Poslední zážitek před radikální změnou životního stylu vyšinutého černokněžníka

Inspirováno sestrou, několika lahváči a cestou vlakem...

Zvoní mi budík. Zase. Neochotně procitám. Zase. No nic, musím vstát abych mohl nicnedělat. Pomalu a líně se posadím a dávám si svoje dlouhé šedivé vlasy za uši. Sunu se do koupelny svého hradu, kde se jako vždy leknu svého odrazu v zrcadle. Oh, já starý zlý černokněžník Alois… Nedávno jsem ulovil krásnou princeznu, abych si mohl užít, ale už mi to nejde. Chci si udělat elixír mládí, abych zase mohl, ale k tomu potřebuju asi tři litry její krve, což je problém. Když jí pustím žilou, asi to nepřežije a nekrofil nejsem, takže řeším dilema. Třeba bude stačit i míň krve, pak by to mohla vydržet. Radši se podívám do své kuchařky. Tak ne. Potřebuji přesně tři litry. Pravdou je, že když budu zase mladý a krásný, najdu si nějakou další… ale to je moc práce. Uvidím.
Každopádně by pro mě návrat do mládí mohl být nepředstavitelným šokem, tak se rozhoduji, že si nejdříve musím pořídit nějakou hračku, abych se aklimatizoval. Asi si koupím elektrický vláček, se kterým si budu nějakou dobu hrát a až se budu cítit dostatečně připraven, udělám si elixír a vrátím se zpět do mladých let. Asi ještě dnes vyrazím do města navštívit nějaký specializovaný obchod. Jo. Vyrážím. Dorazím do města a hledám hračkářství. Pořád ho nemůžu najít, asi se někoho zeptám.
„Dobrý den, paní, nevíte prosím kde je tu nějaký obchod s hračkami?“
„Ale jo, támhle za rohem…“
„Děkuji.“
Tvářila se docela udiveně. Asi jsem se jí ve své kápi a černokněžníkovské čepici moc nelíbil. Našel jsem obchod a ptám se, jestlipak mají nějaký elektrický vláček. Dozvídám se že ano, tak se ptám, který by mi doporučili.
Odcházím spokojen s krabicí se železniční soupravou značky PiKo, měřítka H0, obsahující dvanáct rovných úseků trati, šestnáct zatočených, dvě výhybky, trafo, krásnou lokomotivu i s tendrem a třemi vagónky. Už se těším domů na hrad.
Přicházím domů a okamžitě si stavím malé kolejiště uprostřed obývacího pokoje. Nádhera! Kdyby to tak viděla princezna. Je zavřená ve věži. Hraju si. Nemůžu se vynadívat na to, jak si vláček krásně krouží po kolejích. Už se cítím býti připraven na návrat do mládí, tak jdu naostřit nůž, najít klíče od věže a princezniny klece a taky třílitrovou odměrku na její krev.
Přivádím princeznu ke svému roztomilému kolejišti a nezdá se, že by jím byla dvakrát nadšena. Její smůla. Chtěl jsem jí nabídnout že by si mohla chvíli taky pohrát. Evidentně ji to neláká, tak jí ukazuji nůž a představuji svůj záměr. Teď se nezdá už vůbec nadšena. Bere si židli. Myslím si, že je zdrcena svým údělem a chce se rezignovaně posadit, avšak mýlím se. Napřahuje se a praští mě s ní do hlavy. Upadám do mrákot.
Probírám se a snažím se zjistit, co se děje. Nemůžu se hnout. Jak zjišťuji, jsem pevně přivázán tkaničkami bot k modelovým kolejím. Princezna sedí u trafa a směje se. Rozhlížím se a vidím plnou parou dvanácti voltů se na mě řítící mašinku. Ještě jednou se snažím vyprostit z objetí tkaničky, ale marně. Moje nová krásná lokomotiva se nezadržitelně blíží a svými malými kolečky mě půlí ve dví…

---