"Make Love, not War!"

Taky žerete války jako já?

Opatrně se plížíme deštivou a smrdící vietnamskou džunglí. Držím se za skupinou, nechci se dostat k tomu, až se bude střílet. Nechci střílet. Bojím se toho. Nechci zabíjet, nikdo mi nic neudělal. Nechápu to. Nevím proč bych měl někomu ubližovat! Protože mi to řekli? Nasrat… Proč jsem tady? Taky nevím. Je mi osmnáct, sakra! Teď bych měl ležet zfetovanej v Central Parku s kamarády… Přesně odsud mě vytáhli. Ostříhali mi vlasy, navlékli do zelených hader, do ruky strčili samopal. Vzali mi i jméno a udělali ze mě číslo. A řekli běž. Šel jsem, co mi zbývalo. Už jsem tu skoro půl roku, ale ještě jsem nikoho nezabil. Nechci. Když musím střílet, střílím někam nad hlavy toho „nepřítele“. Radši bych se teď válel v trávě s nějakou slečnou, ne v téhle zasrané bažině se samopalem…
Z přemýšlení mě vytrhnul ostrý zvuk výstřelu, který se mi zaříznul do uší. Pak další a ještě jeden… strhla se přestřelka. Je to nechutný! V tomhle zeleným pekle není nic vidět. Jenom kolem mě proletují trasírky z kalašnikovů… Choulím se za tlející kládou a skoro brečím. Lítostí, vztekem, strachem… Co tu kurva dělám?! Já tu nechci být! Mami, mami…
Několik desítek metrů ode mne dopadl s ohlušujícím výbuchem a oslepujícím zábleskem minometný granát. Všude kolem rány, všude smrt. Přes můj úkryt přepadává jeden z mých „spolubojovníků“. Neznám ho. Je docela zbytečné se s někým hlouběji seznamovat. Stejně ti ho zabijou… I kdybych ho znal, nepoznal bych ho. Má ustřelenou spodní čelist. Z obličeje mu cáká krev, je všude kolem. Z horní čelisti visí pár zubů. Nekřičí. Je v šoku. Vylekaný. Nechápe. Jenom z krku vypouští bubliny, asi se dusí… Jeho vykulené oči se upírají na mě. Nevím jak mu mám pomoct. „Zdravotník! Zdravotník!“ Řvu hrůzou se zajíkajícím hlasem. Oba na sebe vytřeštěně hledíme. Zní to blbě, ale asi se ho bojím… Hlavu má položenou v mém klíně. Krvácí na mě. Chce se mi zvracet. Plíží se sem voják s červeným křížem na přilbě. Kus od něj vybuchl granát. Zdravotník chvíli leží s rukama přes hlavu, pak se otřepe a blíží se k nám. Zvracím.
Jako ve snu se zvedám. Vojákova hlava se sesunula do vysoké mokré trávy. Přiskakuje k němu doktor a sklání se nad ním. Dál nic nevnímám, jenom skrčen a kličkujíc zmateně pobíhám v zoufalé snaze najít nějaký úkryt. Žádný nenacházím. Zalehávám na břicho do trávy. Mám prázdné ruce. Samopal jsem zapomněl u klády. Kolem zuří neustálé štěkání výstřelů, výkřiků rozkazů, nadávek, zoufalství a bolesti. Svist letících minometných granátů. Výbuchy, záblesky, rány… Mihne se kolem mě několik trasírek a vedle mě v zemi rostou malé krátery… nemůžu se hnout… strach mě přikoval k zemi… Slyším tlukot listů rotoru vrtulníku… Slyším řev jeho kulometu… Slyším hlas opodál dřepícího radisty žádajícího o dělostřeleckou podporu – smrtonosný déšť… Slyším svist kolem mě se míhajících kulek… Slyším své srdce a dech… Slyším ostrý náraz kulky do mého čela…

---