Nevím a cuknutí

Psáno za lehce ovíněného myšlení shodou okolností v den osumnáctých narozenin a to v Tatrách

Je tu strašná tma… Trčím tu nevím jak dlouho ve tmě a ani nevím co jsem. Ani kde jsem se tu vzal. Nebo vzala? Nebo snad vzalo? Pech. Nějak jsem se tady zjevilo a je to. Nevím ani jak dlouho tu jsem a proč tu vlastně jsem. Co můžu dělat? Vůbec nic. Jenom přemýšlet. O čem? O tom co jsem? U toho už jsem bylo a na nic jsem nepřišlo. Nevím co je na druhé straně téhle tmy tak ani nevím nad čím přemýšlet, protože nevím vůbec nic. Nevím že nevím.
Občas se mnou něco zatřese, ale nevím co a proč… Nevím, nevím, nevím. Někdy je ten pohyb silnější, někdy slabší. Někdy to se mnou hýbe déle, jindy kratší dobu. Několikrát jsem slyšelo i nějaké rány. Nevím co bylo jejich příčinou. Párkrát jsem slyšelo taky hlasy, ale nerozumělo jsem jim. Byly tlumené. Asi je tlumí tahle tma, nebo něco, co tuhle tmu způsobuje. Zase jsem u toho, že nevím co.
Zkusilo jsem se i pohnout, ale nepodařilo se mi to. Jednak je tu strašně těsno a jednak, jak se zdá, nemám žádné končetiny kterými bych jakýkoli pohyb vykonalo. Asi jsem něco tuhého, nebo snad tvrdého, co se snad už z fyzikálních důvodů samo pohybovat nemůže. No nezbláznili byste se z toho? Nevědět vůbec nic, nemoci se pohnout? Nevědět co jste, kde jste, proč jste? Tohle je na pěknou psychózu. A vůbec, nejsem už třeba psychotik? Nevím. Nevím! Umíte si to představit? Nevím vůbec nic! Nevím. Zkusím myslet na nic a třeba z toho usnu, nebo tak něco a čas nevědění mi uplyne rychleji. Jak rychleji? Jak rychle plyne čas? Jak plyne čas? Co je čas? Myslíte si snad že ze mě vypadne něco chytrého ohledně této záležitosti? Tak na to zapomeňte, protože já to prostě nevím. Čekali jste snad něco jiného?
Čekali jste snad? Víte co je čekání? Já taky ne, protože, jak už bylo řečeno, já nevím nic. Zkuste čekat na to, až se dozvíte co jste, proč jste a k čemu složíte. No zkuste to! Nejde to? Vy totiž víte co jste. Vůbec víte že jste. Tudíž víte, zatímco já nevím nic, ale už mě deprimuje pořád mluvit o tom, že nevím. Ale o čem jiném mám mluvit když nic nevím?
A jsem zase u toho. Nevědomost. Sladká nevědomost? To poznám až budu vědět. Je sladší vědět nebo nevědět? To se ví až se ví. Možná je lepší nevědět. Zkusím si to vzít k srdci a existovat s tím, že nevědět je lepší. Lepší než co? Co je vlastně vědění? To taky nevím a už mě nebaví o tom mluvit, protože už jsem vám určitě za blbce, když nic nevím.
Zase cítím pohyb. Kam? Sakra, mám zase říct že nevím? Nevím. Co třeba vymyslet nějaký nový výraz pro „nevím“, aby to neznělo tak blbě? Jaký? Asi je zbytečné mluvit o tom, že nevím. To je jedno.
Pohyb. Neurčitý. Cukavý. Zase ty rány a křik. Někdy silnější a někdy slabší. Je to jenom ve mně? Jsem schizofrenik? Každý už si domyslí že to nevím. Cože? Pohyb je čím dál silnější. Všechno sílí. Zkusím se nad tím…
…zamyslet. Myslet? Jak dlouho jsem nad tím teď přemýšlelo? Ví to někdo? Ne. Nemluvím o tom, že já taky ne. Jedna jediná věc, kterou vím už dlouho je ta, že všechno zrychluje. Rány. A jsou hlasitější a hlasitější. Stejně tak výkřiky. Nabírají na intenzitě. O pohybu nemluvě. Teď je obzvlášť silný a chaotický. Mate mě… mate mě v nevědění… směřuje někam nahoru? Doleva? Nebo doprava? Nevím… nic nevím…
…teď trochu zpomalil a něco cvaklo. Jsem zmateno. Pohyb je intenzivnější. Pořád zmatený. Zmatenost mate. Hlavně když nevíte. Nevíte že…
…
…co to bylo? Něco mě zvláště jakoby povyhodilo nahoru za doprovodu dalšího podivného cvaknutí následovaného hodně silnou…
…
…ránou. A znova…
…
…zase to…
…
…cuknutí nahoru a další rána. Silnější. Pořád silnější. Nevím o co jde. Čekám další. Doprovodný pohyb je stále stejný. Jsem blázen? Nevím.
Cukni! No tak! Pojď si pro mě, cuknutí! Čekám na tebe, tak pojď! Šup! Bojíš se?! …
…
…tomuhle…
…
…tomuhle říkáš pořádné cuknutí, jo?! …
…
…co to? Nejenom že se už dávno cítím divně, teď se cítím ještě divněji. Divná atmosféra, divný vzduch. Vzduch a smrad. Chaotický pohyb, rány co se stále zesilují a stejně tak i křik. A vidím. Vidím světlo. Malinký koláček světla přímo přede mnou. Světlo na konci tunelu? Umřelo jsem? Nevím. Co se to sakra děje? Taky nevím.
…
…
…
…něco mě s hlasitým cvaknutím silně praštilo. Do mé spodní části. Nebo zadní? Jak to mám vědět když nevím co vlastně jsem a jaký mám tvar? Cítím silný žár okolo sebe. Světlo se přibližuje a to tak, že rychle. Jsem mu čím dál blíž. Jak rychle se přibližuje nemůžu posoudit, ale je to rychle. Co se se mnou stane až se toho světla dotknu? Docela se toho bojím. Už mi k němu chybí jenom kus… kousek… teď už jenom kousíček… dotýkám se ho! Pronikám do něj! Světlo mě obalilo a jsem jím oslepeno. Takže zase nevidím nic. Celou svou existenci nic nevidím kvůli tmě a teď, když jsem uvrženo do světla nevidím zase nic. Můj prudký přechod mezi těmito dvěma světy pronásledovala obrovská rána. Přímo mě za prdelí. Tuto ránu následuje spousta dalších, jakoby vzdálených ran. Jsou to ty stejné rány jako před tím, ale slyším je zvenku… Jsou všude. Všude a nevím kde…
…
…jau…
…
…strašlivá bolest…
…
…jsem zdeformováno… zdá se… že jsem něčím proniklo… něčím tvrdým… co mě pomačkalo… zmítám se v něčem mazlavém… co mě brzdí… zase je tu tma a zase nic nevidím… a nevím… zase narážím do něčeho tvrdého… zastavilo mě to a ještě víc zmačkalo… asi umírám… kde jsem? Překvapuje někoho že nevím?

Kdybych vědělo, že jsem kulka a právě jsem někomu proletěla mozkem, zeptala bych se:

„Proč jsou války?“

„Nevím“

---