozezlenou upírku. Modlitba ho chránila. Byl si vědom své přesily a tak otočil meč novým směrem. Kdyby byl templář normální člověk, už dávno by ho zabila, ale křesťanství upírku oslabovalo. Kronus zaútočil. Kriss však pila a i když ji templářova aura zpomalovala, vyhnula se smrtelné ráně stříbrného meče. Rytíř však nevyšel z tempa a půlobratem provedl druhý útok, jenž tapíroval piruletou. Kriss ucítila bolestivou ránu na rameni. Černá krev se ji vystříkla z ramene. Otevřela ústa, ukázala své tesáky a zasyčela. Templář pokračoval. Hlídal si záda a s pocitem, brzkého vítězství suše pronesl: ”Jak temné je srdce ženy.” A znovu zaútočil. Rychle a bezchybně. Jako vždy. Upírka ač se snažila, utrpěla další hlubokou ránu, na svém stehně. Nohy se ji podlomily. Svezla se k zemi, snažila se postavit, ale nešlo to. Templář si uvědomil, že Kriss je pro něj snadnou kořistí a znovu se otočil k desce stolu. Slunce vycházelo. Přistoupil k připoutané šlechtičně. Rozmáchl se. A s křesťanským odevzdáním dal veškerou sílu do dalšího seku. Něco ho zastavilo. Nejdřív nevěděl co. Jen si všiml, že mu po prsou stéká voda. Ne to není voda. Podíval se níž a shledal že mu po hrudi stéká krev. Chtěl promluvit, ale nemohl. Neměl dech. Otočil se a zjistil, že za jeho zády pokulhává upírka. Kriss olízla svůj ukazováček, po jejímž nehtu stékala krev. Jeho krev. Proříznuté hrdlo templáři nedovolilo další myšlenky a beze slov se sesul k zemi.

Kriss nechala mrtvolu templáře ležet a dobelhala se ke své přítelkyni, která už nabyla své lidské podoby. Plakala. Zbavila ji pout a objímala svou lásku. I šlechtična se k ní přitiskla. Přes všechna zranění, která upírka utrpěla, věnovala své lásce dlouhý a vášnivý polibek. Z očí ji stékaly slzy. I šlechtična plakala. Ale plakala štěstím. Radost ze šťastného shledání přehlušila i bolest. Byly opět spolu. Spolu ve svém hřejivém náručí. Společně přivítaly nový den. Před vycházejícím sluncem se objaly a znovu něžně políbily. Držely se za ruce. Nic je nemohlo oddělit. Celý svět mohl být proti nim, ale ony, nebo snad jejich láska je chránila proti všem a proti všemu. Teď už je nic a nikdo nemohl rozdělit!

 

K čemu nám jsou city? Jen nás oslabují! A proč? Proč musejí vždy trpět jen neviní a proč jen v blátě, krvi a slzách, lze nalézt lásku?

 

 

Správně mladý inkvizitore,

teď už víš proč zavrhnout všechny lidské city.

Vždyť skrze temné srdce ženy přichází zlo.

A náš úděl je láska k našemu vykupiteli.

Jednej vždy ve jménu Božím a bez pochyb.

Jedině tak dojdeš osvícení.

A to je opravdová láska.

---