domnělá b.

domnělá b.

- v noci ze 17. na 18. prosince -

vždycky jsem myslela, že diktátor je ten, kterej diktuje sekretářkám formální dopisy, evito

a sekretářky že jsou starý panny se svačinou v jedný ruce a

s prstem druhé ruky kmitajícím po tuhých klávesách psacího stroje

co ty vědí o psacích strojích?

vůbec nic

jako ty, sekretářko

diktátora

hubatá evito, chodíš se učit znakovou řeč, abys mohla nadávat

i potichu

posunky

pohyby rukou a úst

protože uvnitř ti to nestačí

jsem spokojená, naučila jsi mě

ve znakový řeči

- ruka k sobě

- dva prsty směrem dolů

- rozkošnicky se pohladit po hrudi

ještě jsem to dál nikomu neposunula

na co lhát       už i rukama

jiné představy jsem měla o setkáních po dlouhé době

s člověkem, kterýho nadevšechno

tak mi sakra nevyprávěj o tom, že

každej večer, v dobách, kdy milej stonal s pohmožděnou rukou

jsi ho koupala

a on ti ukazoval kde ještě chce

namydlit

zmydlila bych ho, že by byl k nepoznání, evito

a ty se směješ

tomu, jak potichu to říkám, abych se sama neslyšela

tak už na tebe radši nemám čas ani city, jo?

mohla bych je sice najít

mohla bych sáhnout do rezerv

ale k čemu, evito

pro tvou křeč ve smíchu na očích

pro tvoje záda a podivně baculatý ruce

zlá

průsvitná

nově -

se zrzavou ofinou

city jsou vymačkaná tuba od zubní pasty, víme?

svěží už taky moc ne

a sněží jich jen trochu

jinde

a čas? ten neexistuje!

říká chroust

pak vždycky když se v parku opiju, sáhnu si na vteřinu a nemůžu vstát

mám dost kuráže abych ho předsvědčila o opaku

jsi domnělá

nikdy si neodpustíš vždycky

četla jsem ti a říkala, že báseň, která začíná slovem vždycky, je špatná

ale tys mě přemlouvala

abych ti takovou napsala

že je přece jedno, jestli je špatná nebo dobrá

že to vždycky potřebujeme

snad do zásoby, že

vždycky je přece moje a tvoje

to jediný, co nechcíplo

mezi kutnou horou a borkem

mezi mnou

a tebou

přes namydlenýho chlapa

jsi domnělá

špatná báseň, evito!