Neštěstí ve štěstí

Z absolutní nudy čtvrtečního večera tehda-ještě-internátníka

Ani nevím jak, ale tuhle se mi tak stalo, že jsem padal z pětikilometrové výšky. Vím to přesně, protože odjakživa nosím místo hodinek výškoměr. Pořád totiž počítám s tím, že se mi může přihodit něco jako tohle. Vlastně vůbec nevím, jakže jsem se jenom tak ocitl v takové výšce, ale to je jedno.
Hlavní je, že padám. Je mi zima. Co s tím mám sakra dělat? Nevzal jsem si s sebou žádné teplé prádlo… aspoň flašku kdybych měl. Jenom tak namátkou si prohmatávám kapsy. A hele! Flaška rumu! Až dopadnu, flaška se jistojistě rozbije – taková škoda! Radši ji hned vypiju, přece ji nenechám jenom tak se rozšvácnout! Než jsem dospěl k tomuto názoru, ztratil jsem asi kilometr výšky. Jejda, takovádlenc rychlost! Kolik asi jenom zbývá času do zmaru rumu? Musím si pospíšit. Snažím se co nejrychleji otevřít láhev, avšak gramlavými prokřehlými prsty to jen tak jednoduše nejde.
Po dalším kilometru se mi to podařilo. Mám ještě celé tři kilometry, abych litr rumu vypil. Přičichnu k hrdlu. Miluji tuto vůni! Úplně mě ukolébává. Kochám se. Nemůžu odtrhnout nos. Ale měl bych, jinak se flaška rozbije, a rum bude ztracen! Do půdy nenávratně vsáknut! Letmo pohlédnu na svůj výškoměr. Už jenom dva kilometry! Přikládám hrdlo k ústům a snažím se co nejrychleji vypít obsah. Při této náročné činnosti ještě stíhám kontrolovat výšku. Jeden kilometr. Vypil jsem teprve asi třetinu obsahu! Přidávám na rychlosti pití, ale bohužel i na rychlosti pádové. Země se nezadržitelně blíží. Ještě pět set metrů. Jsem v polovině flašky. Nestíhám to. Piju. Zbývá třetina flašky a dvě stě metrů. Další lok. Sto metrů. Už je mi jasné, že to nestihnu a flaška bude rozbita. Ještě poslední zoufalý lok… Křečovitě ji svírám v rukách a dávám jí poslední polibek na rozloučenou… V tom dopadnu na zem.
Láhev se mi rozprskla v rukách smočených drahocennou tekutinou. Snad zázrakem jsem přežil. Chvíli ležím, pak bezradně zvedám zrak k chaoticky rozhozeným střepům. Dobře čtvrt litru rumu je v prdeli… „To snad ne! Ne, to ne!“, vykřiknu zoufale. Dřepím nad tou spouští a jako malé děcko, co si rozšláplo oblíbenou hračku se dávám do usedavého pláče. Olizuju si rumem smáčené prsty. Pak se natáhnu po jednom ze střepů a jemně si s ním hraju v rukách. Kapou na něj mé hořké slzy zoufalství. Něžně hladím jeho ostrou hranu. Přikládám ji k předloktí levé ruky a počínám si prořezávat žíly…

---